Učitelka v Africe VIII.: jenom žádný spěch

25. srpen 2014, 0:54
Učitelka v Africe VIII.: jenom žádný spěch

Už několikrát jsem si ověřila, že se v Africe nedá nic uspěchat, a to ani v případech, kdy byste si rádi naplánovali dovolenou. V takových situacích zabere nějakou tu chvilku zkoordinovat všechny věci dohromady, ale nakonec se nám – dobrovolnicím z City of Hope – podařilo vzít si na čtrnáct dnů volno. Naším cílem byl Zanzibar.

V pondělí ráno 28. dubna jsme obloženi batohy vyrazili na autobusové nádraží. Většina autobusů na Zanzibaru vypadá spíše jako malý náklaďáček, jehož nákladní prostor je uzpůsoben k sezení. Neměli jsme přesně zvolenou destinaci, kam chceme doputovat, shodli jsme se pouze na východním pobřeží. To, že jsme nakonec dorazili na úplný sever ostrova, jsme zjistili až druhý den, ale vlastně to vůbec nevadilo. Náš autobus byl k Patriciině nelibosti celkem obyčejným africkým autobusem. Jeho kouzlo se nám odkrývalo postupně cestou, kdy se začal plnit lidmi. Na kontaktní jízdu v hromadných dopravních prostředcích jsem si samozřejmě ze Zambie zvykla. Až jsem se bála, že se budu cítit dost opuštěná v brněnských tramvajích. Ale to, jak se autobus naplnil na Zanzibaru, byl i pro zambijana Mukuku šok. Lidé si seděli na klínech a stáli si vzájemně na nohou, na posledním schůdku v otevřených dveřích stáli asi tři muži, kteří se drželi čeho se dalo a za jízdy vláli venku. V Africe se necestuje zrovna na lehko a pokud spolucestující nejsou obtíženi pytli plnými všemožných věcí, tak táhnou drůbež nebo malé děti. Nejlépe také všechno najednou. Když nastoupila muslimská maminka s kojencem, dostala jsem evropský tik a chtěla jsem ji pustit sednout, jenže to v tom obložení lidmi nešlo. Opravdu ten největší šok, který jsem v Africe zažila, bylo to, že mi ta maminka strčila svého čtyřměsíčního chlapečka do náruče. Ten začal okamžitě plakat a zkoumat bílou barvu mé pleti – naštěstí ho pohyb autobusu vždy zaručeně uklidnil. Horší to bylo v zastávkách, kdy jsem se ho snažila konejšit, co to šlo. Nakonec zabralo pobrukování Beatles, což všem ženám kolem přišlo legrační, ale malý usnul. Svým úlovkem jsem se snažila pochlubit zbytku výpravy, ale zjistila jsem, že Justýna a Patricie vyfasovaly děti na klín taky. Ty jejich ale plakaly víc.

Na Zanzibar jsme dorazili lehce před západem slunce. V přístavu nás čekal průvodce, který nám pomohl s vízy a dovedl nás do pohádkového hotelu v arabském stylu s obrovskými postelemi, špičatými okýnky, klimatizací a teplou masážní sprchou. Snídaně se podávala na střešní terase, kde jsme trávili i večery a kochali se pohledem na moře a rybí a zeleninovou tržnici. V té jsem si koupila chili papričku k vylepšení nedělního obědu. Jsem milovníkem chili, ale to co jsem zažila po pozření této delikatesy se nedá vypovědět. Chvíli jsem ležela na posteli a čekala zda budu mít halucinace, kůže po celém těle mě pálila a tvořili se na ní červené flíčky. Zapotila jsem se natolik, že jsem si musela dát sprchu. Z papričky jsem snědla jen čtvrtinu, ostatní putovalo do koše. Tanzanie, Zanzibar a Stone Town – to je úplně jiná Afrika, než na kterou jsme byli zvyklí ze Zambie.

Především Zanzibar oplývá bohatou historií spojenou s Arabskou vládou. Stone Town je typické přístavní arabské městečko, s malými uličkami, balkónky, modlitebnami a centrem obehnaným pozůstatky zdí. Na Zanzibaru se pěstuje arabské zlato – tedy koření, jehož je plno i na všech tržištích. Obrovským rozdílem oproti Zambii byla čistota ulic, a to i přesto, že se každý večer u přístaviště na promenádě pořádá velký trh s jídlem. Na ohništích vedle stánků vám prodejci připravují ty nejdelikátnější pochutiny – tygří krevety, chobotnice, žraloky, krokodýly, kuřata obalená v nejrůznějších koření, speciální zanzibarskou pizzu, smažené banány sladké i slané, flafely, kasawu (tradiční Africká plodinu, lehce podobnou bramborám) a mnoho dalšího. Vše je možné spláchnout šťávou z čerstvého manga, pomerančů, ananasu či kokosovým mlékem. Velký vliv na pořádek ve městě má právě nemožnost zakoupení alkoholu, či jeho veřejného popíjení. V nabídce je jen silná káva, vodní dýmky nebo marihuana.

