S Francouzi sdílím jistou touhu po dobrodružství. Například hořím zvědavostí, když si mým "roztomilým" akcentem objednávám nějakou místní delikatesu, jako třeba marinované nožky královny kalných vod máčené v slzách smutné víly (v české restauraci nižší cenové skupiny by se toto jídlo zřejmě jmenovalo žabí stehno s hnědou majdou), a oni, v přítomnosti dívky narozené v některé z těch zemí ležících od Paříže doprava, prý zase vdechují jakýsi závan vzrušujícího východního koloritu. Tvrzením, že v mé vlasti neusínám za zvuku samopalů a nevypiji litr vodky denně, sice ztratím něco z pověsti ocelové ženy, jakmile však přátelé zjistí, že láhev Bordeaux je mým přičiněním již prázdná, reputaci přece jenom trochu napravím. Konverzace proložená různými veselými společenskými hrami, jako je třeba tajné odebírání hranolek z talíře, probíhá ve francouzštině do té doby, než spletu předložku či rod. Poté rodilí mluvčí shovívavě přejdou do angličtiny, jejíž komolení jim rozhodně nevadí.
Přehnané národní uvědomění (neuškodilo by ho kousek darovat mnohým Čechům) mě ovšem někdy dokáže řádně rozzlobit. Nedávno mi jeden pařížský taxikář nechtěl naladit rádiovou stanici, kde právě běžel přímý přenos fotbalového zápasu mistrovství Evropy mezi Českou republikou a Francií, neboť "fakt, že jejich tým je bezesporu nejlepší, tudíž vyhraje nejen toto utkání, ale i celý šampionát, je jasný jak facka". Jistota v jeho hlase mě přinejmenším udivila, raději jsem však mlčela, diskusí na toto téma jsem si nemínila kazit náladu (nakonec jsme prohráli, a tak by mé argumenty stejně asi nezabraly).
Kopaná ovšem není jediným sportem, ve kterém Francouzi vynikají. Kdyby se na olympijských hrách soutěžilo ve stávkování, o držiteli zlaté medaile bych věděla. Tato disciplína se zde poctivě trénuje už od malička. Pokaždé, když na letišti oznamují, že si navigátoři prodloužili polední pauzu, protože nedostali sto franků přidáno, a proto odstartujeme o několik hodin později, přemýšlím, jestli se stávkokaz počítá mezi regulérní profese, je dobře placený a zda bych na tuto práci měla eventuálně talent.
Nenechte se však mýlit, na Francii jsem v žádném případě nezanevřela. Pokaždé mi přichystá nějaké příjemné překvapení. Co byste řekli takové kachničce na pomerančích? Já neodmítnu.
Publikováno se svolením Týdeníku Rozhlas.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..