Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.
Účastníkům někdejšího pohřbu se mohlo zdát, že času ani neuplynulo tolik. Mnozí z tehdejších smutečních hostů, dnes věkovité pamětnické osobnosti oslovené ke vzpomínce na kolegu a přítele, se potkávaly na sedadlech i ve foyer divadla a neskrývaly dojetí. Ale bohatě zastoupená byla i mladší generace: v hledišti a především mezi autory a iniciátory koncertu v čele se zpěvákem a skladatelem Jiřím Miroslavem Procházkou, vůdčí osobností pořadatelského spolku ArTakt. Kromě hudebních čísel měli ovšem diváci příležitost nahlédnout do historie spolupráce Jana Skácela s tehdejším Divadlem na provázku vsuvkami Skácelových oblíbených lidových písní ze strážnického Dolňácka. Odtud pocházel ( adresně „ze Znorov!“ – na archaičtějším pojmenování své rodné obce bazíroval). Vzpomínalo se i filmovým rozhovorem se spoluautorem legendární provázkovské inscenace Skácelových veršů Na dávném prosu (1985).
Právě skladatel a Skácelův osobní přítel Miloš Štědroň (moderátor Jan Hanák promine) byl ústřední postavou večera. Byl také symbolickým spojovatelem doby, kdy Skácel po třinácti letech nuceného mlčení vydal v brněnském Bloku pátou sbírku básní Dávné proso (1981), a dneškem, kdy se k jeho básnickému odkazu (tentokrát k básni na smrt Dobrovského) vrátil po letech on sám. Dvakrát zazněla i osobní výpověď Jana Skácela pronesená jeho nezaměnitelným zastřeným kuřáckým témbrem – stejným, jaký si pamatují jeho spolustolovníci z kaváren Akáda (někdejší Akademická kavárna naproti Filosofické fakultě MU) a Bellevue na rohu ulice Joštovy a Moravského náměstí. Introvertní umělec dovedl být mezi svými blízkými zaníceným, popudlivým diskutérem s originálními názory i tichým, ale pozorným posluchačem. Z hudebních čísel zazněla jako první kompozice Daniela Šimka – Znorovy v noci: píseň pro baryton a ansámbl na motivy stejnojmenné Skácelovy básně ze sbírky Co zbylo z anděla (1960) v podání barytonisty brněnské opery Romana Hozy a Slovanského komorního ansámblu pod taktovkou Zdeňka Klaudy. Následující filmový rozhovor s Milošem Štědroněm Dřív, než padl první sníh (2019) natočený pod režijním vedením dokumentaristy (též faráře a průvodce vzpomínkovým večerem) Jana Hanáka byl pro mnohé rozklíčováním geneze Štědroňovy kantáty, ale pro nepamětníky zasvěceným uvedením do nejednoduché povahy Jana Skácela se vší jeho plachostí i sršatostí. Rozhovor situovaný příznačně ke Skácelovu hrobu na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova se snaží obsáhnout na malé ploše celou řadu témat a vzpomínek. Na první poslech a pohled působí překotně až neuspořádaně, v tom paradoxně tkví jeho autentičnost. Skácel je tady vzpomínaný bez přehnané uctivosti, jako vnitřně sebejistý autor, ale zároveň nesnášející jakoukoli adoraci své osoby.
Na premiéře inscenace Evy Tálské a Miloše Štědroně Na dávném prosu v září 1985 sice slzel dojetím, ale při děkovačce jej herci k sobě na pódium nedostali - styděl se. Ve filmu (a též obšírně v tištěném rozhovoru s Lukášem Pavlicou pro Harmonii 10/2019) Štědroň popisuje peripetie provázející osud kantáty Smrt Dobrovského inspirované stejnojmennou Skácelovou básní. Její první verze byla hotová na podzim roku 1989, ale vinou listopadových událostí na avizovanou premiéru už nedošlo. Na výzvu pořadatelů hudební vzpomínky na Jana Skácela Miloš Štědroň tuto skladbu po třiceti letech oživil. Upravil ji pro mezzosoprán (Lucie Hilscherová), baryton (Roman Hoza), komorní sbor (Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové) a komorní orchestr (Slovanský komorní ansámbl) s vědomím interpretů i prostoru divadla. Tříměsíční práce na úpravě původní podoby kompozice ponechala výpravnou linii orámovanou pěticí Tenebrae, kdy text Skácelovy krátké básně Smrt Dobrovského doplňuje úryvek z hymnu na Konstantina a Metoděje z pera mnicha Chrabra. Velký sbor byl nahrazen komorním, orchestrace nově vycházela z obsazení Slovanského komorního ansámblu s důrazem na dialog klavíru a cimbálu. Samo hudební zpracování obou témat kantáty nese celou řadu na první poslech nezřetelných motivů (Dobrovského bezvědomé stavy po zranění, vzkříšení českého jazyka Dobrovským i soluňskými bratřími, motiv sněženek rozkvétajících na prahu zimy po Dobrovského skonu). Premiéra Štědroňovy kantáty byla zřetelným vrcholem večera.
Po přestávce se i tak dostalo zasloužené pozornosti kompozici Jiřího Miroslava Procházky. Jednalo se o trojdílné melodrama Mea culpa – Podobenství člověku inspirované básněmi Jana Skácela (preludium Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, ústřední filosoficko-náboženský motiv Píseň o nejbližší vině, interludium Kdo pije potmě víno, Sonet o zápasu s andělem a připojená evangelická píseň Mocný Bože při Kristovu coby postludium) v podání Slovanského komorního ansámblu vedeného Zdeňkem Klaudou a Valerií Zawadskou v roli Vypravěčky. Dynamický projev komorního orchestru předvedl přesvědčivou, procítěnou instrumentaci skladby. Byl však bohužel místy tak intenzivní, že naprosto znemožňoval porozumět slovům Vypravěčky (což mohlo a mělo být v kompetenci personálu zvuku). Poměrně silný náboženský akcent večera mi dal vzpomenout na osobní zkušenosti s Janem Skácelem, který se s oblibou prezentoval jako „člověk pochybující“. Přesto mu osobní víra byla blízká, jak prozrazuje jeho niterná otevřenost vůči posledním věcem člověka, celoživotní hledačství i vztah k přírodě. Mnohé najde pozorný čtenář v jeho verších, mnohé obsahuje jeho prozaický text Co mám s Pánembohem (Třináctý černý kůň, 1993).
V úvodním slově programové brožury vyslovuje spiritus agens této skácelovské reminiscence Jiří Miroslav Procházka přání, aby večer nebyl připomínkou smrti, nýbrž poctou velikosti a bohatého odkazu malíři veršů Janu Skácelovi. Toto přání naplnili jistě mnozí, kteří týž den po návratu domů zalistovali v některé ze Skácelových sbírek.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..