Boční pohled na kapli sv. Mořice, která se nacházela naproti vstupu do chrámu sv. Jakuba. Anonymní kresba tužkou z 19. století (z knihy Vnitřní krajina…).
V červnu roku 1606 dostal farní chrám svatého Jakuba v Brně nového duchovního správce. Farář Michael Schwab začal záhy usilovat o obnovu katolických obřadů „v těchto dobách plných sekt“. V závěru předbělohorské epochy se sice katolická církev již těšila podpoře z oficiálních míst, přesto jde o dobu, kdy o svou pozici musela sama zápasit, hledat své místo v konkurenci dalších, nekatolických církví (na rozdíl od doby po vydání Obnoveného zřízení zemského). Mezi její nástroje patřila mimo jiné hudba a vizualita, snaha o obnovu dávných obřadů i sledování a adaptace dobových trendů.
Farář Schwab se za účelem posílení katolictví v Brně rozhodl založit bratrstvo Božího Těla. Bratrstvo v té době představovalo dobrovolné sdružení laiků obojího pohlaví, zaštítěné knězem jako svých duchovním vůdcem. Vedle dnes obtížněji pochopitelné přitažlivosti odpustků (ty se však nedaly koupit) bratrstvo nabízelo například pohřební servis – organizovaný pohřeb pro spolubratry a členy jejich rodiny, zádušní modlitby – jednoduše téměř vše, co bylo tehdy zapotřebí.
V době formace bratrstva nebyly ještě přesně formulovány jeho stanovy. Podle zakladatele Schwaba rozhodně nemělo jít o náročné a nesplnitelné požadavky; případní zájemci o členství si neměli stanovy představovat jako nesnesitelně obtížné. Původně jedinou povinností členů byla účast na mši a procesí ke slávě Božího Těla, konaných jeden čtvrtek v měsíci. To se sice brzy změnilo, protože nejstarší stanovy z roku 1609 už jsou vypracovány dosti podrobně, zároveň však nezavazovaly k příliš mnoha úkolům a byly založeny na principu dobrovolnosti.
Údajně kvůli rostoucímu počtu členů sepsal Schwab pro brněnské bratrstvo příručku, vydanou nejspíše v Brně roku 1609 (doposud jediný dochovaný exemplář postrádá titulní list). Farář se v předmluvě odvolává na skutečnost, že obdobná knížka (Krafftbüchlein), určená pro stejnojmenné pražské bratrstvo, již nebyla k dostání.
Na tomto místě je nutné podniknout malý výlet směrem na západ, neb právě tato odbočka má alespoň trochu hudební povahu. V Praze bylo totiž bratrstvo Božího Těla „obnoveno“ v osmdesátých letech 16. století při augustiniánském kostele svatého Tomáše na Malé Straně. Nová konfraternita nejspíše neměla přímý vztah ke středověkým bratrstvům Božího Těla, která v Praze působila v kostele svatého Linharta a v kapli na Dobytčím trhu, přesto v německém tisku bratrstva z roku 1590 najdeme formulaci „znovuzřízeno s obzvláštní zbožností“. Tuto německou příručku sepsal pražský dómský kanovník Jiří Barthold (Pontanus) z Breitenberka. Můžeme dokonce předpokládat, že text z větší části sestavil podle určitých předloh. Napovídala by tomu například závěrečná poznámka o několika volných listech, které zaplnil texty modliteb. Onou předlohou mohlo být například latinské pojednání Sacrum Gazophylacium, které napsal a v roce 1588 poprvé vydal představený tohoto pražského bratrstva a zároveň nejvýše postavený duchovní rudolfínského dvora, literát a hudebník Jacob Chimarrheus. Takto je pak pochopitelnější, že mezi členy se nacházela řada rudolfínských dvořanů včetně hudebníků. Bratrstvo tak představovalo pozoruhodnou síť kontaktů a výpravnost jeho pravidelných bohoslužeb přitahovala i zvědavce.
