Přistáli jsme v Miláně. Pánové v šedých oblecích, (když si tak prohlížím cestující v bussines třídě, nemohu se zbavit podezření, že klonování lidí je už dávno v plném rozkvětu), nervózně vyťukávající tajné kódy kožených kufříků a šmátrají po své nepostradatelné chloubě číslo dvě (narozdíl od chlouby číslo jedna v tomto případě platí pravidlo: čím menší, tím je majitel pyšnější – to už dnes není pravda, pozn. redaktora). Letištní halou se rozeznívají první tóny mobilní symfonie. Všechny tyto originální znělky hymny a motivy by po půlhodince poslechu určitě inspirovaly Janáčka ke zkomponování nové opery (ptáci na Hukvaldech jsou proti tomu naprostí šumaři). A každý má na své kouzelné sluchátko prosbu. Jeden by se rád podíval na zoubek jistému Cropaccinimu, jiný se zase ptá, jestli se Jonatán už chová slušně k jeho sekretářce, a významně pomrkávajícímu celníkovi, jenž všechny bytosti něžného pohlaví ve věkovém rozmezí od dvanácti do pětapadesáti častuje pozdravem “čau krasavice”, se původně asi zdálo, že je koček málo, a tak volá jako hrom, ať je koček milión. Z vysněných vnad nevinně se culících blondýn ho pak zřejmě přechází zrak, jinak si neumím vysvětlit, k čemu by mu v tmavé kukani sloužily sluneční brýle. Nebo že by tento módní doplněk patřil k nezbytným důkazům mužnosti pravého Itala? Na veškeré pokusy o flirt však odpovídám výrazem neoblomného buldoka, neboť mě už od výstupu z letadla sužuje konkrétní vize, jak můj kufr sice vyjíždí na běžícím pásu, ale někde v Kuala Lumpuru. Variantu, že se ztratil nadobro, čili nevyjíždí nikde, nepřipouštím, věřím totiž, že v této zemi je ke krádeži zapotřebí nějaká ušlechtilá pohnutka. Mám teď na mysli třeba takovou ideu třídní rovnosti. Lze ji vystopovat například u milánských taxikářů. Ti podřizují ceny svých služeb filozofii, definované již dávno před nimi jejich pražskými kolegy, která v české verzi zní: “ať jsi chudý nebo bohatý, z nádraží Holešovice na Václavák to bude stát sedm set”. Nebo si vezměte důvěrně známý slogan, rodina – základ společnosti. Prokážete-li místnímu zloději, který vám vykradl auto, že vaše tetička si s jeho tatínkem ve třetí bé vyměňovali milostná psaníčka a nebýt té nešťastné náhody, jak jeho tatínek musel na pár let do polepšovny, kdo ví, zda-li by teď nehovořil se svým bratrancem, vše poctivě vrátí, uvede do původního stavu a na usmířenou vám interiér vozu osvěží vůní lesních plodů. Dali byste snad přednost vanilce? … a ze sluchátka se ozvalo: “No prosím, jak je libo”.
Publikováno se svolením Týdeníku Rozhlas.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..