Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.
O částečnou nápravu se nakonec postaralo město Kuřim, pro které Jiří Brabec odevzdal nejvíc sil: bezmála čtyřicet let (od roku 1979) zde žil a pracoval v kulturní později i v politické sféře. Pro vydavatelství Šuplík uspořádal drobný sborníček zkušený dramaturg podobných literárních poct Jiří Plocek, jenž do něj vybral reprezentativní soubor Jiřího básní a písňových textů následovaných kolekcí osobních výpovědí jedenácti přátel a nejbližších spolupracovníků. Skromná sbírka veršů a uctivých, a přesto většinou veselých vzpomínek dostala název podle incipitu sebeironického čtyřverší Každý den napsat báseň a je hodna pozornosti nejen z piety nad uzavřeným dílem skvělého konferenciéra, festivalového dramaturga, tvůrce a moderátora fundovaných klubových, rozhlasových i televizních pořadů, propagátora počítačových médií, redaktora i přispěvatele nejrůznějších nejen hudebních periodik (ne nadarmo se časopisu Folk a Country v 90. letech přezdívalo „brabcoviny“), ale též projevem respektu a také milou vzpomínkou na přítele a kamaráda. Do výčtu jeho profesních dovedností si z osobní zkušenosti dovolím přidat navigátora řidičů automobilů, felinofila (kočka bývala jeho respektovaným blízkým parťákem) a také váženého porotce hudebních soutěží a neúnavného hledače talentů. Že byl vynikajícím a vyhledávaným textařem s rozpětím od Bokomary přes Hradišťan, sourozence Ulrychovy, Mošny až k Slávku Janouškovi a Vlastu Redlovi, bylo obecně známo – sborníček (jistě nejenom pro mě) však objevil Jiřího moravského Brabce i jako básníka. Podle výpovědi Jiřího Plocka vybíral pro první polovinu knížky z nevydané, pouze mezi přátele distribuované Brabcovy básnické sbírky z roku 1990 pojmenované Kristova léta. Ne každý textař je básníkem; Jiří byl, sice skromný, ale osobitý, a jak naznačuje Plockův výbor, samostatnou sbírku zahrnující i texty písní by s přehledem naplnil. Ačkoliv ve výběru převažuje milostná lyrika, nechybí ani sebeironické glosy (viz titulní čtyřverší), hrátky s češtinou (O azyl jazyk prosím) a deklarovaný životní postoj křesťana, jemuž nic světského není cizí. Mnohé verše zrcadlí lásku k poetice lidové písně (krásná ohlasovka Zbojník) i jeho obdiv k Janu Skácelovi (Koloběh), s nímž má společné téma odcházení do samoty i do smrti.
Druhou část sborníčku vyplňují vzpomínky přátel na spolupráci (Michal Jupp Konečný, Milan Jablonský, Jiří Pavlica, Petr Sedláček), které mají místy humorný nádech (Slávek Janoušek, Vlasta Redl, Ivo Cicvárek) či popis takřka osudového či iniciačního setkání (Honza a Stáňa Žambochovi a Milan Tesař). Jako výborný nápad se ukázalo připojit k těmto vzpomínkám nějaký osobitý Brabcův poetický či prozaický text – tak jsou čtenářům připomenuty např. dvě trefně ironické Brabcovy glosy České hlavy a hlavičky a První máj 2010. Dvakrát je upomenuto na Brabcovo dlouholeté textařské angažmá v kapele Bokomara a z něj plynoucí opus magnum – album Bokomarie. O to víc postrádám v reminiscenčních výpovědích příspěvek Luboše Javůrka, kterého (na úkor vlastní osobní vzpomínky) tematicky zastoupil Jirka Plocek. Knížečku poeticky a velmi osobně uzavírá Jiřího kuřimská spolupracovnice Hana Novotná glosou Poslední Jirkova sezóna.
Sborníček je pohotovou a uctivou reflexí chytrého, vzdělaného a v mnoha ohledech zbytečně skromného člověka, kterého si zapamatoval (a většinou nadlouho) každý, kdo ho uviděl nebo se s ním potkal. Pro mnohé následovníky v profesi publicisty byl inspirací a vzorem, především v důkladnosti přípravy na každý plánovaný dialog, schopností chytře se ptát a naslouchat odpovědím. Jeho vysoce erudované a stylisticky vybroušené rozhovory patřily k tomu nejlepšímu, co se na přelomu tisíciletí dalo v daném žánru číst. Škoda, že právě tuto jeho dovednost sborníček nereflektoval aspoň jednou ukázkou. Přesto těch 110 stránek je velmi cenných a stojí za přečtení.
Jiří moravský Brabec: Každý den napsat báseň. Výbor z poezie a písňových textů, vzpomínky přátel. Uspořádal Jiří Plocek. Brno 2019, Andrea Slaninová-Šuplík. 110 stran.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..