Schwab tedy při zakládání brněnského bratrstva sledoval pražský (do velké míry však zcela univerzální) model a při sestavování příručky pro členy bratrstva využil jako hlavního zdroje právě Pontanovy Krafftbüchlein. Na přejaté kapitoly však navazují modlitby a především tři písňové texty: Wir wollen heute loben, Nun last uns singen a Mein Zung erkling und frölich sing. Přestože farářem u sv. Jakuba byl na sklonku 16. století také Jan Rozenplut, redaktor prvního reprezentativního katolického kancionálu (Olomouc 1601), přímo v Brně se kancionály téměř nevydávaly a toto je v podstatě nejstarší doklad svého druhu. Ostatně jediný soubor notovaných duchovních písní z Brna 17. století vyšel v rámci mladší příručky pro téže bratrstvo Božího Těla v roce 1690.
Podle vyjádření tehdejšího olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna, který založení nového bratrstva schválil a uvítal, jsou právě zbožná bratrstva nejlepším prostředkem k obnovení katolických bohoslužeb, v době konfesních zápasů značně upadlých. Bratrstva podněcují horlivost pro pravou víru, úctu k Bohu a svatým; pro pravověrné křesťany jsou místem k vykonávání Bohu milých skutků. I kacíři pak mohou být buď pohnuti k téže zbožnosti, a tedy přivedeni na cestu ke spáse, anebo odsouzeni k věčnému zavržení (což jim však z otcovské lásky a spoluúčasti nepřeje).
Pro případné bližší pochopení chodu a podstaty bratrstva slouží níže uvedený překlad jeho stanov, poprvé otištěných v příručce z roku 1609. Pozornost si zaslouží i vysvětlující poznámky, označené jako notae.
I. Zpověď a přijímání třikrát ročně: o Velikonocích, Vánocích a svátku Božího TělaTěla.
Nota 1: Bylo by dobré totéž učinit před přijetím do bratrstva kvůli získání odpustků.
Nota 2: Zpovídat se je možné u kteréhokoli kněze a v jakémkoli kostele, pouze o zmíněném svátku Božího Těla přijímají členové bratrstva před procesím během první mše společně v chrámu sv. Jakuba.
II. Povinná účast na pobožnostech v den svátku Božího Těla včetně prvních i druhých nešpor a procesí, také v poslední den oktávu svátku. Členové mají nést v procesí pochodně nebo bílou svíci z vosku podle svých možností.
Nota 1: první jde městská rada podle starobylého zvyku s obvyklými pochodněmi, bratrstvo následuje.
Nota 2: řemeslníci – členové bratrstva se procesí účastní v rámci svých cechů, taktéž s pochodněmi nebo svícemi.
III. Povinná účast na mších s procesím, konaných ve farním kostele jednou měsíčně.
Nota: Procesí se konají každé čtyři týdny (tj. měsíčně) ve čtvrtek, pokud na něj nepřipadá svátek. K procesí zve členy bratrstva zvuk velkého zvonu; přesto se vše ještě oznamuje v kázání předchozí neděli.
IV. Vždy ve středu o suchých dnech se v osm hodin ráno koná zádušní mše za zesnulé členy.
Nota 1: Jména zemřelých bratrů se zapisují do určené knihy, přede mší jsou tato jména čtena, aby se za ně mohli ostatní členové modlit.
Nota 2: během těchto pobožností se „chodí na ofěru“, tj. sbírají se peníze, které se pak rozdělí mezi Canterey (chrámové hudebníky), tak aby tito dostáli svým povinnostem.
V. Na Velký pátek v podvečer po odzpívání matutina se členové bratrstva shromáždí ve farním kostele sv. Jakuba a společně jdou do všech kostelů ve městě, navštěvují zde (boží) hroby a modlí se zde pětkrát Otče náš a pětkrát Ave Maria.
