Koncertními sály obchází strašidlo hudby 20. století, vetřelo se i do včerejšího recitálu Magdaleny Kožené s Andreou Marconem a La Cetra Barockorchester Basel. Publikum v Rudolfinu přijalo s nadšením i skladbu Luciana Beria, což je úkaz v našich tradičních koncertních sálech nevídaný.
Magdalena Kožená včera provedla několik částí ze svého posledního alba Monteverdi. Koncert završila dramatická scéna Claudia Monteverdiho Souboj Tankreda s Klorindou, v níž sama ztvárnila všechny tři role. Živě je to výkon ještě obdivuhodnější než na nahrávce. Dílo, které stálo u zrodu hudebního dramatu, ale získalo protiváhu v soudobé a nedávné tvorbě. V první polovině koncertu zazněla hudební scéna Ariannne’s Query, která vznikla ze spolupráce napříč staletími mezi Monteverdim a Markem Ivanovićem. Před přestávkou Kožená špičkově zazpívala Sekvenci III pro sólový mezzosoprán Luciana Beria. Obě skladby dotvářela decentní jevištní akce v režii Ondřeje Havelky, včetně několika zlehčujících vtípků. „Do Rudolfina dobrý,“ řekne si posluchač otrkaný festivaly soudobé hudby, „ale muselo to být?“
Argument nesouhlasné obžaloby je jednoduchý: je to hudba jako každá jiná, tak proč na ni lepit speciální zábavu. K provedení Brahmsovy symfonie také nikdo nevymýšlí žerty, aby se publikum snadněji prodralo zákoutími díla perfekcionisticky uvažujícího skladatele. Berio svou skladbu jako vtip nemyslel, proč z ní tedy vtip dělat a vnášet do ní cosi nepatřičného. Dochází tu k podivuhodnému paradoxu: pomocí nepatřičností se nezvyklé kompozice přibližují publiku, které v zavedeném repertoáru nepatřičnosti striktně odmítá. Výtvarně zcela konvenční ztvárnění Souboje Tankreda s Klorindou poskytlo pro takovou úvahu kvalitní zrcadlo.
Publikum navštěvující koncerty vážné hudby je obvykle tím konzervativnější, čím větší instituci má v oblibě, a v opeře je to obzvlášť patrné. Mnozí její příznivci lpějí na „odpovídajících“ režiích, Rusalkách s jezírkem a zeleným vodníkem, Bohémách v pařížském podkroví a Traviatách ve velkých společenských úborech. Samotný fakt, že si někdo dovolí udělat Rusalku v ložnici, Bohému v rockovém klubu nebo Traviatu na tenisovém kurtu pak stačí pro okamžité odmítnutí. Nějakým hledáním paralel a myšlenkových cest režijního výkladu se nikdo nezabývá. Pokud se ale stejnému posluchači nedostane podobných zatraktivnění u Beria, začne skučet. A není tu „kočičinu“ schopen pojmout alespoň s kouskem důstojnosti a zdvořilých ohledů k lidem, kteří ji chtějí v klidu poslouchat.
Asi není složité si představit, že takových konzerv bylo včera plné Rudolfinum, a je těžké někomu vytýkat, když jde svému publiku rozumně naproti. Jde o to, jak daleko přitom dojde. Magdalena Kožená s Ondřejem Havelkou naštěstí mají cit pro míru a udrželi se v hranicích dobrého vkusu, dokonce i s rezervou. Publikum Beriovu studii pro sólový hlas spolklo i s navijákem a všichni byli spokojení. Ale nejdůležitější důvod pro jednoznačné přijetí skladby stejně nebyl ve vtipech, ale v perfektním provedení. Největší prokletí soudobé hudby totiž spočívá v tom, že potřebuje po všech stránkách dokonalý servis – od interpretace až po mediální podporu a reflexi. Kdo si všímal okolností lednové premiéry opery Miroslava Srnky South Pole v Mnichově, dobře ví, o čem je řeč.
Hudební fajnšmekr odejde bezpochyby rozhořčený z průměrně odfidlané Novosvětské, ale publikum bude s největší pravděpodobností jaksi průměrně spokojené a bude se těšit na další koncert s průměrně odfidlanou nadílkou „libých tónů hudby“. To je věc, která se s Beriem a mnohými dalšími sotva podaří. Při průměrném či odbytém provedení vystoupí bolestivě do popředí všechny disonance, nepřehlednosti a vůbec nezvyklosti v takové hudbě obsažené. Publikum celé provedení zlostně provrtí a prožvaní, nakonec zdvořile zatleská a bude se těšit, že nic soudobého dlouho neuslyší. Cesta k hudbě, kterou posluchači nechtějí poslouchat, vede jen skrze suverénní interpretaci. A pokud se konzervativními posluchači ve staroslavném sále nenechá při vytváření programu spoutat špičkový interpret, lze mu snadno odpustit i nějakou tu úlitbu ustrnulému vkusu.
Je opravdu bezvadný pocit, když se na Ostravských dnech nové hudby sejde publikum, které chce soudobé skladby poslouchat, je na ně zvědavé a pozorně je vnímá. Nepotřebuje k nim samozřejmě žádné vtipy a koneckonců ani Magdalenu Koženou. Pokud ale libovolný interpret hvězdného charismatu i mediálního přesahu zařazuje soudobou hudbu na program svých „běžných“ koncertů, prokazuje jí obrovskou službu. A to i za cenu drobných přiblížení posluchačům. Možná i návštěvníci našich konzervativních hudebních institucí přijdou časem na to, že soudobá hudba se nedělí na vtipnou a nevtipnou. Je to pořád jenom jedna soudobá hudba, nebo ještě spíš jenom jedna hudba. A musí se především zahrát pořádně, ať už je to Berio nebo Bach.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..