Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.

Nechte duhových projíti

A bylo léto a má milá žena říkala,že letos na tu Prague Pride už ale vážně pojede. V předcházejících letech se neúčastnila z různých důvodů, z nichž nejpůvabnější bylo její loňské prohlášení, že zvýšenou teplotu pociťuje již v Brně. Proto nevidí důvod, proč by měla vstávat z postele a jezdit do Prahy.

A opravdu jela a ve vlaku říkala, že přeci jen neví, že tam bude hrozně moc lidí a mnohem méně prostoru a bude muset dělat malé kroky a velké kroky a to ona nerada. A já jí říkala, že zase nemám ráda ty zvuky, co se linou ze sound systémů, ale že to je na Pride právě hezké, jak to je člověku najednou ale úplně jedno. A v tomto rozmarném hovoru jsme dojely až do Prahy a kráčely nádražím a byli tam i jiní lidé a nesli si různé rekvizity a křenili se na nás tak spiklenecky, jak spiklenecky se jen může tvářit člověk, který nese prapor i s násadou, a já se začala hihňat. A na rohu u chrámu konzumu jsme se shledaly s naší drahou přítelkyní Z., která je heterosexuální až do morku, její nejmilejší barvou je brčálově zelená, myslí si, že Bergmanovy filmy jsou zábava a na Pride chodí každý rok.

A na ulici Opletalově už bylo vidět balónky a já jsem vypískla, jako by mi bylo čtrnáct a do našeho města měl přijet bojbend (nebo jako kdyby mi bylo osmadvacet a dočetla jsem se v tisku, že do Karlových Varů přijede Jude Law). A Z. se zmocnil mazácký komplex a zavelela:

Půjdeme ke koňovi, tam bývají nejlepší pošuci

A šly jsme ke koňovi a byli tam pošuci. Jeden říkal, že mají i různé modlitby a jiný zase, že nemusíme páchat sebevraždu a tak to jsme byly rády. A já jsem jako každý rok tvrdila, že jsou to vskutečnosti charakterní herci, najatí organizátory za účelem koloritu. A to už jsme se hihňaly všechny tři, když tu k nám přišel nějaký mládenec a s vyděšeným výrazem s námi zapředl hovor, co to je, jak je toto možné, co ty lidi dělají přes rok a vůbec. Ale naše hihňání ho nejspíš vyšťastnilo.

A začalo pršet a já jsem se vrhla robinsonádou ke Queershopu a ukořistila duhový deštník a kromě toho i vlajku se srdíčkama a takovou tu věc, co se s ní dělají po člověku proužky. A přestalo pršet a Z. mínila, že ještě stihneme zajít do chrámu konsumu a použít tam WC. Neměly jsme ten nápad samy a naši spoluspiklenci se na nás křenili již zcela nepokrytě.

A pak se průvod dal do pohybu. Protože se má milá žena rozhodla pořídit si vlastní mediální obraz události, bylo třeba zvolit nějaký výrazný orientační bod, aby věděla, kde nás po svých výpadech za lovy beze zbraní hledat. Přidružily jsme se ke kožeňákům, protože měli prapor větších rozměrů, i jinak byli nepřehlédnutelní a já z nich v letošním chladnějším počasí nedostávala solidární ekzém.

Asi to tak mají od narození

A tak se šlo a vytvářeli jsme něco velikého a já chtěla držet svůj duhový deštník pořád otevřený, ale mé společnice měly nějaké řeči o vypíchnutých očích, takže mi sklaplo a až na zelenou hazuku a žlutou tašku a duhovou vlaječku jsem ničím nepřispívala k vizuálu a bylo mi to trapné. Tak jsem alespoň naslouchala hlasu lidu: „A já si myslím, že je to ženská!“ „Blbost, to bude chlap!“ „No, i když…“ a tak dále a tak podobně a nakonec mi došlo, že řeč není o nikom ze zúčastněných, ale o sochařské výzdobě Paláce Koruna.

Průvod zabočil na Příkopy a jal se kličkovat mezi zaparkovanými automobily a já již tradičně nemohla rozhodnout, jestli mě jako pamětnici brněnské Pride dojímá, že nemusíme jít v kordonu, nebo jestli mi ten slalom vadí. A na náměstí Republiky se průvod zastavil, že se shlukneme, aby si o nás snad lidi nemysleli, že jsme nějaké coury.

A tak jsem viděla věci. Třeba ukrajinskou sekci, která nejenže měla velmi hezké fangle a kostýmy inspirované lidovým krojem, ale čas od času vystřihli i nějakou tu národní píseň. Kus od nich postávala ruská sekce, rovněž s fanglemi, a zcela mírumilovně si tam řešila vlastní agendu. Nevím, o co jim šlo, neb nečtu bukvama, ale byly u toho nahoře bez. A to bylo dobře, protože tou dobou si již žena začínala stěžovat, že jí celostátní média naslibovala holé chlupaté zadky a ono nic! A to byla přitom tak vzorná a neustále pobíhala po průvodu, neb jsem jí uložila, že mi má vyfotit nejlépe dvaapůlmetrovou transku s peřím a šteklema a motýlími křídly a tak, že si ji dám na Facebook s přípisem NĚKTEŘÍ LIDÉ SE TAK PROSTĚ NARODÍ.

