Emeritní profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity PhDr. Jiří Vysloužil, DrSc. zemřel 26. listopadu 2015 ve věku nedožitých 92 let. Byl to dlouhý a plodný život, naplněný prací a nebylo v něm místo na pochyby nebo váhání. Stanislavskij vícekrát prohlásil, abychom nehledali sebe v umění, ale umění v sobě – o vědě to platí obdobně… Zůstává celoživotní práce, snaha, úsilí a aktivita. Taková vytrvalost a neochvějnost budí úctu i respekt. Čest jeho památce.
Jiří Vysloužil patřil ke generaci, kterou zaskočil protektorát a válka spolu s uzavřením českých vysokých škol. Po gymnaziálních studiích po přechodu z rodných Košic do Brna, když se chystal k vysokoškolskému studiu, ocitl se v nuceném nasazení v kuřimské továrně. Po osvobození studoval na znovuotevřené univerzitě kromě hudební vědy a historie i folkloristiku a etnografii. Ty pak na začátku jeho profesionální kariéry převládly a zdálo se – zejména po úspěšné monumentální edici Janáčkova folkloristického díla –, že se bude mladý Vysloužil po třicítce profilovat takto.
Ale folkloristická etapa se ukončila vydáním janáčkovských folkloristických materiálů a studií a přechodem Jiřího Vysloužila na filozofickou fakultu na přelomu let 1961/62 z dosavadního působiště, což byla Janáčkova akademie múzických umění. Působení na naší fakultě, kde brzy převzal vedení tehdejší katedry hudební vědy a výchovy, ho vedlo od hudební folkloristiky k historiografii a lexikografii. Vysloužil rychle pochopil význam a ojedinělé postavení brněnské hudební lexikografie, která ústrojně navázala na někdejší helfertovskou a černušákovskou epochu od konce 20. let XX. století, jejímž výsledkem bylo vydání Pazdírkova hudebního slovníku naučného (1929 – část věcná, od 1937 část osobní dovedená až po M včetně, kdy práce přerušilo uzavření českých vysokých škol a zatčení profesora Helferta. Vysloužil navázal na další již dokončený a osvědčený lexikografický projekt – Československý hudební slovník osob a institucí, vydaný editory Gracianem Černušákem, Bohumírem Štědroněm a Zdenko Nováčkem / SHV, Praha 1963 a 1965).
Tak povstala po tomto úspěšném počinu brněnské muzikologie z iniciativy Jiřího Vysloužila idea velkolepě koncipovaného Slovníku české hudební kultury. Kolektiv 107 autorů připravil dílo k tisku péčí redaktorů Jiřího Fukače, Jiřího Vysloužila a výkonného redaktora Petra Macka. Dílo vyšlo v Editio Supraphon v Praze 1997 a má úctyhodných 1035 stran velkého dvousloupcového formátu. Tím Vysloužilovy lexikografické snahy zdaleka neskončily.Dokázal je trvale zakotvit na ústavu hudební vědy, kde tak vzniklo a působí stálé lexikografické pracoviště. Byla tak zajištěna kontinuita brněnské hudební lexikografie v nejméně pěti generacích. Zúročením toho všeho a také jistou formou popularizace pak byl Vysloužilův Hudební slovník pro každého I / věcná část – 1995 /, II / Skladatelé a hudební spisovatelé – 1999 / u A. J. Rychlíka ve Vizovicích, dohromady encyklopedie o téměř 1000 stranách. Kromě této domácí lexikografické aktivity Vysloužil napsal řadu příspěvků pro cizojazyčné slovníky a encyklopedie.
Po přechodu na filozofickou fakultu se stále výrazněji objevoval u Jiřího Vysloužila zájem o hudbu XX.století. Rychle se zbavil všech zátěží 50. let, které u některých jeho souputníků poměrně dlouho přetrvávaly, a systematicky se věnoval sondám do soudobé hudby. Prováděl tak pionýrskou práci po nucené odmlce 50. let, kdy česká muzikologie ztratila kontakt s evropskou modernou mezi dvěma světovými válkami a po roce 1945. Většinu této záslužné produkce Vysloužil publikoval na stránkách Hudebních rozhledů a také na stranách nově vzniklé hudební revue Opus musicum, kterou pomáhal po roce 1969 založit.