Nota: Může se také navštívit vězení a postát zde, podle možnosti i nějak přispět k útěše vězněných.
VI. Nemocného člena bratrstva každý den navštěvují vždy dva spolubratři, mají také zajistit vše, co je nutné.
Nota 1: V době epidemie se toto nařízení ruší.
Nota 2: Pořadí návštěv stanovuje ohlašovatel.
VII. Zemřelého bratra doprovází ke hrobu celá konfraternita.
Nota 1: Pokud žije v jednom domě více členů bratrstva, dostačuje účast jednoho.
Nota 2: Zemřelý člen je pohřben bezplatně; přijímají se však dobrovolné dary dědiců a přátel nebo z odkazu zesnulého.
VIII. V případě úmrtí chudého člena může ohlašovatel jít k některým bratrům a přivést je, aby mohl být dotyčný pohřben.
Nota 1: Ohlašovatel nesmí jít ke všem členům, ale pouze k některým (tedy zřejmě nemá oslovovat stále stejné členy bratrstva).
Nota 2: Je-li nalezeno na ulici mrtvé tělo, má je bratrstvo z útrpnosti, lásky a srdečnosti pohřbít nebo dát pohřbít. Pokud se bratrstvo účastní pohřbu nečlena, má mu být náležitě zaplaceno.
Nota 3: K těmto účelům je pořízeno také pohřební sukno, kápě nebo smuteční sukně, na jejichž udržování mají být vyhrazeny určité peníze.
Nota 4: Při pohřbu se užité pochodně a svíce odevzdávají ohlašovateli, použijí se pak na pohřeb chudého člena či (nalezené) mrtvoly.
IX. Přihodí-li se, že by byl některý z bratrů uvězněn, oznámí to ohlašovatel rektorovi (světskému představenému bratrstva) a ten pak rozhodne o jeho návštěvě.
X. Členové bratrstva jsou povinni napomínat ty, kteří se rouhají Bohu nebo nepotřebně sakrují.
Nota: Stane-li se svědkem takovéhoto rouhání rychtář nebo radní, nemá provinilce jen napomenout, ale také pokutovat.
XI. Podle svých možností mají členové bratrstva doprovázet kněze, když jde zaopatřovat.
Nota: Když se kněz chystá s Nejsvětější svátostí navštívit nemocného, svolává se bratrstvo zvukem kostelního zvonku.
XII. Kvůli věčné odplatě Boží a k potřebám bratrstva doporučuje se členům podle svých možností (finančně) přispět.
Ačkoli výše uvedená pravidla členy bratrstva příliš nezatěžovala (navíc jejich dodržení nebylo zcela závazné), přesto je nutné hledat důvody, proč věřící do takovéhoto společenství vůbec vstupovali. V době konfesních sporů mohlo prostředí bratrstva představovat oázu, dodávat důležitý pocit sounáležitosti jinak menšinovým katolíkům. Otázka prestiže pak souvisí s upřednostňováním katolíků ze strany světské i církevní vrchnosti (snadné, respektive v jiném případě zcela nemožné získání určitého úřadu nebo výhod).
Bratrstvo Božího Těla existovalo při farním kostele sv. Jakuba až do svého zrušení v rámci josefínských reforem v osmdesátých letech 18. století. V průběhu 17. století bratrstvo využívalo nejen přímo farní chrám, ale také kapli sv. Mořice v jeho bezprostřední blízkosti (ta je mimochodem patrná na reliéfu Brna k roku 1645, instalovaném na Moravském náměstí) a kostel sv. Mikuláše na dnešním Náměstí Svobody. Z hudebního hlediska se jistě nejednalo o instituci zásadního významu, přesto jeho osudy a souvislosti s prostředím pražského císařského dvora snad stojí za drobné připomenutí.
Literatura:
Vladimír Burian: Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1618. Brno 1948.
Tomáš Malý – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna. Brno 2010.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..