Dovolte používat mobilní telefony a vnášet pití do sálu, nehrajte ve fracích. Dirigent Baldur Brönnimann zveřejnil na svém blogu deset návrhů, které by měly koncerty vážné hudby otevřít širšímu publiku. Jsou dobré, špatné, nebo aspoň přijatelné? Debata začíná krátkým komentářem ke každému z nich.
1. Publikum by mělo mít možnost tleskat mezi větami
Pokus o nadšený potlesk po brilantně provedené větě koncertu už asi zažil každý. Pravděpodobně jej okamžitě umlčelo zlostné syčení posluchačů, kteří vědí, co se sluší. Tleskat po jednotlivých větách se dnes považuje za příznak nevychovanosti, buranství nebo aspoň za nepatřičnost. Nebylo tomu tak ale vždy, o reakcích publika na jednotlivé věty Fantastické symfonie píše ve svých pamětech například Hector Berlioz. Mnoho věcí, které dnes pokládáme za samozřejmé, se vkrádalo do koncertního života postupně. Včetně takových základů jako jsou včasné příchody. V dobách Gustava Mahlera, který nároky na disciplínu publika tvrdě prosazoval, bylo ještě nemyslitelné, že by někoho nepustili do sálu po začátku koncertu. Vnímat celou symfoniii jako jednu velkou plochu je samozřejmě krásná myšlenka. Je ovšem otázka, co ruší víc: jestli „nepatřičný“ potlesk, nebo závody v hlasitém kašli, které v každé pauze mezi větami obvykle propuknou.
2. Orchestr by měl ladit v zákulisí
Jsou jistě skladby, které by měly začínat z absolutního ticha. Jak krásně by se z něj vynořila předehra k Tristanovi a Isoldě nebo úvod Mendelssohnova Snu noci svatojánské. Ale co naplat, ladění symfonického orchestru je magie. Signál, který vybudí hudební receptory k hladovému slintání jako zvonek psy akademika Pavlova. Od úvodního tónu hoboje se rozvine celá škála orchestrálního lomozu, který připravuje posluchače na to, že už se začne. Něco jako odpočítávání před startem. Koncert by nakonec stejně z absolutního ticha nezačal, i naladěný orchestr musí na pódium přijít a usadit se.
3. Mělo by se povolit používání mobilních telefonů v tichém režimu
Komunikovat, zaznamenávat, sdílet. Na rockovém nebo popovém koncertě už je přes les mobilních telefonů sotva vidět na účinkující. Natáčejí se videa, fotí, všechno se hned posílá kamarádům, kteří nejsou přímo na místě. A ti, kdo zaznamenávají, se snad skrze sdílení cítí být ještě víc při věci, než kdyby jenom poslouchali. Když to jde na Lady Gaga nebo Robertu Plantovi, proč ne na koncertě nějakého symfoňáku? Protože jsou horší věci než les displejů někde v hale nabo na stadionu – jsou to ojedinělé svítící displeje v koncertním sále. Strašně ruší všechny okolo a pohled na modře osvícené zombie obličeje znervózňuje a vytrhuje ze soustředění i většinu účinkujících. Ztemělé sály displejům nepřejí, narozdíl od pestře nasvícených show.
4. Programy koncertů by měly být méně předvídatelné
Program koncertů běžného symfonického orchestru je známý na celou sezónu. Je nanejvýš pravděpodobné, že touto dobou už si plánující posluchač může objednat lístek na koncert, kerý se bude konat za rok. A bude vědět, kdo bude hrát, dirigovat i co se bude hrát. Před samotným koncertem si koupí program s vysvětlením, co všechna ta hudba vlastně znamená. Zkusit publikum překvapit nečekanou skladbou, změnou, čímkoliv, co v programu není, je příležitost k dráždivé hře. Samozřejmě to může být i hra s přízní konzervativních návštěvníků, které překvapí všechno kromě Mé vlasti, Novosvětské a podobně provařených kusů.
