Vstoupit a poslouchat

Mohl obyvatel Brna v první polovině 16. století vidět na vlastní oči obrazy Hanse Memlinga, Albrechta Altdorfera nebo Leonarda da Vinci, aniž by opustil hranice svého města? Otázka je po způsobu barokních kázání provokativní a přitažená za vlasy, nechť. Když ale někdy kolem roku 1550 kdokoli vstoupil do farního chrámu svatého Jakuba v době nedělní či sváteční mše, mohl odkudsi z přední části chrámu zaslechnout vedle chorálního zpěvu duchovních také některé z mešních ordinárií tehdy (a v mnoha případech už drahnou dobu) nejslavnějších evropských skladatelů. Tak slavných, že se například i vyplatilo vydávat tiskem pod jejich jmény cizí díla, která se takto dál šířila.

Finančně náročná přestavba kostela sv. Jakuba na přelomu 15. a 16. století byla jedním z hlavních argumentů městské rady, aby jí panovník předal patronátní právo ke kostelu, k čemuž nakonec došlo roku 1532. Král Ferdinand I. své rozhodnutí sice o sedm let později raději doplnil v tom smyslu, že městská rada smí dosazovat pouze katolické kněze, ale právě toto opatření svědčí o nezadržitelné změně. Z nejviditelnějších výsad patronátního práva bylo zmíněno právo vybírat (a v této době i fakticky dosazovat) duchovní, neboť stejně jako městská rada již dlouho investovala poměrně veliké částky do stavebních úprav chrámu, nyní převzala i kontrolu nad kostelními penězi. V období reformace takto zaniklo množství nejrůznějších platů, vázaných k jednotlivým oltářům a počet duchovních se zredukoval. Na druhou stranu bylo Brno kolem roku 1550 s celkovým počtem 484 domů uvnitř hradeb druhým největším městem na Moravě, hned po Olomouci, a tak i vzhled kostela včetně hudby byly jeho vizitkou. Městská rada tehdy (kolem roku 1541) financovala například i nákladnou převazbu chorálních bohoslužebných knih z pozdního středověku, které byly u sv. Jakuba používány při méně slavnostních příležitostech snad až do 18. století.

Moravská královská města, jejichž většinově německý patriciát zachoval v době husitských bouří věrnost katolické církvi, začala velmi záhy sympatizovat s luterstvím. Odpor krále a katolických církevních institucí vedl k tomu, že brněnská městská rada prosazovala protestantské kazatele spíše neoficiální cestou ve snaze nevyprovokovat přímý konflikt. Až do začátku výrazných protireformačních opatření, sledovatelných v Brně přibližně od sedmdesátých let 16. století, se k této éře dochovalo jen velice málo písemností, z nichž by bylo možné poznat blíže tehdejší náboženské poměry ve městě.

Z hlediska samotného liturgického provozu však ani reformační tendence nepředstavovaly bezprostřední změny: nejslavnostnější typ bohoslužby (zejména její vícehlasé, sborem zpívané části) zůstal dál vázán na latinský jazyk a jen v drobnostech se tu a tam uplatňoval i mateřský jazyk, tedy především němčina. Přitažlivost mateřského jazyka nespočívala jen ve srozumitelnosti, ale také v možnosti podílet se na bohoslužebném zpěvu v rámci celé obce věřících.