Průvod doleva, máčky doprava

Během postávání za účelem konsolidace jsem si povšimla dvou nových fenoménů. Prvním bylo něco, co jsem si pracovně pojmenovala introvert pride: kromě civilně oděných občanů, kteří tam obvykle přivedli i děti, aby taky užili světa, když to mají na jízdu králů z Prahy daleko, tam také postávali občané zřetelně označení insigniemi kmenové příslušnosti, kteří ale nikam nešli, protože to už by na ně bylo moc. Druhým bylo tzv. křížové zastavení, protože logicky, když strávíte celé dopoledne pilováním kostýmu, kterým chcete zviditelnit homosexuální džinistické kominíky nebo jiné mořské panny, tak si to přece nepomačkáte v davu, že.

A zase se šlo a byli tam nafukovací jednorožci a dva starší pánové, co měli na sobě složitou konstrukci ověšenou polskými vlajkami a tvářili se nesmírně blaženě, že tak můžou stát vedle sebe a nikdo po nich nehází kamení ani jiné pukavce. A firmy Google a IBM zjevně přispěly svým zaměstnancům z Fondu kulturních a sociálních potřeb na alegorické vozy a bylo to velmi hezké a byly na nich balónky. A hudba duněla a my jsme dělali malé kroky a velké kroky a bylo nám veselo.

A bylo nám veselo i v tajemné Řásnovce, kde zase začalo pršet a má zuřivě fotografující žena se ptala, kam odbočit a já jsem zvolala: „Průvod doleva, máčky doprava.“ A lidé se smáli. Jako i úplně cizí lidi. A po chvíli zase pršet přestalo.

A u nemocnice Na Františku postávali páni příslušníci a tvářili se taky blaženě, asi že byli rádi, že na ně vyšla tahle šichta a ne páteční utkáni Sparta vs. Baník. A zaměstnanci nemocnice stáli na chodníku a k dokonalosti už jim chyběl jen transparent s nápisem FN ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ.

Spravedlivý díl pro každého

A pak se průvod zase zastavil. A zase začalo pršet a ne jen tak nějaké mrholení, to byly kapky jak pětikačky! A my jsme stály zrovna u alegorického vozu, který zpodobňoval ideu přeřvané dance music, a já se přistihla, že se u toho nesmírně šťastně kroutím do rytmu. A deštník byl sice duhový, ale nepostačoval a já měla brzy jeden rukáv durch mokrý, ale bylo mi to jedno a po způsobu sportovních fanoušků jsem povzbuzovala počasí, ať to s tím deštěm a sluncem naráz nevzdává, že tu duhu dá!

A pak jsme si druhý den přečetli, že toto zastavení nebylo způsobeno kavalírskou snahou vystřídat se na Čechově mostě s tramvají, alébrž snahou obecního antisemity Adama B. Bartoše, který se inspiroval klasickým číslem amerických hippies, a pokusil se se svými věrnými (celkem sedm kusů) zastavit průvod blokádou vsedě. Páni příslušníci ho naložili do antonu a má žena pravila: „A tak se i on mohl cítit diskriminován.“

A mezitím přestalo pršet a my jsme si opravily pruhy a zapůjčily malovátko i okolostojícím soudruhům, kteří se radovali, že jsou jako carevna, a šlo se dál. A radikální kožení křesťané si přinesli velikonoční řehtačky a mladí intersexuálové měli zcela rozkošnou vlajku a pak nás předešel živý obraz s oprátkami a to nás přešel smích. A já jsem chvíli nevěděla, jestli mám napsat dojemné poděkování našim pánům velkomožným, že mě neráčí popravovat, nebo začít ječet, že moje žena není ojeté auto, abych si ji někde registrovala.

A průvod se stočil na most. Na mostě už to bylo lepší. Na mostě už jsem se začala těšit, že vylezu na letenské schody a uvidím, jak nesou tu velikou vlajku. A ono je cosi v člověku od pradávna, že i kdyby dobrovolníci nesli po ulici padesát metrů krycí plachty na motorové čluny nebo jiného střižního kalika, rozlije se posvátná bázeň a okoralí recidivisté si narovnají límečky a já vylezu bez keců do schodů a na pět minut nastane všelidová harmonie.

A nastala.

A bylo to krásných pět minut.

A žena říkala, že narok pojedeme zas.

Foto Veronika Havlová

Komentáře

Reagovat
  • Jarod

    25. srpen 2014, 12:13
    Ech? Proč to milostivá prdla sem (na portál o HUDBĚ, sic!) a ne třeba na svůj blogísek?
  • Hanička

    22. srpen 2014, 10:37
    Opravdu skvělej článek a povedený fotky!
  • Hana Sheala

    19. srpen 2014, 15:22
    Skvělej článek. Taky sem měla rýmičku a zvýšenou teplotu i v Brně, tak aspoň reportáž :)
  • Hana Fabry

    19. srpen 2014, 12:29
    skvele, moc diiiik...

Dále si přečtěte

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Rok v Africe – to zní jako dobrodružství i dnes, kdy i ty nejodlehlejší kouty zeměkoule přestávají být nedostupné. Ale český turista se obvykle nepodívá příliš daleko za hotelovou pláž v Tunisu a my nebudeme mluvit o výletu, ale o životě. V prázdninovém seriálu přinášíme první část ohlédnutí Silvy Jasičové za rokem, který strávila jako učitelka v křesťanské škole v Zambii. Asi je zbytečné připomínat, že přitom místy dojde i na hudbu.  více


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více