Filozofující rozehrávku z důvodů opatrnosti raději opouštím hned po vyřčení a utíkám do bezpečí dávné minulosti, kde lze fabulovat trochu bezpečněji (minulost jako útěk před realitou, v tomto případě však také bezpochyby útěk před případným čtenářem). Od středověku poskytovala základní vzdělání farní škola. Její bezprostřední spjatost s farním chrámem se odrážela především v podílu žáků – ovšemže těch vybraných – přímo na liturgii. Protože přinejmenším z moravského prostředí není pro předbělohorskou epochu k dispozici příliš relevantních pramenů, není snad od věci vypomoci si opavským školním řádem z roku 1738, který zřejmě odrážel obecně a dlouho platnou praxi (podobně jako pro přiblížení se středověkému či raněnovověkému církevnímu obřadu si stačí přečíst příručky ještě z první poloviny 20. století). Žáci opavské školy byli jednoduše rozdělení na ty, kteří uměli muzicírovat, v rámci výuky se hudbě věnovali a také se proto podíleli na hudební produkci při bohoslužbách (po patřičném přezkoušení), a na žáky amúzické. Tedy nehudební alespoň proto, že se při stejných bohoslužbách pouze pod dohledem staršího žáka či učitele vkleče modlili růženec. Ona výuka a významný podíl hudby v ní má tedy velice dlouhou tradici. V porovnání s ní jsou změny stylu poměrně efemérní záležitostí. Jedině chorální zpěv se při méně slavnostních příležitostech udržel velice dlouho, jak dokládají četné přípisky a dodatky ještě z 18. století do graduálu od sv. Jakuba, který byl pořízen v devadesátých letech 15. století.
Hudba vlámského skladatele Jacoba Clemense non Papa byla už v rámci hudebního Brna zmíněna. Jeho zřejmě nejslavnější moteto Ego flos campi (Jsem kvítek polní) má údajně charakter jakéhosi znějícího erbu jednoho vlámského mariánského bratrstva, což se odvozuje z Clemensova kompozičního zdůraznění slov Sicut lilium inter spinas (Jako lilie mezi trním), což bylo také heslo bratrstva.
Kapelník císaře Maxmiliána II. Jacobus Vaet napsal na toto moteto celou mši. Využil Clemensova materiálu, ne ve smyslu jednotlivých melodií, ale konkrétních výsečí skladby. Nejčitelnější je samozřejmě samotný začátek. Vaetovo lamento nad Clemensovou smrtí Continuo lacrimas bylo už v jednom z předchozích dílů připomenuto, nyní budiž připomenuto Vaetovo úmrtí na začátku ledna 1567 v Brně v souvislosti s návštěvou císařského dvora.
Tento druh repertoáru byl hlavní náplní vícehlasého bohoslužebného zpěvu, zajišťovaného školním sborem ve smyslu pospolu žijících a intenzivně trénovaných žáků – zpěváků. Kompaktní kráse polyfonního přediva začala v druhé polovině 16. století úspěšně konkurovat srozumitelnější homofonie, rytmicky sjednocená sazba všech hlasů. Na díle téměř domácího skladatele Jacoba Handla Galla je dobře patrný rozdíl v paralelním využívání polyfonní sazby ve skladbách do šesti hlasů oproti vícesborovosti, která vyžadovala homofonii a větší počet hlasů (odkazuji také na komentář k červnovému dílu seriálu, týkajícímu se hudby v Brně kolem roku 1600).
Zde je alespoň jedna zajímavá realizace vícesborového velikonočního moteta Jacoba Handla Galla. Vícesborovost v tomto případě neznamená nutně obsazení všech tří čtyřhlasých skupin lidskými hlasy, naopak kombinace zpěváků a nástrojů jednoznačně prospívá srozumitelnosti (po Tridentském koncilu šlo o jeden z oficiálně velmi důležitých aspektů chrámové hudby), což prokázal podstatně dříve Miroslav Venhoda na nahrávce s díly Josquina Desprez.
Jednoduše by mne zajímalo, jak mohl zareagovat brněnský měšťan, hypoteticky bývalý žák příslušné farní školy (a tedy snad i bývalý sborista), když usedl do kostelní lavice na odpolední nešporní bohoslužbu a ozvalo se toto
Kombinace s chorálními pasážemi není nijak zvlášť překvapivá, to spíš společné muzicírování tří až čtyř hudebníků (zpěv, cink, continuo realizované varhanním positivem a teorbou) mohlo způsobit šok. Jeden z raných příkladů této hudby, Concerti Ecclesiastici Giacomma Finettiho, je doložen mezi hudebninami farního kostela v severomoravském Příboře už v roce 1614. Pro Brno a vůbec lokality jižně od Olomouce tyto typy pramenů chybějí, proto snad má smysl užít této paralely a jako překvapení po vší té polyfonii užít právě tohoto příkladu nového stylu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..