O fungování farní školy, přesněji žákovského sboru, není známo téměř nic. Chybějí jména jednotlivých učitelů a hudebníků, užití varhan a jejich umístění spolu se zpěváky do patra nad chrámovou sakristií spíše předpokládáme. Počet hudebníků by byl snad odvoditelný z velikostí dochovaných zpěvníků pomocí experimentu „kolik zpěváků se vejde kolem jednoho rukopisu a dokáže z něj zpívat“. Po způsobu středověkých kodexů se totiž v chrámovém prostředí zpívalo dlouho do 16. století často z jednoho velkého rukopisu (Chorbuch, tj. příznačně sborová kniha), na jehož rozevřenou dvoustranu (apertura) byly po směru hodinových ručiček vepsány samostatně part diskantu, altu, tenoru a basu. Při zpěvu z kodexu se pak nejblíže k němu obvykle postavili nejmenší zpěváci – chlapci diskantisté, kteří zpívali nejvyšší hlas, o ostatní se zpravidla postarali dospělí zpěváci, učitelé a jejich pomocníci. S využitím falsetu se ostatně školení zpěváci mohli poměrně pohodlně dostat až do sopránové polohy. Kolem poloviny 16. století navíc můžeme už i v Brně předpokládat spoluúčast městských hudebníků, kteří jinak měli na starosti péči o veškeré světské produkce, pravidelné vyhrávání z radniční věže nebo při slavnostním zasedání městské rady a významných návštěvách. V kostele pak tito hudebníci hráli nejčastěji na cinky (dřevěný dechový nástroj, na nějž se hraje jako na flétnu, opatřený nátrubkem) a na renesanční trombóny s velmi hebkým tónem, který se ideálně pojí s barvou sboru a malých varhan (viz níže odkaz na Josquinovu mši Hercules dux Ferrariae).

Mezi rukopisy svatojakubské farní knihovny ležely dlouho nepovšimnuty dva objemné kodexy, vzniklé někdy kolem roku 1550 jako svod vícehlasého repertoáru pro svatojakubský kůr. Oba rukopisy obsahují především vícehlasá zhudebnění mešního ordinária (i v dobové terminologii zvané jednoduše mše / missa). Větší rukopis obsahuje celkem 26 mší a dvě samostatná zhudebnění části Věřím (Credo). Menší rukopis má poněkud pestřejší obsah, vedle devíti mešních cyklů zahrnuje také dvacet zkrácených cyklů proprií (proměnlivých části, každá neděle a svátek měla vlastní cyklus zpěvů). Oba rukopisy reprezentují typ zvaný Chorbuch, vycházející z tradice středověké liturgické knihy a z principu takzvané apertury, kdy se využívala celá otevřená dvoustrana.

Z hlediska potřeb liturgického provozu ve farním kostele sv. Jakuba je možné celkový počet mší (26+9) považovat za dostatečný – vícehlasé mše se uváděly pravděpodobně o všech nedělích a svátcích v rámci hlavní mše farnosti (tzv. summa, hrubá). Obdobně se užívaly i cykly proprií z menšího rukopisu, která jsou určena pro konkrétní svátky v rámci liturgického roku. Kromě vánočního a velikonočního cyklu se jedná zejména o propria ke svátkům Panny Marie, sv. Anny, sv. Marie Magdaleny, sv. Jana Křtitele, sv. Petra a Pavla, sv. Martina a sv. Mikuláši. Zpěvy na svátek patrona farního kostela zde chybějí. Snad byly obsaženy ve třetím kodexu, který se ze svatojakubské knihovny ztratil už někdy v průběhu 19. století.

Větší rukopis má desky potažené tmavohnědou kůží zdobené slepotiskem, na rozdíl od původních spon se dochovaly mosazné nárožnice a středové kování. Slepotisková výzdoba zadní strany desek obsahuje vedle obvyklých ornamentálních vzorů také stylizované písmeno „h“, umístěné níže od středové růžice. Tentýž znak se nalézá spolu se seznamem skladeb na předním přídeští, tentokrát umístěný ve štítě, v pásce nad ním byl vepsán letopočet [15]50, páska pod štítem pak obsahovala dvě písmena, z nichž se dochovalo jen druhé H. Ačkoli tento papírový kodex nemá zdaleka tak reprezentativní charakter jako starší chorální knihy a neobsahuje ani žádné iluminace, přesto bylo jeho pořízení bezpochyby velmi nákladné – počínaje papírem velkého formátu (dovezeného pravděpodobně až z Benátek), přes solidní vazbu až k desítkám (či stovkám) hodin strávených sháněním skladeb a jejich opisováním do rukopisu. Sponzorem, tehdejším jazykem spíše donátorem, byl tedy zřejmě onen tajemný měšťan „H“.

