Když mi bylo asi tak patnáct, nebyla jsem právě zapojená do kolektivu. Posedávala jsem v koutku v manšestrácích, četla Skácela a napomínala světáčtější spolužáky, že by neměli kouřit, tabák je jed!
Pak se všechna cool děcka začala domáhat, jestli by mohla jít večer na Leitnerku, a jejich rodičové jim takové hašišácké doupě nechtěli povolit a já se divila i ušima, protože jsem na Leitnerku chodila vcelku často a to s tatínkem, který to považoval za osvětovou činnost.
Chodili jsme totiž na poslechové pořady Jiřího Černého.
Cool spolužáci nevěděli, co si o tom mají myslet. Já si myslela, že jsou pitomí.
Časem se to uklidnilo, oni mi dali pokoj a já jim odpustila, že neznají Hendrixe. Krom toho jsem si našla kamarády, před kterými když jsem řekla jako kus masa, když pleskne o zem, nekoukali na mě jako na blázna. A nakonec jsem si dokonce našla i kamarády, kteří se mnou šli na poslechový pořad!
V úterý 18. listopadu byla tma a mrholilo a já jsem strašně nechtěla být zhnusená děním a tím, jak vlády a ideologie přicházejí a odcházejí, jen ti maloměšťáci, kteří se můžou celí potentočkovat, že Miloš Zeman/Naděžda Tolokonnikova/Pavel Zajíček/sousedovic Pepíček řekl VOŠKLIVÝ SLOVO, ti jsou furt stejný, ale nenapadalo mě, co s tím světem jiného. A byla tma a zima, no skoro jako tenkrát, a Leitnerka byla dál a za více rohy, než si člověk pamatuje, no jako vždycky, a Jiří Černý měl poslechový pořad o Petru Skoumalovi.
Začalo se se zpožděním. Na pódium s viditelným belháním vystoupil starý pán. A pak se to stalo.
V sále se zhaslo, na starého pána posvítil reflektor, ozval se znělý profesionální hlas Jiřího Černého a byli jsme tam. Nezáleželo na tom, kdo je prezidentem a jak to přišlo. Nezáleželo na tom, jestli poznáme sníženou kvintu, když ji slyšíme. Nezáleželo na tom, jak často si můžeme koupit banány. Nezáleželo na tom, kdy se na Leitnerce naposledy malovalo. Nezáleželo na tom, jesli nás okouzlují možnosti syntezátoru, nebo nám ta věc nahání hrůzu.
Jiří Černý mluvil, jak se mluví po pohřbu u kafe a slivovice, na přeskáčku, meandrovitě a v jednom chumlu pojmy i dojmy, o Skoumalovi a o životě vůbec, že si myslí, že byli Skoumal i Burian lepší každý zvlášť než dohromady a taky že si myslí, že třinácté komnaty mají být třináctými komnatami a nemá se z nich dělat televize, a jak se s vodpuštěním nasral, když mu v revolučních dnech nějaká úřednice v rozhlase řekla, že na takové věci jako Skoumalův Starej pán není zvyklá, a že jestli by se rád ještě něčeho dožil, tak toho, že si jeho malá vnučka Helenka oblíbí Když jde malý bobr spát.
Pouštěl samozřejmě i písničky. Rozhodl se vynechat celou éru Skoumalovy spolupráce s Janem Vodňanským a tak jsem se nedočkala svých zamilovaných Maršálů, kteří přicházejí a odcházejí a v době, kdy patřilo k dobrému tónu odevzat učebnici ruštiny co nejdobitější, připomínají, že on za to Tolstoj nemůže.
Pouštěl ale Poločas rozpadu:
Říkali ti, že pravda zvítězí,
ale zapoměli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá
a taky říkali: „Kdo lže, ten krade.“
Říkali ti, že krást se nesmí
a mezitím ti ukradli celej život.
Tvářili se nezištně,
když ti prohrabovali kapsy
a usmívali se vlídně,
když ti za rohem zkroutili ruce
a pak tě pozvali na skleničku a říkali:
„Co sme si, to sme si.“
A pravda zase zvítězila
a ani o tom nevěděla.
Bylo to tak aktuální, až se mi chtělo brečet, ale najednou jsem nebyla zhnusená jako předtím celý den. Byla jsem v té skleněné kabině písní, kde cit není vyklouben ze sebe samého.
Pouštěl Když jde malý bobr spát a já si říkala, že tatínek holt není takový bůh, za jakého jsem ho měla, když v roce 1991 přinesl domů kultovní album Kdyby prase mělo křídla, ale jestli tohle vydržel poslouchat následující tři roky furt dokola, asi bude přeci jenom frajer a že bych mu měla zavolat. Já jsem při desáté žádosti jeho vnučky Zuzanky o furt ty stejný bobry ztratila nervy a se slovy „je mi jedno, na koho donášel, jak se staví k EU a jestli je trenkař, nebo slipař“ pustila děcku Tři čuníky.
Pouštěl Nebo cibule, kterou jsem neznala, a moc se mi líbila.
Pouštěl Je známo, že pan Šatra a já se ovládla a nezpívala nahlas, dokonce ani refrén uňa uňa uňaňa!
Pouštěl lidem písničky, které by si mohli pustit doma, a lidé se smáli a podupávali si a byli pohromadě.
Najednou bylo jasné, na čem záleží. Hlavní je, aby nezmizela radost.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..