Sváteční večer 28. října oslavila část brněnských folklorních nadšenců v honosném prostoru Mahenova divadla. Hned dvakrát po sobě zde stejným programem oslavil své půlkulaté čtyřicáté páté výročí Dětský národopisný soubor Brněnský Valášek.
Dnes stošedesátičlenný soubor se třemi muzikami vznikl v Brně v roce 1975. Dopočítat si, že výročí vycházelo na loňský rok, je snadné. Nešlo však o špatné matematické znalosti jeho členů, důvodem byla všem dobře známá pandemická opatření, která znemožnila souboru tento koncert vloni uspořádat.
Také letos se situace zhoršuje, jsem proto velmi ráda, že jubilující Valášek tentokrát vystoupení nazvané Neseme vám věnec stihl. Byla by obrovská škoda, kdyby ohromné úsilí a práce, která byla ve všech předvedených číslech vidět, přišla vniveč.
Celkem osmnáct tanečních a muzikantských vstupů mělo jednotný prvek, kterým byl věnec, jak již napovídal název celého programu. Ve všech choreografiích byl použitý velmi originálně a zároveň přirozeně, nikde mi nepřišel vložený čistě účelově. V průvodním slovu moderátorů celého večera, se diváci dozvěděli o typech a významu věnců v lidové kultuře. Myslím, že v tomto případě by bylo zajímavé uvést zdroje jednotlivých informací.
Všechny tance byly vytvořeny přímo pro včerejší slavnostní program; tanečníkům i pedagogům za to patří velký obdiv. Zejména musím vyzdvihnout skvělou práci s rekvizitami a reáliemi lidového prostředí. Vše mělo na jevišti brněnské činohry svůj význam a nebylo jen bezúčelným doplňkem. Navíc rekvizity bylo opravdu precizně vyrobeny, např. kravička s mrskajícím ocáskem v úvodním tanci určitě pobavila všechny všímavé diváky. Potěšily mě také zvonečky a zvonce v tanci “Svatý ide dědinů”, které nebyly jen součástí samotné choreografie, ale vlastně i hudební úpravy.
Taneční čísla byla dobře nacvičena a jen s malými chybami způsobenými nervozitou a velkým jevištěm. Za všechny bych vyzdvihla vstupy s názvem Vykúzlené tancování a Rozmluva se smrťú. První jmenovaný pracoval s tématem bohyní, které se objevovaly nejen, jak je známo, na Moravských Kopanicích, ale i na Valašsku. Taneční a zejména herecký výkon malé tanečnice v roli jedné bohyně se mi opravdu líbil. Druhá zmíněná choreografie byla velmi tklivá. Náročné téma smrti se objevuje v repertoáru folklorních souborů celkem často. Valášek ho zvládl velmi dobře, i když zpěv protagonistky trochu zaváněl nervozitou.
Většinu hudebních úprav vytvořilo už tradičně trio Pavel a Arnošt Trkanovi a také Michal Uhříček. Neztratil se proto charakteristický zvuk, na který jsme u Valášku zvyklí. Mužský sbor muziky mohl v některých písních více využít svůj potenciál. Povedlo se jim to např. v pásmu “Svatý ide dědinú”, kde bylo potřeba přehlušit čertovské zvonce a muzikanti se do toho více opřeli.
Sólovým zpěvem už tradičně doprovázela muziku Bára Nekudová. Jde u ní slyšet, že její hlas zraje a usazuje se i v nižších polohách. Bára zároveň společně s hercem Jakubem Urbánkem také odpolední i podvečerní vystoupení moderovala. Projev obou byl příjemný, stejně jako i délka jednotlivých moderátorských vstupů.
Celý večer provázela velkoplošná projekce, znázorňující jednotlivé věnce a věnečky. Celkově se mi moc líbila i její propojení s kamerou nad jevištěm. Vynechala bych ovšem otáčivý pohyb věnců, jako např. v pásmu “Májový věnec”. V tak velkém měřítku tento záběr příliš upoutával pozornost a občas se mi trochu zatočila hlava. Samotné věnce z fotografií byly ovšem povedené. V programu jsem se dočetla, že je vytvořila hlavní vedoucí celého souboru Alena Halašová.
Je obdivuhodné, že si takový kolos, jako je více než stošedesátičlenný brněnský Valášek udržuje výbornou interpretační úroveň ve všech skupinách. Je to zásluha velkého množství lidí, kteří se folkloru a dětem věnují evidentně s velkou láskou. Vystoupení dětských souborů si většinou nejvíce užijí rodiny jednotlivých členů. V tomto případě si však téměř tříhodinový program užil také běžný divák. A troufám si tvrdit, že se ani chvilku nenudil. Nezbývá tedy než se těšit na Valášek padesátiletý.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..