Od Stravinského přes Schoenberga dospěl Jiří Vysloužil až ke tvorbě Antona Weberna. Ten byl v českém prostředí záslužně představen poprvé díky Vysloužilovi a Ctiradu Kohoutkovi – tedy dvakrát z Brna. Tyto jednotlivé studie Vysloužil spojil do monografie Hudebníci XX. Storočia (Opus, Bratislava 1981). Po syntetické práci a současně s ní Jiří Vysloužil dlouho sledoval a studoval dílo Aloise Háby a po roce 1990 také Čechoameričana Karla Husy – obou skladatelů značného mezinárodního významu.V obou monografiích se projevuje Vysloužilova schopnost maximálně vytěžit z kontaktů a konfrontací s žijící uměleckou osobností. V případě Aloise Háby dokázal přenést zájem o studium jeho tvorby, teoretického díla a problémů mikrotonality i na mladší generaci. Profesor Lubomír Spurný spolu s ním vytvořil anglicky publikovaný celosvětově citovaný Katalog díla Aloise Háby (KLP, Praha 2010). V současné době je již Hábovo dílo předmětem zájmu řady zahraničních badatelů.
Jedním z pilířů organizační aktivity Jiřího Vysloužila bylo dílo Leoše Janáčka, jeho analýza, reflexe a kritické vydávání. V nelehké době od začátku 70. let 20. století dokázal soustředit, obhájit a zaštítit pracovní kolektiv, který zahájil vydání kritické edice Janáčkova díla. Symbolickým prvním svazkem několika edičních řad se stalo Janáčkovo klavírní dílo, které podle nových edičních zásad, vydaných v samostatné obsáhlé knižní monografii autorů Milana Šolce a Jarmila Burghausera, připravili Ludvík Kundera a Jarmil Burghauser. Za více než 20 let existence edice vyšla řada důležitých Janáčkových orchestrálních, komorních a vokálních skladeb a byla také postupně vychována nová generace kritických editorů. Po zániku vydavatelství už existovala díky pracovnímu úsilí tohoto týmu početná skupina editorů a dnes lze konstatovat, že proces vydávání Janáčkova díla kriticky a s přihlédnutím ke všem pramenům byl doveden do závěrečné fáze. Kritická edice tak zůstává trvalým vkladem do české hudební kultury a je současně tím nejlepším, co vyprodukoval ústav hudební vědy FF MU.
Jednotlivé aktivity by bylo obtížné vyjmenovat bez rizika opomenutí některé z nich. Jedno však je pro profesora Vysloužila zvláště příznačné: umění organizace, schopnost rychle vyhodnotit možnosti, síly a prostředky a vše spojit a dovést k výsledku.Asi nejlépe to lze doložit na dějinách brněnských hudebněvědných kolokvií jako součásti mezinárodního hudebního festivalu. Ta Jiří Vysloužil anektoval po roce 1970 a podařilo se mu za spolupráce s dalšími muzikology (zejména pak s tehdy umlčeným a přesto nejvíce činným Jiří Fukačem) vytvořit platformu setkávání evropských a českých i slovenských muzikologů. V nelehké době napětí a ideologického tlaku a slídění se podařilo jednak nalézt a realizovat nosná témata nadregionálního významu a přivést do Brna velké osobnosti evropského dosahu. A právě Jiří Vysloužil spolu s Jiřím Fukačem dokázali nejen režírovat tato setkání, ale vést je v duchu přátelského porozumění, tolerance a současně kritického přemítání k vrcholným výkonům zejména v generálních diskuzích.
Nelze vyjmenovat všechny – připomeňme alespoň Jana Racka, Bohumíra Štědroně, Rudolfa Pečmana, Jiřího Fukače, Jaroslava Volka, Jaroslava Jiránka, Karla Janečka, Karla Risingera, Tomislava Volka, Jiřího Sehnala, Ivana Poledňáka, Zdenu Pilkovou, Theodoru Strakovou, ze slovenských muzikologů zejména Jozefa Kresánka, Zdenka Nováčka, Oskára Elscheka, Ladislava Burlase, Lubu Ballovou a Lubomíra Chalupku. Z evropských muzikologů to pak byli zvláště Carl Dahlhaus, Hans Heinrich Eggebrecht, Kurt von Fischer, dokonce i Nikolaus von Harnoncourt, Theophil Antonicek, Hartmut Krones, Zofia Lissa, Michail Druskin, Josef Ujfalussy a mnozí jiní.
A Jiří Vysloužil byl dlouholetým a neúnavným iniciátorem, garantem a také aktivním účastníkem těchto kolokvií, která vešla do dějin evropské muzikologie a přiblížila českou vědu na úroveň jiných hudebních kultur.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..