Ze všech křesťanských svátků jsou Vánoce hudebně nejbohatší a muzikantům dávají většinou zabrat. Ti se ale na ně proto nezlobí; nehledě k jakémusi přivýdělku jim vánoční hudba přináší nedefinovatelný vánoční pocit, který je vrací do dětství a jejž lze zažívat právě jen jednou za rok. Tohle se nepodařilo vymýtit ani bolševikovi, jakkoli se o to snažil. Jednou si po připomínkách z kraje, že členové filharmonické organizace navštěvují o svátcích křesťanské chrámy a přisluhují tam černému klerikalismu, odhlasovali filharmoničtí straníci (měli už kalendáře plné vánočních obřadů), že tentokrát do kostela ani nepáchnou – a sledovali pak se skřípějícími zuby, jak jejich vysezená místa na kůrech obsadili jejich spolustraníci z opery, kde to přisluhování nebrali tak vážně.
Právě však dík těmto omezením rozkvetla tradice vánočních koncertů nebývalým způsobem a nebylo souboru, aby své posluchače nevyzýval na cestu k jesličkám. Moravské kvarteto se ovšem připojilo, ale zpočátku jaksi nemělo čím: v klasickém kvartetním repertoáru pořádnou vánoční skladbu nenajdete – a tak si vypomáhalo perlami ze svých výchovných pořadů. Věci se však ujal violoncellista Bedřich Havlík, který z nás uměl nejlíp psát noty; a protože mu v Brně jeho povinnosti na JAMU nepopřávaly dost času k odpovědné tvorbě, jal se koledovat na zájezdech. Tichou noc zpracoval uprostřed rozbouřenho moře sedě na kufru na dosti pozvracené palubě stařičkého belgického trajektu z Oostende do Doveru; na Ischii potom – v mimořádně horkém létě – odmítl jít se odpoledne před koncertem vykoupat (pláž byla několi kroků od hotelu), protože právě dokončoval druhou variaci na Ejhle, chasa naša; skutečnou vánoční scenerii mu pak poskytlo zasněžené dřevěné městečko Askersund v lesích na severním břehu Vätterského jezera ve Švédsku, jenže na Nesem vám noviny už bylo – uprostřed ledna – trochu pozdě.
Pro vánoční koncerty Moravského kvarteta byla Bedřova koledová suita skvělým přínosem, nicméně něco jim pořád chybělo: lidský hlas. I dalo se nás do té tvůrčí práce víc – a v příštích letech se na našich vánočních koncertech začaly střídat dámy z Janáčkovy opery. Po čase jsme si uvědomili, že zas něco přebývá: právě ten hlas – nechtěli jsme doprovázet dramatickou primadonu, nýbrž muzicírovat s někým, kdo by byl pátým (na pódiu vlastně prvním) členem souboru. Zmínili jsme se o tom Ivanu Sedláčkovi z Kantilény s výzvou, aby nám doporučil některou z nejvyspělejších členek svého sboru. Vemte si Magdu Koženou, vyhrkl bez rozmýšlení, ta je fantastická, to je přesně to, co potřebujete. Dejte mi pro ni noty, já vám s ní večer v Kantiléně domluvím zkoušku; s ní nejsou problémy.
Nebyly; Magdalena se dostavila hned pozítří, zcela vynechala očekávané stížnosti na počasí, rýmu, faryngitidu a jiné statečně přemáhané indispozice všeho druhu (byli jsme v nich už odborníky) a bez obvyklé připomínky, že tak brzo ještě není rozezpívaná, vzala na vědomí, že začínáme Händlovým Largem. Tu nádhernou dlouhodechou barokní melodii lze ovšem přednášet mnoha způsoby; aniž otevřela noty, vyslechla Magdalena nedlouhý úvod a přijala z něj nejen tóninu a tempo, nýbrž i výraz a smysl, v nichž měla ta podivuhodná linie podle našich představ probíhat. Byl to pocit. který má komorní hráč nejraději: pocit porozumění a souhry. Ta mladá holka zpívala, jako kdyby s námi zkoušela odjakživa, a přinášela do toho ještě něco, co se dalo přijmout a rozvíjet; nemuseli jsme, jak jsme byli zvyklí, hlídat, co tam ta ženská zase provede, nýbrž v pohodě a s požitkem muzicírovat.
Toho roku jsme s Magdalenou objeli několik vánočních štací, napřesrok, to už to šlo bez výjezdní doložky, jsme se s ní dostali i do rakouského Melku. Ten vánoční koncert ve sloupovém sále proslulého kláštera byl jaksi slavnostním vyvrcholením naší spolupráce a ten kus českých Vánoc v tom monumentálním prostředí je patrně nejživější vzpomínkou dosud žijících členů tehdejšího Moravského kvarteta na jejich dlouholeté vánoční muzicírování.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..