Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.
Přestože byl koncert prezentován jako uvedení či ohlášení premiér nadcházející sezóny, zazněly bohužel jen dva úryvky z první připravované opery – Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha. Mimo to byl program sestaven z vesměs repertoárově starších a osvědčených kusů nebo novinek loňské sezóny. Na rozdíl od uplynulých let, kdy koncert probíhal dočasně na Zelném trhu nebo ještě před rekonstrukcí tradičně na piazzettě, rovněž ubyla baletní čísla. Akce divadla se tak omezila pouze na soubor opery, doplněný moderátorsko-hereckou dvojicí činohry v zastoupení Hany Tomáš Briešťanské a Romana Blumaiera.
Koncert zahájil orchestr Janáčkovy opery svižnou předehrou k opeře Carmen (Georges Bizet), pod taktovkou svého šéfdirigenta Marka Ivanoviće. Na ni poté navázal příchozí sbor Janáčkovy opery předesílajíc snad nejznámější árii opery – Habaneru, které se se zvonivým hlasem zhostila sólistka Václava Krejčí Housková.
Po hudebním úvodu došlo na poněkud zdlouhavé, ale v optice divadla nezbytné zhodnocení uplynulých úspěchů a rozsáhlé děkování ředitele Martina Glasera. Hudebně potom navázaly tři ukázky úspěšné opery Lazebník sevillský (Gioachino Rossini), která se v nadcházející sezóně přesune z jeviště Mahenova divadla na to domácí operní. Šarmantně i energicky své party vystihli sólisté Roman Hoza a Jan Šťáva a pozadu s hybnými koloraturami nezůstala ani Andrea Široká.
Již od prvních tónů úvodní předehry se projevovaly zvukové nedostatky, které se vzhledem k nazvučení daly očekávat. Překvapivější však byl dojem poslechu reprodukované nahrávky i přes pouze několikametrovou vzdálenost od orchestru. Průběh celého večera tak bojoval s ideálním vyvážením zvuku, a to jak dynamických rozdílů v sólových projevech a vyrovnání s orchestrem, tak mezi sborovými hlasy navzájem. Přesto byl výsledek, vzhledem k velkému open-air prostranství s četnými ruchy okolo obstojný.
Po sólovém a sborovém čísle z Verdiho Dona Carlose, ve kterém se představily sólistky Veronika Hajnová-Fialová a opět Andrea Široká došlo na již zmiňovanou nadcházející premiéru, z níž jednu z árií přednesl svým šarmantním basem Jiří Sulženko a oblíbenou Barkarolu pak Daniela Straková-Šedrlová a Václava Krejčí Housková. Následující intermezzo z oblíbené opery Madama Butterfly Giacoma Pucciniho jako jedno ze zdlouhavějších čísel ubralo koncertu náboj, nicméně vzápětí jej opět oživila sborová choreografie Smetanovy Libuše, kterou, stejně jako Lazebníka sevillského čeká velkolepý přesun na jeviště Janáčkova divadla. Pomyslnou první polovinu pak zakončila ukázka z nově nastudované inscenace Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, a to árie Bystroušky v podání Jany Šrejmy Kačírkové.
Po hodinovém programu se však ohlásily první dešťové kapky a doplnil je rovněž výpadek světel v orchestřišti. Tato krize ale nevykolejila mistra improvizace Romana Blumaiera, který se ujal slova a spolehlivě se postaral o náplň nevyžádané pauzy. Jeho průpovídky bezpečně uvolnily deštivou atmosféru a spolu s projevy šéfů jednotlivých divadelních souborů vyplnily čekání na nejisté pokračování večera.
Při boji s technikou měl tenorista Ondřej Koplík tu čest přijít na svůj výstup hned třikrát a sboristy z foyer divadla za to byl aplausem náležitě odměněn. V posledních minutách se technika i počasí umoudřily, a tak mohla zaznít očekávaná árie z Dvořákova Čerta a Káči „Já ubohej ovčáček“, jejíž absence by nadšené publikum bezpochyby litovalo.
Zbylá hudební čísla pak nabrala poměrně rychlý spád, z důvodu neplánované přestávky však bohužel nezazněly ukázky z repertoárové stálice – Pucciniho Turandot. Náladu ale pozvedl roztančený sborový valčík Charlese Gounoda z opery Faust a Markéta a po něm dvě ukázky z divácky úspěšné Její pastorkyně, ve které se během večera poprvé představila sopranistka Pavla Vykopalová, citlivě vystihující Janáčkovu hlubokou melodiku. Na sborové číslo navázala proslulá árie Ježibaby z opery Rusalka Antonína Dvořáka, v podání Václavy Krejčí Houskové.
Z Nedbalovy vděčné operety Polská krev pak Ondřej Koplík doprovázený pánskou částí sboru „vystřihl“ živou a lehkomyslnou píseň o lásce a večer zakončil krátký a jasný závěrečný sbor z opery Piková dáma Petra Iljiče Čajkovského.
V kontextu celého večera místy pokulhávala kromě ne zcela ideální zvukové stránky také sehranost sboru a některých sólistů s orchestrem, zejména pak v rychlejších a rytmicky preciznějších pasážích, které by si především ve sboru zasloužily větší přesnost a ostrost, ale také ony přívětivější akustické podmínky. Nesouhra pak byla způsobena hlavně velkou vzdáleností orchestru od schodového „jeviště“. Nepomohla ani jasná a přímá, ale na dálku ne zcela zřetelná dirigentská gesta.
Přesto všichni účinkující i divadelní tým odvedli kus práce zejména v ohledu plynulého vyřešení nenadálé situace, která zmoklým, ale věrným divákům jistě zpestřila zážitek. Zbývá tak jen souhlasit s tvrzením na závěr: konec dobrý, všechno dobré, aneb vstup do nové sezóny se povedl.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..