Na stole voněl borůvkový táč. První kousek již málem zmizel v mých útrobách, nebýt srdceryvného výkřiku z kuchyně: „Došel javorový sirup!“ Přesně jsem sice nechápala, proč je táč bez této sladké lepkavé tekutiny nejedlý, odmlouvat hostitelce se mi však příčilo. Nezbývalo tedy než nasednout do auta a vyrazit na nákupy.
Lynn, k jejímž tajným přáním patřilo ještě jednou obléknout ty růžové šaty, co měla před dvaceti lety na plese, se s fenoménem obezity rozhodla bojovat po svém. Založila organizaci hájící práva lidí s nadměrnou váhou. Vzhledem k tomu, že aktivity tohoto druhu, stejně jako stávkování, či účast na protestním meetingu jsou pro mne zatím polem neoraným, ráda jsem se cestou nechala poučit. Silnice vedla kolem krásného lesa. Silnou touhou po exkurzi do přírody jsem nedokázala zakrýt. Lynn, předvídajíc můj nekalý záměr, pro jistotu sešlápla plyn na maximum a prohodila něco o nebezpečné fauně. Napadla mě další hříšná myšlenka: „Co kdybychom se alespoň prošly po městě?“ Doufala jsem, že francouzský výraz „se promener“ zabere (trávila jsem v Quebecu již čtvrtý den, ale jedinou procházkou, kterou jsem doposud podnikla, byla cesta od ledničky do postele a zpět). Má snaha se ovšem minula účinkem. Lynn si na rozdíl ode mě onu promenádu dokázala dost dobře představit i z interiéru příjemně klimatizovaného vozu. Dokonce se jí povedl husarský kousek. Značky zákazu vjezdu jsme si prý „jako“ nevšimly.
Veškeré diplomatické pokusy přimět naše pohybové ústrojí k činnosti tedy selhaly. Potlačila jsem od malička pěstovaný ostych čehokoliv se dožadovat. „Potřebovala bych se projít, myslím tím po svých vlastních, něco na způsob turistiky,“ snažila jsem se objasnit. Lynn si mě změřila pohledem zlaté rybky, po které chci vyplnit již čtvrté přání a kamsi z auta zatelefonovala. „Jede se k Jane!“ zavelela. Podle tajemného úsměvu jsem usoudila, že její přítelkyně bude přinejmenším bývalá cvičitelka aerobiku. Mé naděje se však brzy rozplynuly. Milá korpulentní dáma mi k mému energetickému vybití poskytla svoji malou zahrádku. Nevěřícně jsem zírala na výběh deset krát patnáct metrů obsahující bazén, altán, dvě jabloně a záhon jiřin. Zdrceně jsem usedla na první plastikovou zahradní židličku, která mi přišla do cesty a nechala si naservírovat borůvkový táč. V hlavě se mi honila myšlenka, jak založit organizaci na duševní podporu lidí postižených potřebou pohybovat se „po dvou“.
Lahvinku javorového sirupu jsme naštěstí dostaly s sebou. Představa, že bychom měly ještě dnes „běhat“ do obchoďáku mě děsila.
Publikováno se svolením Týdeníku Rozhlas.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..