5. Vnášet nápoje do sálu by mělo být povoleno
Obvykle sice povoleno není, ale v praxi se to už stejně dělá. S okatě nesenou dvojkou bílého sice přes bdělé oči uvaděček sotva někdo projde, ale s třetinkovou pet lahví vody v kabelce ano. Potřeba neustále něco popíjet je poněkud otravná a hodinka bez napití nikomu pitný režim nerozhodí. Pokud se ale někdo dokáže napít bez hlučného otevírání kabelky, srkání a mlaskání, tak by to snad nemusel být problém.
6. Umělci by měli víc komunikovat s publikem
Někteří to občas dělají. Pohovoří o následující skladbě, zavtipkují, představí neobvyklý hudební nástroj a třeba se i pochlubí, jak je obtížné na něj hrát. Bohužel to většinou začne připomínat noční můru dětských hudebních zážitků: výchovný koncert. Naprostá většina hudebníků o hudbě mluvit neumí, ostatně to není jejich práce. Lidí s takovým darem, jaký měli Leonard Bernstein nebo Václav Neumann, je strašně málo.
Baldur Brönnimann: 10 things that we should change in classical music concerts➚
7. Orchestry by neměly hrát ve fracích
Ať orchestry hrají, v čem chtějí, hlavně ať hrají pořádně a neflákají se. Ať si na sebe vezmou třeba tepláky, legíny nebo montérky, ale ať je výsledek k poslouchání. Dress code pro publikum je už dnes absolutně uvolněný. Dobře naložený divák v riflích a ve svetru je lepší než přiškrcený nešťastník v maturitním kvádru. Pravda je taková, že na oblečení orchestru vůbec nezáleží. Pokud má někdo čas si všímat obleků muzkantů, je něco špatně především se samotnou hudbou.
8. Koncerty by měly být přístupnější pro rodiny s dětmi
Je to možná ještě citlivější téma než děti v kavárnách, kde nevycválaní malí lidé ztrpčují život personálu i dospělým hostům. Někteří provozní by nejraději dětem vstup úplně zakázali, kdyby to bylo podle zákona možné. Jiní jim stavějí dětské koutky a snaží se rodiny spíš přitáhnout než odradit. Dítě sdělující polohlasně své dojmy během koncertu je hrozná představa. A to se jedná o činnost někde na dolní hranici dětských potřeb komunikovat a hýbat se. Dětský koutek, kam by mohli rodiče své děcko na dvě hodinky odložit, už je představitelnější. Když může být něco takového v obchodním centru, proč ne u koncertního sálu. Na světě jsou samozřejmě různé děti a některé jsou tak klidné, že se s nimi dá jít i na Brucknerovu symfonii – to jen tak pro úplnost.
9. Koncertní sály by měly víc používat špičkové technologie
Ano, například nekolabující ozvučení nebo tiché větráky, chce se škodolibě podotknout člověku s bohatými zkušenostmi z mnoha zastaralých či jinak nevyhovujících prostor v České republice. Jinak by samozřejmě mohly být v sále třeba velkoplošné obrazovky, na kterých poběží detailní záběry orchestru a dirigenta. Posluchači by získali bližší kontakt s hudebníky, kteří by naopak přišli o možnost si v pauzách nepozorovaně zdřímnout nebo jinak vypnout. Profit by tedy byl pouze jednostranný, ale koneckonců je to publikum, pro které se hraje.
10. Každý koncert by měl obsahovat současnou skladbu
Poslední návrh se stýká s bodem číslo 4, který požaduje menší předvídatelnost koncertních programů. Když orchestr do běžného abonentního koncertu zařadí skladbu Miroslava Srnky, v sále bude asi tak deset lidí, kteří budou mít ponětí, o koho jde. A možná tak dva z nich už ji slyšeli někdy dříve. Ale požadavek na uvádění současné hudby je přesto zcela jasný a legitimní. Je dobré si občas připomenout, že i Bedřicha Smetanu měla řada jeho současníků za pošetilého blázna a jeho druhý smyčcový kvartet nebo Čertovu stěnu považovala za pomatené výplody chorého mozku. Orchestry by měly dělat rozumné kompromisy, co se týká přitažlivosti a vstřícnosti koncertů. Na umělecké kompromisy je tu jiný šoubyznys.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..