Mezi skladateli převažují především franko-vlámští skladatelé, kteří až do poloviny 16. století platili za nejvyšší autoritu. Nejčastěji je zastoupen slavný Josquin Desprez (†1521), jehož skladby se záhy po roce 1500 začaly šířit díky benátskému nototisku, a jeho současníci Pierre de la Rue (†1518), Heinrich Isaac (†1517), Antoine Brumel (†1512) spolu s dalšími (viz níže). O půl až celou generaci mladší jsou skladatelé Dionisius Prioris, Claudin de Sermisy, Adrian Willaert a konečně Španěl Cristobal de Morales (†1553), zastoupený šestihlasou melancholickou mší, melodicky vycházející ze slavného Josquinova chansonu Mille regretz. Z téměř domácí tvorby (avšak co může v kontextu 16. století znamenat domácí?) obsahují oba rukopisy odjinud neznámé mše Heinricha Fincka (zemřel roku 1527 jako kapelník Ferdinanda I. ve Vídni), Slezana Thomase Stolzera, který se v roce 1526 utopil poblíž Znojma v Dyji, a vídeňského hudebníka Wolfganga Gräfingera; snad mezi lokální autory i zatím odjinud neznámý Matthaeus Parthenius.

Menší rukopis se dochoval v horším stavu. Dřevěné desky potažené tmavohnědou kůží značně zpuchřely, o což se zasloužil především červotoč. Tento rukopis je oproti předešlému méně majestátní nejen ve formátu, ale také z hlediska rozměrem i zdobností skromnějšího kování. Příznačně zde nenajdeme ani stopu po případném sponzorovi. Vedle mší již zmíněných skladatelů se zde nachází také zajímavá mše Alma Redemptoris Mater francouzského skladatele Pierra Moulu (†1550?), zde nadepsaná jako Cum et sine pausis – skladbu tak bylo možné provést dvojím způsobem s využitím či vynecháním delších pauz (jejich vynecháním pak vzniká alternativní kratší verze). Anonymně se zde vyskytují také propriální cykly, jejichž autorem je především Heinrich Isaac, dvorní skladatel císaře Maxmiliána I. Habsburského. V případě dvou anonymních mší a samostatné části Credo se vždy v horním hlase vyskytují německé texty duchovních písní a parafrází. Z hlediska provozovací praxe mohlo toto jazykové rozdvojení (diskant německy, ostatní hlasy latinsky) také znamenat, že pouze diskant, horní hlas, byl zpíván, další hlasy pak mohly být pouze hrány, nejspíše na varhany. Takto by totiž také více vynikly původní písňové melodie v diskantu – nejde totiž o pouhé vložky či přetextování, ale o typ středoevropské kompozice využívající jako předlohu duchovní písně v mateřském jazyce, což svědčí o pronikání reformačních myšlenek a principů do svatojakubské farnosti nejpozději kolem poloviny 16. století.

Znovuobjevení dvou zapomenutých sborníků renesanční polyfonie v brněnské svatojakubské knihovně znamená zásadní posun v dosavadním poznání místní hudební kultury, navíc z území dnešního státu je znám už jen jediný obdobný pramen, pocházející z německojazyčného prostředí severočeských měst. Oba kodexy svědčí o pozoruhodném rozmachu franko-vlámské renesanční polyfonie i o recepci a osvojení tohoto stylu ve střední Evropě. Svědčí o poměrně dlouhodobé popularitě děl skladatelů z přelomu 15. a 16. století, jejichž mše zaznívaly při slavnostních bohoslužbách v brněnském farním chrámu sv. Jakuba v polovině 16. století a pravděpodobně i později. Mnohé skladby se navíc v brněnských rukopisech dochovaly unikátně a tak se snad teprve v následujících letech dočkají svého znovuoživení, rozeznění.