Do skotské metropole jsem přijela prozřetelně vybavena hned několika svetry. Obyvatelé Edinburghu, kterým patnáctistupňová teplota vzduchu dovolila konečně po roce vytáhnout ze skříní svá trička bez rukávů, byli ovšem na rozdíl ode mě přesvědčeni, že parné léto právě vrcholí. Houfně propadali různým, nepochopitelně slavnostním náladám. Početné rodinky bivakující na trávnících městských parků si namísto pohodlného zasednutí k nedělní tabuli radostně mazaly toasty pomerančovou marmeládou, všelijací pouliční klauni a šprýmaři soutěžili o přízeň diváků s všudypřítomnými dudáky. Zkrátka Skotové venku skotačili a já zachumlaná do peřin jsem se v hotelovém pokoji zahřívala studiem požární vyhlášky. „Neběhat a nekřičet začnou-li šlehat plameny,” radila šalamounsky. Rouhačskou myšlenku, že by od ohně bylo alespoň teplíčko, jsem raději vypudila nostalgickou vzpomínkou na horké španělské noci. Pousmívajíc se představě, jak temperamentnímu jižanovi zakazuji hlasité projevy, když mu u ranní kávy místo cigára doutná polštář, jsem spokojeně usnula, bohužel jen na kratinko.
Pronikavé řinčení, které by probralo pravděpodobně i senátory na závěr pětihodinové schůze, bylo opravdu nesnesitelné. Vymrštila jsem se z postele a potmě se snažila nahmatat nějaké tlačítko, kterým by se dal ten rámus vypnout. V mém zuřivém počínání mě zarazil až rozsvícený nápis na televizní obrazovce: „Hoří, okamžitě opusťte hotel.” Chvíli jsem přemýšlela, jestli to není nejapný žert, pak jsem ale přeci jenom raději pod noční košilku s motýly navlékla pruhovanou sukni a vyběhla ze dveří. Po chodbách již zmateně pobíhaly polooděné postavičky (nebyla jsem sama, kdo by svojí večerní toaletou vyrazil dech i nebožtíku Versacemu), a vyměňovaly si užitečné informace. Slepci (tedy lidé, kteří si zapomněli brýle) se vyptávali na směr nouzového východu bezzubých (tedy těch, co si nestihli nasadit umělý chrup). Na jedničku zvládla situaci pouze japonská výprava která v čele s průvodkyní již dávno spořádaně vyčkávala před hotelem. Nepřekvapilo by mě, kdyby mnozí z jejích členů vytáhli z kapes fotoaparáty a dokumentovali vynášení raněných. K ničemu takovému však naštěstí nedošlo. Hasiči z právě přijíždějících vozů vyskákali zbytečně. Nehořelo. To se jen nějaký zimomřivec ve sprše nahříval téměř vařící párou a takto nevědomky spustil alarm. Zorganizovat brannou hru se mu rozhodně podařilo, má mé sympatie. Příště si ale vezmu s sebou svetr.
Publikováno se svolením Týdeníku Rozhlas.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..