Kdyby v pondělí večer procházel centrem Brna neznalý cizinec, užasl by nad tím, jak město žije. Početná skupina tančících lidí, které nikdo nevedl, vyzařovala radost z pohybu a rytmu. Každý v ní byl sám za sebe a přitom součástí společenství, které přišlo oslavit Mezinárodní den tance. Ten se ve světě připomíná už třicet jedna let, k nám přišel v roce 2010. Jeho letošní brněnskou část iniciovaly a svolaly Kateřina Honzírek Hanzlíková, Dash Jiříčková, Jan Ondruška a Michaela Ondrašinová. Součástí byly taneční improvizace před budovou JAMU a v Denisových sadech, taneční lekce pro děti s Kateřinou H. Hanzlíkovou a lekce současného tance s Dash Jiříčkovou ve studiu S lehkou hlavou. Asi nejviditelnější částí oslav byl taneční průvod městem, který začal na Josefské, obkroužil město kolem kaváren Tungsram a Trojka a přes Rašínovu dotančil na Náměstí Svobody.
Oslavy zakončil pod morovým sloupem taneční jam, který začal v sedm večer. Ten byl otevřený všem tanečníkům i náhodným kolemjdoucím a všichni zúčastnění si našli svůj způsob realizace. Každý byl svého pohybu strůjcem, ale i tak vznikaly každou chvíli drobné synchronizované skupinky, které se navzájem proplétaly a přeskupovaly jako velký živý kaleidoskop. Své místo v něm našli žáci z kurzů Dashdance, tanečnice ze skupiny Lenky Švandové, členové brněnských tanečních skupin Bardo, Filigrán, Oorphane i tanečnice pole dance ze studia Decadance. Ty si přivezly vlastní tyč a jejich akrobatické výkony soupeřily o přízeň přihlížejících s konvenčnějšími projevy ostatních. Doprovodná bubenická skupina dělila svou pozornost na obě strany, na kus pocitu sounáležitosti si nakonec přišlo i několik bezdomovců a sem tam nějaký pes.
Vlastně jsem nestačil zírat, kolik radosti a zábavy se dá pořídit z pouhého nadšení pro věc. Z tohoto hlediska mi přišlo skoro symbolické, že z „velkých“ příspěvkových organizací na místě snad vůbec nikdo nebyl – a mrzelo mě to. Když mohou nalézt společnou řeč taneční alternativci s akrobatkami v růžových mikinách, několik profesionálních baletek by si mezi nimi své místo také našlo. Dobré náladě nechyběly ani dřevěné boudy s občerstvením, což mě naopak nemrzelo vůbec. Tanci nerozumím, ale to, že lidé si mohou vystačit sami i bez turbomoštu a grilovaných klobás, si rád připomenu kdykoliv.
Jan Ondruška
2. květen 2013, 11:02