Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Zápisky naivního diváka: Na Leitnerce s tátou, Jiřím Černým a Petrem Skoumalem

Když mi bylo asi tak patnáct, nebyla jsem právě zapojená do kolektivu. Posedávala jsem v koutku v manšestrácích, četla Skácela a napomínala světáčtější spolužáky, že by neměli kouřit, tabák je jed!
Pak se všechna cool děcka začala domáhat, jestli by mohla jít večer na Leitnerku, a jejich rodičové jim takové hašišácké doupě nechtěli povolit a já se divila i ušima, protože jsem na Leitnerku chodila vcelku často a to s tatínkem, který to považoval za osvětovou činnost.
Chodili jsme totiž na poslechové pořady Jiřího Černého.
Cool spolužáci nevěděli, co si o tom mají myslet. Já si myslela, že jsou pitomí.
Časem se to uklidnilo, oni mi dali pokoj a já jim odpustila, že neznají Hendrixe. Krom toho jsem si našla kamarády, před kterými když jsem řekla jako kus masa, když pleskne o zem, nekoukali na mě jako na blázna. A nakonec jsem si dokonce našla i kamarády, kteří se mnou šli na poslechový pořad!

V úterý 18. listopadu byla tma a mrholilo a já jsem strašně nechtěla být zhnusená děním a tím, jak vlády a ideologie přicházejí a odcházejí, jen ti maloměšťáci, kteří se můžou celí potentočkovat, že Miloš Zeman/Naděžda Tolokonnikova/Pavel Zajíček/sousedovic Pepíček řekl VOŠKLIVÝ SLOVO, ti jsou furt stejný, ale nenapadalo mě, co s tím světem jiného. A byla tma a zima, no skoro jako tenkrát, a Leitnerka byla dál a za více rohy, než si člověk pamatuje, no jako vždycky, a Jiří Černý měl poslechový pořad o Petru Skoumalovi.
Začalo se se zpožděním. Na pódium s viditelným belháním vystoupil starý pán. A pak se to stalo.
V sále se zhaslo, na starého pána posvítil reflektor, ozval se znělý profesionální hlas Jiřího Černého a byli jsme tam. Nezáleželo na tom, kdo je prezidentem a jak to přišlo. Nezáleželo na tom, jestli poznáme sníženou kvintu, když ji slyšíme. Nezáleželo na tom, jak často si můžeme koupit banány. Nezáleželo na tom, kdy se na Leitnerce naposledy malovalo. Nezáleželo na tom, jesli nás okouzlují možnosti syntezátoru, nebo nám ta věc nahání hrůzu.

Jiří Černý mluvil, jak se mluví po pohřbu u kafe a slivovice, na přeskáčku, meandrovitě a v jednom chumlu pojmy i dojmy, o Skoumalovi a o životě vůbec, že si myslí, že byli Skoumal i Burian lepší každý zvlášť než dohromady a taky že si myslí, že třinácté komnaty mají být třináctými komnatami a nemá se z nich dělat televize, a jak se s vodpuštěním nasral, když mu v revolučních dnech nějaká úřednice v rozhlase řekla, že na takové věci jako Skoumalův Starej pán není zvyklá, a že jestli by se rád ještě něčeho dožil, tak toho, že si jeho malá vnučka Helenka oblíbí Když jde malý bobr spát.
Pouštěl samozřejmě i písničky. Rozhodl se vynechat celou éru Skoumalovy spolupráce s Janem Vodňanským a tak jsem se nedočkala svých zamilovaných Maršálů, kteří přicházejí a odcházejí a v době, kdy patřilo k dobrému tónu odevzat učebnici ruštiny co nejdobitější, připomínají, že on za to Tolstoj nemůže.
Pouštěl ale Poločas rozpadu:

Říkali ti, že pravda zvítězí,
ale zapoměli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá
a taky říkali: „Kdo lže, ten krade.“
Říkali ti, že krást se nesmí
a mezitím ti ukradli celej život.
Tvářili se nezištně,
když ti prohrabovali kapsy
a usmívali se vlídně,
když ti za rohem zkroutili ruce
a pak tě pozvali na skleničku a říkali:
„Co sme si, to sme si.“
A pravda zase zvítězila
a ani o tom nevěděla.

Bylo to tak aktuální, až se mi chtělo brečet, ale najednou jsem nebyla zhnusená jako předtím celý den. Byla jsem v té skleněné kabině písní, kde cit není vyklouben ze sebe samého.
Pouštěl Když jde malý bobr spát a já si říkala, že tatínek holt není takový bůh, za jakého jsem ho měla, když v roce 1991 přinesl domů kultovní album Kdyby prase mělo křídla, ale jestli tohle vydržel poslouchat následující tři roky furt dokola, asi bude přeci jenom frajer a že bych mu měla zavolat. Já jsem při desáté žádosti jeho vnučky Zuzanky o furt ty stejný bobry ztratila nervy a se slovy „je mi jedno, na koho donášel, jak se staví k EU a jestli je trenkař, nebo slipař“ pustila děcku Tři čuníky.

Pouštěl Nebo cibule, kterou jsem neznala, a moc se mi líbila.
Pouštěl Je známo, že pan Šatra a já se ovládla a nezpívala nahlas, dokonce ani refrén uňa uňa uňaňa!
Pouštěl lidem písničky, které by si mohli pustit doma, a lidé se smáli a podupávali si a byli pohromadě.
Najednou bylo jasné, na čem záleží. Hlavní je, aby nezmizela radost.

Jiří Černý: Petr Skoumal, 18. listopadu 2014, klub Leitnerova, Brno, foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.  více


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více