Do kvarteta, které si později začalo říkat Janáčkovo, se Jiří Trávníček (1925–1973)dostal na brněnské konzervatoři v roce 1947. Když na ní začal jako čerstvý absolvent opavského gymnázia studovat, působil nenápadně – vedle zázračných dětí, kterých se tam po válečné pauze sešlo ve třídě Františka Kudláčka hned několik (třeba Antonín Moravec nebo Libor Hlaváček) byl dvacetiletý maturant považován už za trochu přestárlého. Nicméně v péči pana profesora Jedličky pokračoval velice rychle, takže mohl už počátkem roku 1948 prominentně absolvovat Beethovenovým koncertem s orchestrem konzervatoře v Besedním domě na večeru, který se stal brněnskou hudební událostí: v beethovenovském pořadu s ním vystoupili rovněž první tři pováleční absolventi dirigentského oddělení – Vlastimil Pinkas, Emil Křepelka a Jiří Waldhans. To už ho brněnské publikum znalo jako primária ústavního kvarteta, které se nezaleklo interpretace Janáčkova prvního kvartetu, do té doby vyhrazené jen profesorskému Moravskému kvartetu.
Během studia na Janáčkově akademii (Trávníček se konečně dostal do Kudláčkovy třídy) proniklo kvarteto, teď už Janáčkovo, do mezinárodního koncertního provozu – z Brna to byl tehdy hotový zázrak – a začalo si vytvářet repertoár; to nebyla žádná maličkost, už vzhledem k tomu, že se rozhodlo pro hru zpaměti, jak velel dobový trend. Navíc se stali jeho členové (s výjimkou Jiřího Kratochvíla, který byl už angažován v divadle) koncertními mistry nově (1951) zřízeného Symfonického orchestru kraje Brněnského. Dalo by se soudit, že pod tíhou těchto úkolů bude Trávníček působit dojmem přezaměstnaného umělce, který pořád něco nestíhá; ten však, usměvavý a klidný jako vždy, využil svého místa v čele orchestru a jal se studovat jeden houslový koncert za druhým: za pět let jeho existence s ním provedl prakticky všechen špičkový repertoár oboru. A to kvalitně: zvláštní náhodou se tehdy, v prvé půli padesátých let, vymáchalo v často provozovaném Dvořákově koncertě hned několik sólistů zvučných jmen; jediný Trávníček perfektně obstál.
Autoritu v orchestru si získal jednak svými hráčskými výkony a jednak svou mimořádnou inteligencí – obecnou i sociální. Dík tomu byl také jednohlasně zvolen předsedou závodního výboru, což byla tehdy funkce stejně potřebná jako náročná. Připomeňme si, že mladý orchestr, tvořený z velké části ještě posluchači konzervatoře nebo JAMU, několika barovými hráči, jimž tehdy komunisté zrušili pracoviště, a několika muzikantskými důchodci, byl umělecky řízen nezkušeným šéfdirigentem, administrativně pak ještě mladším ředitelem, který měl k dispozici sekretářku a dva penzisty v účtárně. Dnes si sotva dovedeme si představit, kolik z umělecké, provozní a personální problematiky orchestru zůstávalo na rozhodnutích odborové organizace, to jest hlavně jejího předsedy. Trávníček si počínal chytře, autoritativně a přitom nekonflikně: má velkou, zatím nikde neoceněnou zásluhu na tom že původní poněkud chaotická kulturní organizace prošla údobím první konsolidace a mohla se v dalším vývoji stát významnou složkou brněnského hudebního života – a naposledy nejperspektivnější součástí nově vzniké filharmonie.
Nikdy samozřejmě nevystupoval jako funkcionář – a dokonce ani jako proslulý umělec. Coural s námi po nocích po Brně, chodil na Velkou cenu, v létě taky koupat se na přehradu. Jednou jsme se spolu sešli v autobusu (tramvaj jezdila jen k mostu), a abychom neztráceli čas ještě chůzí ke skále proti Sokolskému koupališti – večer jsme měli hrát Slovanské tance na Stadioně–, půjčili jsme si v přístavu lodičku, že si ty přehradní rozkoše odbudeme jinak. Nápad vypadal skvěle: s větrem vzádech jsme se takřka bez námahy a překvapivě rychle ocitli v místech, kde se jezero začíná stáčet a zužovat. Pohled na mizející přístaviště nám připomenul večerní koncert, tak jsme se dali na zpáteční cestu – proti větru. Ten mezitím zesílil, na vlnách se objevily bílé hřebínky, přehrada se vypráznila a my jsme začali pracovat jako galejníci. S lodičkou plnou vody jsme posléze dorazili do přístaviště – se zpožděním, ale právě ještě včas, abychom se stačili doma otočit a dostavit se na Stadion. Horší to bylo s hraním: nástroj se dal ještě udržet, ale dlaně plné puchýřů a oteklé prsty moc neposlouchaly. Díval jsem se celý čas přes dirigentský stupínek, co Jirka. Hrál jako obvykle, lehce a s krásným zaujetím, naprosto bezchybně; jeho stradivárky jsem slyšel úplně přesně. Tehdy ve mně vzklíčilo podezření: že on se na té lodi šetřil! Nebyl bych mu to mohl vytýkat, ale přece... O pauze mu povídám: „Ukaž ruce.“ Byly samá krev.
Toto statečné pohrdání tělesným utrpením pak projevil – v mnohem osudovější poloze – v závěru svého života. Věděli jsme, že rostoucím obtížím čelí – jako vždy – mnohostrannou činností: k působení v kvartetu přistoupily už dávno také výsostné povinnosti pedagogické. Vzpomínám na jeho poslední vystoupení s kvartetem: s jistou úzkostí jsem čekal na projev nějaké slabosti nebo snad jen nepohody. Hráli Dvořákův kvartet G dur, jako už tolikrát; bylo to dokonalé, ale mělo to ještě něco navíc: měl jsem pocit, že Jirka nevidí nádherný obsah toho díla jako obvykle, nýbrž ještě také odjinud...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..