Manželé Bakalovi tvořili zvláštní dvojici. On vypadal v každém okamžiku – snad i doma v pyžamu – jako šéfdirigent velkého orchestru, zvlášť když mu ve zralých letech začaly jeho vlasy tvořit charakteristickou stříbrnou aureolu: aristokratickou zdrženlivost zachovával nejen jako dirigent, nýbrž i ve společenském a osobním styku, nepohyboval se překotně, nezvyšoval hlas; neslyšeli jsme také, že by si s někým tykal a ani hráči, kteří pod ním hráli patnáct let, si nebyli jisti, jestli je zná jménem. Ne tak paní Marie; kamkoli přišla, hned jí bylo všude plno, s každým si měla co říci a – co bylo důležité – člověk měl pocit, že její srdečnost je upřímná. Svou láskou a obdivem ke svému manželovi se netajila, i když o něm jako rodilá Brňačka mluvila jako o tem vašem séfošovi; charakteristické bylo, že v orchestru se o něm mluvilo výlučně jako o Bakalovi, kdežto o ní jako o Mařence.
Připomeňme si, že už čtrnáctiletá začala zpívat v divadelním sboru a teprve dodatečně prošla školením u Valentina Šindlera (svého času nesmírně populárního Stréčka Křópala) a u Marie Fialové. Stykem se svým manželem pak umělecky dozrála v sólistku náročných skladeb písňových a kantátových, vystupovala s Besedou brněnskou, olomouckým Žerotínem, kroměřížským Moravanem, v zahraničí zpívala v Lotyšsku, Sovětském svazu, Rumunsku a Bulharsku, občas se vrátila na operní scénu (třeba v roli Rusalky v divadle na Veveří), premiérovala řadu skladeb, jež jí byly věnovány význačnými skladateli nejen brněnskými.
S filharmonií, jejímž zřízením dosáhl její manžel svého životního cíle, zpívala jen jednou, krátce po jejím ustavení, a to titulní part Debussyho kantáty, jejíž titul La damoiselle élue se do češtiny překládá prostě Vyvolená. Šlo se vší pravděpodobností o brněnskou premiéru a zatím tedy dodnes jediné provedení díla, v němž se mladý Debussy ohlásil jako zakladatel a hlavní postava hudebního impresionismu. Jak se tehdy uprostřed padesátých let a zuřícího socialistického realismu podařilo Bakalovi protlačit bdělou cenzurou (šéfoval jí tehdy budoucí ředitel filharmonie Barša) dílo s náboženskou tematikou, není známo. Nicméně francouzskému textu symbolistního básníka Rossettiho asi nikdo nerozuměl, zvlášť když popisuje něco, co je vůbec nesnadno srozumitelné: před zlatou nebeskou branou stojí křehká nádherně oděná dívka, obklopená kruhem milenců, šeptajících svá nová extatická jména, a čeká na svého Pána, po jehož boku má vstoupit do nebes a představit se jeho Matce jako jeho nevěsta; po dobu trvání kantáty se však očekávaný nedostaví a ona se rozpláče...
Představit si v této efemérní, rozplývavé roli velice konkretní, lidskou, srdečnou a zralou Mařenku mi připadalo komické a ve zkouškách – navíc se sborem – jsem to nedokázal. Ale na koncertě jsem najednou něco pochopil: v tom, jak oba, dirigent a sólistka, spolupracovali, bylo něco víc než obvyklý umělecký vztah. Bakala dirigoval jako vždycky, nedávaje najevo nějakou emoci (bez toho falešného citu, pánové, jak říkal), ale nějakým kouzlem, snad Debussyho hudby, jsem pocítil, že ona je jeho Vyvolenou a že se – na rozdíl od kantátové hrdinky – svého Pána dočkala.
Bolestný závěr kantáty měl – aniž jsme to tušili – také jakýsi prorocký smysl: krásné manželství nerovné dvojice mělo trvat už jen dva roky. Jako šéf filharmonie triumfoval Bakala doma i na zahraničních zájezdech – na Varšavské jeseni, na Pražském jaře i v Německu (tehdejší NDR). Paní Mařenka byla všude s ním a starostlivě o něj pečovala; nám to připadalo jaksi nadbytečné, Bakala nedával najevo nějaké nesnáze, to by bylo pod jeho úroveň, ale ona věděla své. Na posledním zájezdu nám připadal trochu unavený, to bylo všechno – ale do lakýrek se se svýma oteklýma nohama už nevešel a musel dirigovat v galoších. Po návratu začal s natáčením janáčkovského kompletu, ale od partitury Balady blanické odešel jakoby s náhlou nevolností – a pak už jen několik dní doma v péči své paní umíral.
Mařenka přijala tuto tragickou roli statečně – hrála v ní vlastně už dlouhou dobu. Věděla, že být Vyvolenou něco stojí a dokázala to splácet až do konce. V pátek 4. dubna uplynulo sto deset let od jejího narození.
V Brně našel Václav Neumann těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry. 
Zatím nebyl přidán žádný komentář..