V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).
Pocházel z rodiny, která intenzivně žila hudbou a uměním: otec byl nadšeným amatérským hudebníkem-multiinstrumentalistou, matka hrála na klavír a příležitostně jej i vyučovala. Hudební talent pěstovali rodiče také v Jiřím, který byl výborným klavíristou a nějaký čas vystupoval i koncertně.
V letech 1954–1959 studoval hudební vědu v Brně na Masarykově univerzitě a roku 1958 se oženil se svojí spolužačkou z ročníku Jitkou, rozenou Kupčíkovou, budoucí významnou brněnskou hudební publicistkou a redaktorkou. Vychovali spolu dvě dcery: světově proslulou violoncellistku Michaelu Fukačovou (1959) a archeoložku Kláru Sovovou (1968). Jeho univerzitními učiteli se stali především muzikologové Jan Racek a Bohumír Štědroň, ale ovlivňovaly jej i další osobnosti působící v okruhu katedry, především hudební teoretik a skladatel Zdeněk Blažek, folklorista Karel Vetterl nebo estetik Oleg Sus.
Od roku 1961 pak sám působil na muzikologickém pracovišti Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (tehdy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). Roku 1969 se stal spoluzakladatelem dodnes vycházejícího časopisu Opus musicum a stal se jeho prvním šéfredaktorem. I přes překážky, dlouhodobě dané politickou situací, byla Fukačova vědecká práce mimořádně bohatá. Zabýval se především hudební historiografií, estetikou, sémiotikou, sociologickými aspekty muzikologického výzkumu, nonartificiální hudbou, metodologií hudební vědy a hudební lexikografií. Rozhodujícím způsobem se podílel se na přípravě Slovníku české hudební kultury (Praha 1997). Jedním z ěžišť jeho muzikologické práce se na dlouhou dobu stalo právě pokračování v aktivitách brněnské lexikografické školy, konstituované úsilím Vladimíra Helferta, Bohumíra Štědroně, Graciana Černušáka a dalších spolupracovníků z okruhu širšího než jenom brněnského. Aktivně se též podílel na organizaci každoročně konaných brněnských muzikologických kolokvií, jejichž tradice pokračuje dodnes. Brněnská kolokvia se stala evropským fenoménem a jsou pravděpodobně nejdéle organizovanými muzikologickými konferencemi na evropském kontinentu (letos se uskutečnil jejich 56. ročník).
Díky jeho odborným, ale i přátelským kontaktům s řadou evropských muzikologických špiček se Ústav hudební vědy v Brně dostal do širokého mezinárodního povědomí. Fukač na katedře spolupracoval se svými kolegy Rudolfem Pečmanem, Milošem Štědroněm a Jiřím Vysloužilem. Svou výukou a svými odbornými i lidskými postoji zásadně ovlivnil několik brněnských muzikologických generací.
Během své akademické kariéry získal řadu ocenění, mj. cenu Českého hudebního fondu za muzikologickou tvorbu (1992), Cenu rektora Masarykovy univerzity za Slovník české hudební kultury (1998), Cenu Classic za stejné dílo (1998) či Cenu česko-německého porozumění (uděluje Společnost Adalberta Stiftera, předána byla roku 1998 v Hamburku). Roku 1999 byl jmenován členem-korespondentem Rakouské akademie věd ve Vídni. Výrazem uznání k jeho dlouholeté práci se stal rozsáhlý sborník Jiřímu Fukačovi k nedožitým 70. narozeninám z roku 2006. Fukač zemřel nedlouho po své poslední zahraniční cestě do Německa po dlouhé a těžké nemoci a je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně nedaleko od hrobu Leoše Janáčka a dalších velkých postav brněnské kultury.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..