Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?
Jelikož komunistický režim, jak je známo, folklor už od padesátých let zneužíval pro svůj prospěch, u určité skupiny obyvatel byl dlouho vnímán jako jeho výkladní skříň a vzbuzoval spíše negativní konotace. I když už z řady výpovědí víme, že mnohdy podporované soubory byly často přístavy svobody a tzv. vnitřní emigrace, nic to nemění na tom, že šlo o jeden z nejvíce podporovaných žánrů. V dobách minulého režimu proto vznikla většina dosud fungujících brněnských folklorních souborů.
Dobře to dokazuje např. zamyšlení folkového písničkáře Jaroslava Hutky: „Jelikož jsem z Moravy, tak jsem na základní škole schytal nepočítaně lidových písní a tanců, a musím se upřímně přiznat, že jsem to velmi nesnášel a neměl rád. Cítil jsme v tom jen ten pokrytecký komunistický optimismus, který celou tuhle „lidovou tradici“ v padesátých letech strašidelně oživil.“
Jaroslav Hutka si nakonec k lidové písni našel cestu. Stejně jako se to stalo i spoustě dalších.
Z mého průzkumu vyplývá, že pokud už někdo k folkloru přičichl před rokem 1989, tak ho po Sametové revoluci neopustil. Odmítavé názory se objevovaly spíše vně folklorní komunity, ta ale zůstala silná. Uvnitř ní i přesto začaly panovat obavy o vlastní existenci, nezájem mladých či nedostatek finančních prostředků.
V této době, která na první pohled folkloru (resp. folklorismu) příliš nepřeje, ale Brno potvrdilo svoji folklorní sounáležitost. Například už v roce 1990 vznikl Mezinárodní folklorní festival a o rok později třeba i folklorní soubor Púčik, později také další soubory menšin žijících v Brně, například bulharský soubor Pirin (na titulní fotce).
Více méně kontinuálně, i když v různé intenzitě, probíhají v Brně už od přelomu 19. a 20. století kromě řady vystoupení, plesů nebo koncertů také besedy u cimbálu. Například nejstarší brněnský soubor Slovácký krúžek (založen už v roce 1908) patří k stálicím, která tradici besed u cimbálu drží v podstatě celou dobu své existence. Změna režimu na tom nic nezměnila a zmíněné těleso tímto způsobem funguje doposud.
Dalším brněnským fenoménem, který vznikl dávno před revolucí a stále si drží své místo, jsou i spontánní – nesouborové, ale pravidelné besedy u cimbálu, které obvykle organizuje některá z výrazných cimbálových muzik. Jejich existence a četnost podle mého názoru dokládá živost a entuziasmus folklorní komunity dané doby. Jejich repertoár dokonce často ovlivňuje i zásobu písní a styl zbytku generace. Šlo a jde v mnoha případech o regionální hráče, kteří v Brně studují a vrací se do svých domovských regionů, případně omezí své aktivity při nástupu do zaměstnání. Po několika letech se tak může měnit místo i organizátor. Univerzitní charakter města tak má na podobu amatérské folklorní scény výrazný vliv.
Folklorní beseda v podání Slováckého krúžku - 18. září 2024, Musilka
I když po Sametové revoluci folklorní komunitu nepostihl nezájem nebo úpadek, stále si udržovala některé nešvary bývalého režimu, jako nesmyslnou rivalitu, chlubení se cenami (za které mohly mít soubory v minulosti určité výhody) atp. Myslím, že v posledních pár letech se to mění. Folklorismus už definitivně ztrácí nálepku organizované komunistické zábavy a stává se organickou komunitní záležitostí. O tom v Brně a na Brněnsku vypovídají kromě výše změného také plné kapacity folklorních souborů, tanečních domů a řady dalších akcí, také obnova (nebo založení) hodů, rekonstrukce původních krojů nebo dokonce vznik nových souborů nebo tanečních škol.
V tomto pozitivním vývoji ale musíme brát v potaz také vnější vlivy. Za ten nejzásadnější považuji aktuální napjatou situaci ve světě. V úvodu tohoto textu jsem zmínila obavy, které prostupovaly folklorním hnutím na začátku devadesátých let. Jeho členové se báli, že tradice zaniknou, nebude o ně zájem. Tento (i jakýkoliv jiný) strach je však možné snadno zneužít a také uměle vyvolat. V současnosti jde například o obavu z cizích vlivů. Stejně jako se v historii posledních dvou set let podobné strašení ve vlnách vynořuje a zase mizí, shodně se objevuje i využívání folkloru politickou mocí, jako například v dobách zmíněného minulého režimu. Často jdou tyto dva činitele ruku v ruce. V době krize se tak plíživým způsobem může folklor opět stát nástrojem politické moci, což v přímém přenosu sledujeme na Slovensku.
Vzpomeňme si tedy, že podstata tkví v něčem jiném. Nebýt kontinuálního nadšení řady jednotlivců, nemáme dnes na čem stavět. Folklor se ve své původní podobě přenášel z generaci na generaci. Myslím, že tento rys se propisuje i do folklorního hnutí (nejen v Brně). Výrazné osobnosti přenáší své nadšení mladším. Mnohá desetiletí trvající symbióza Brna a folkloru, kterou tito lidé vytvořili, dala vzniknout jedinečnému geniu loci, který je možné vnímat téměř na celém území moravské metropole. Tato symbióza je navíc tvořena koexistencí řady etnik, národů a regionů. Nenechme se tedy zviklat, folklor nás oslovuje stále a rozhodně to nevypadá, že by z našich životů v nejbližší době zmizel. Pevně věřím, že současná komunita si je této vlastní síly vědomá a nenechá se vystrašit.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..