Hrál na piano v baru, doprovázel v kině němé filmy, ale nejvíc ze všeho se učil zpívat. Nakonec to dotáhl až na sólistu Národního divadla v Praze, kam ho předešla přezdívka „brněnský Šaljapin“.
Když tenorista Ivo Žídek vzpomínal na začátky svého angažmá v Národním divadle, zmínil také jisté rezervy, které měl v péči o svůj vzhled: „Měl jsem jediný manšestrák z konfekce a pak – necítil jsem potřebu se denně holit. Tehdejší první dáma souboru Marta Krásová mi jemně naznačila, že vzhledem ke svému mládí a typu přece nemohu chodit jako Jedenáctík.“ Tolik k zevnějšku basisty, který tak kontrastuje s jeho typem charakterního herce nebo snad operního pěvce – jak chcete. V Jedenáctíkově případě to bylo skoro jedno, zřejmě by se dobře uživil každým oborem zvlášť. On je navíc ale dovedl na jevišti skloubit, což v dobách jeho kariéry nebyla samozřejmost ani pro absolutní špičky oboru.
Vladimír Jedenáctík se narodil v Brně v roce 1905, jeho otec byl tajemníkem brněnského Zemského divadla. Na klavír učila Vladimíra hrát jeho matka, která ho také přivedla k Valentinu Šindlerovi – tenoristovi brněnské opery známému také jako „stréček Křópal z Břóchovan“. Ten se stal prvním Jedenáctíkovým učitelem zpěvu a přestože v jeho hlasu příliš nadějí pro budoucí kariéru pěvce původně nenacházel, žáka získal vytrvalého a časem změnil názor. Jedenáctík chodil na hodiny ještě k Máši Fleischerové, v letech 1924–25 docházel i na brněnskou konzervatoř a nakonec ho Šindler přivedl k tehdejšímu řediteli brněnské opery Františku Neumannovi. Ten ho nejdříve využil pro záskoky jako druhého vězně v Beethovenově Fideliovi a jako Adolfa v Dvořákově Jakobínovi a nakonec mu od roku 19 27 nabídl trvalou smlouvu.
Jedenáctík se u Šindlera a Fleischerové naučil pěvecké řemeslo a herectví v něm zřejmě dřímalo úplně přirozeně. Vždy k němu patřilo cosi komediálního, pamětníci ho spojovali s Jindřichem Mošnou, především ale dokázal vykreslit své postavy naprosto věrně a publikum mu všechno věřilo. Jeho vojenský vysloužilec Bonifác, který neúspěšně svádí pannu Rózu ve Smetanově Tajemství, nebyla jen směšná naparující se figura. Měl v sobě kus opravdové přitažlivosti a zdálo se samozřejmé, že má u Rózy šanci na úspěch. Jedenáctíkův humor charakterizovala spíš ostrá karikatura, nikdy ne fraška. Parádní partií pro něj byl purkmistr van Bett v Lortzingově Caru a tesaři, vzorová role pro komický bas. Až překvapivě vážný a lyrický je naopak Rarach z Čertovy stěny Bedřicha Smetany.
Svých vrcholů ale dosáhl Vladimír Jedenáctík v charakterních rolích, zmíněné nálepky brněnského Šaljapina se mu dostalo po nastudování Massenetova Dona Quijota, který byl původně pro slavného ruského basistu napsán. Stejně úspěšný byl v jeho podání Verdiho Falstaff. Do Národního divadla v Praze pozval Jedenáctíka Václav Talich, který mu jako první roli svěřil krále Hidraota v Dvořákově Armidě a poté Kalibana ve Fibichově Bouři. Kritika oslavovala „jadrný humorný živel s názvuky na tragiku“ a pěvec se propracovával českým repertoárem až k Dikému v Janáčkově Káti Kabanové, Vávrovi v Burianově Maryši a Fjodoru Karamazovovi v Jeremiášových Bratrech Karamazových.
Jedenáctíkův bas byl objemný, spíš vyšší, ale vraťme se k Ivu Žídkovi, který svého staršího kolegu charakterizoval takto: „Do šatny vstupoval vždy jako car a ihned si do impozantních nosních dírek zasunul kapátko se Sanorinem, aby se dutiny jeho dýchacího úsilí řádně pročistily a rezonance získala plnou sílu. Bylo obdivuhodné, jaké tóny se dají lidským orgánem vyprodukovat. V šatně se bez zábran pohyboval vždy v dlouhých flanelových spodkách, kterými by sexuchtivé dámy rozhodně neokouzlil. Byl robustní, vedl svérázný rodinný život. Choval v bytě malý zvěřinec včetně křečka, pejska a slepic. Těmi bavil silvestrovské publikum, když je jako Don Basilio v Lazebníku sevillském vodíval na provázku po jevišti. Byl vynikající Inkvizitor v Donu Carlosovi nebo jedinečný Štelina v Krútňavě, s partií vždy propracovanou do detailů. Oproti Eduardu Hakenovi, který téměř stále zpíval se semknutými rty, hlaholil Jedenáctík plným otevřeným chřtánem, div mu sanice nevyskakovaly z pantů.“
Svoje herectví uplatnil i ve filmu, i když spíš v epizodních rolích, hrál otce Pavla Maliny v Petrolejových lampách, Kyklopa v Láskách mezi kapkami deště, objevil se jako flašinetář v Herzově pohádce Deváté srdce (cca od 9:40 min.)
Vladimír Jedenáctík se narodil 18. července 1905, letos by se tedy dožil 110 let. Zemřel 9. srpna 1980 v Praze, v neděli uplyne 35 let od jeho smrti.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..