Arabové jsou zdatní obchodníci a život v arabské části Afriky se mi zdál trochu více na úrovni, než v chudobné křesťanské Zambii. Tržnice oplývali suvenýry, oblečením, šperky a nabídkami atraktivních výletů na návštěvu plantáží s kořením, výlety na okolní ostrovy, potápění se s delfíními a prohlížení podmořských korálů. Přesto že turistický ruch a oceán zajišťuje větší šance na sehnání si obživy, je i zde velká chudoba. Velkým šokem pro mě bylo vidět žebrat malé muslimské holčičky, i když byly černé pleti, nějak mi to k těm muslimským šátků nesedělo tak jak mi to bohužel přijde přirozené u zambijských bosích dětí v roztrhaných tričkách. Přímořská letoviska na Zanzibaru jsou místa, kde se v těsné blízkosti potkává velká chudoba s neuvěřitelným bohatstvím. Pokud se zrovna neubytujete v nějakém luxusním hotelu, který je spolu s pláží od okolí oddělen vysokou zdí, můžete život ve zdejších vesnicích pozorovat téměř z lehátka na pláži. Kolem té jsou cedule žádající turisty o respektování zdejší kultury a s tím související patřičné zahalovaní. To mělo za následek, že veškeré letní minišaty, tílka a sukničky, které jsem si do Afriky dovezla, zůstaly ležet netknuté i během mé dovolené. V Africe se prostě nohy neukazují, ať už v té muslimské nebo křesťanské.

Na začátku zpáteční plavby se rozdávaly malé černé sáčky s nápisem sick back. Přišlo mi to úsměvné, ale poté co loď vyrazila, jsem pochopila. Asi po třiceti minutách plavby sundávala většina žen své roušky z obličejů a šátky z vlasů a svorně zvracely doprovázené v tom i svými ratolestmi. Zbytek dne jsme strávili na vlakovém nádraží v Dar es Salaamu. Vlak měl dojezd o půl druhé a o půl druhé skutečně vyrazil, jenže se po deseti minutách jízdy zastavil a po půl hodině stání jsme se rozjeli opačným směrem a dorazili opět do Dar es Salaam. Zde naštěstí fungoval rozhlas a tak jsem se dověděli, že je nutné opravit lokomotivu a tak se odjezd vlaku posouvá na pátou, no a o půl šesté se posunul na půl devátou. Cestou jsem samozřejmě nabrali ještě nějaké další zpoždění a tak jsem místo neděle odpoledne dorazili do Kapiri v pondělí ráno. Ale co, v Africe stejně není kam spěchat. Cesta zpět tak začala ve čtvrtek dopoledne a skončila se v pondělí ráno na autobusovém nádraží v Lusace.

Konec. První díl →

← Předchozí díl

Foto archiv Silvie Jasičové

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Pět článků o činnosti brněnských pěveckých spolků napsal Leoš Janáček v listopadu a prosinci 1875. Je to nejen zpráva o tehdejším hudebním životě ve městě, ale také příležitost porovnat si jej s dneškem. Při vědomí všech současných potíží a nedostatků člověk nakonec musí říct: ne, nebyly to tenkrát staré zlaté časy. První část je věnována Besedě brněnské.  více

Ve chvíli, kdy se na jeviště vydrápal s mikrofonem v ruce zpěvák, aby doprovodil tři vokalistky, už jsem se nedivila ničemu. Přeskakujícím hlasem pěl melodii diametrálně odlišnou od melodie sboru, vokalistek i muzikantů, špatně vyslovoval a mnohdy neznal texty. Nicméně u obecenstva jeho produkce sklidila potlesk. Další díl vyprávění o roce v křesťanské škole v Zambii, tentokrát o přípravách na Vánoce.  více

Jsou chvíle kdy si myslím, že můj pobyt a činnost zde se rovnají dobrovolnému trestu za vše zlé, co jsem kdy provedla. To, jak jsou zde činnosti organizované, nebo spíše vůbec neorganizované, mě častokrát přivádí na pokraj šílenství, z čehož mě vyprošťuje pouze apatie. Třetí část vyprávění o roce v křesťanské škole v Zambii.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce