Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.

Nechte duhových projíti

A bylo léto a má milá žena říkala,že letos na tu Prague Pride už ale vážně pojede. V předcházejících letech se neúčastnila z různých důvodů, z nichž nejpůvabnější bylo její loňské prohlášení, že zvýšenou teplotu pociťuje již v Brně. Proto nevidí důvod, proč by měla vstávat z postele a jezdit do Prahy.

A opravdu jela a ve vlaku říkala, že přeci jen neví, že tam bude hrozně moc lidí a mnohem méně prostoru a bude muset dělat malé kroky a velké kroky a to ona nerada. A já jí říkala, že zase nemám ráda ty zvuky, co se linou ze sound systémů, ale že to je na Pride právě hezké, jak to je člověku najednou ale úplně jedno. A v tomto rozmarném hovoru jsme dojely až do Prahy a kráčely nádražím a byli tam i jiní lidé a nesli si různé rekvizity a křenili se na nás tak spiklenecky, jak spiklenecky se jen může tvářit člověk, který nese prapor i s násadou, a já se začala hihňat. A na rohu u chrámu konzumu jsme se shledaly s naší drahou přítelkyní Z., která je heterosexuální až do morku, její nejmilejší barvou je brčálově zelená, myslí si, že Bergmanovy filmy jsou zábava a na Pride chodí každý rok.

A na ulici Opletalově už bylo vidět balónky a já jsem vypískla, jako by mi bylo čtrnáct a do našeho města měl přijet bojbend (nebo jako kdyby mi bylo osmadvacet a dočetla jsem se v tisku, že do Karlových Varů přijede Jude Law). A Z. se zmocnil mazácký komplex a zavelela:

Půjdeme ke koňovi, tam bývají nejlepší pošuci

A šly jsme ke koňovi a byli tam pošuci. Jeden říkal, že mají i různé modlitby a jiný zase, že nemusíme páchat sebevraždu a tak to jsme byly rády. A já jsem jako každý rok tvrdila, že jsou to vskutečnosti charakterní herci, najatí organizátory za účelem koloritu. A to už jsme se hihňaly všechny tři, když tu k nám přišel nějaký mládenec a s vyděšeným výrazem s námi zapředl hovor, co to je, jak je toto možné, co ty lidi dělají přes rok a vůbec. Ale naše hihňání ho nejspíš vyšťastnilo.

A začalo pršet a já jsem se vrhla robinsonádou ke Queershopu a ukořistila duhový deštník a kromě toho i vlajku se srdíčkama a takovou tu věc, co se s ní dělají po člověku proužky. A přestalo pršet a Z. mínila, že ještě stihneme zajít do chrámu konsumu a použít tam WC. Neměly jsme ten nápad samy a naši spoluspiklenci se na nás křenili již zcela nepokrytě.

A pak se průvod dal do pohybu. Protože se má milá žena rozhodla pořídit si vlastní mediální obraz události, bylo třeba zvolit nějaký výrazný orientační bod, aby věděla, kde nás po svých výpadech za lovy beze zbraní hledat. Přidružily jsme se ke kožeňákům, protože měli prapor větších rozměrů, i jinak byli nepřehlédnutelní a já z nich v letošním chladnějším počasí nedostávala solidární ekzém.

Asi to tak mají od narození

A tak se šlo a vytvářeli jsme něco velikého a já chtěla držet svůj duhový deštník pořád otevřený, ale mé společnice měly nějaké řeči o vypíchnutých očích, takže mi sklaplo a až na zelenou hazuku a žlutou tašku a duhovou vlaječku jsem ničím nepřispívala k vizuálu a bylo mi to trapné. Tak jsem alespoň naslouchala hlasu lidu: „A já si myslím, že je to ženská!“ „Blbost, to bude chlap!“ „No, i když…“ a tak dále a tak podobně a nakonec mi došlo, že řeč není o nikom ze zúčastněných, ale o sochařské výzdobě Paláce Koruna.

Průvod zabočil na Příkopy a jal se kličkovat mezi zaparkovanými automobily a já již tradičně nemohla rozhodnout, jestli mě jako pamětnici brněnské Pride dojímá, že nemusíme jít v kordonu, nebo jestli mi ten slalom vadí. A na náměstí Republiky se průvod zastavil, že se shlukneme, aby si o nás snad lidi nemysleli, že jsme nějaké coury.

A tak jsem viděla věci. Třeba ukrajinskou sekci, která nejenže měla velmi hezké fangle a kostýmy inspirované lidovým krojem, ale čas od času vystřihli i nějakou tu národní píseň. Kus od nich postávala ruská sekce, rovněž s fanglemi, a zcela mírumilovně si tam řešila vlastní agendu. Nevím, o co jim šlo, neb nečtu bukvama, ale byly u toho nahoře bez. A to bylo dobře, protože tou dobou si již žena začínala stěžovat, že jí celostátní média naslibovala holé chlupaté zadky a ono nic! A to byla přitom tak vzorná a neustále pobíhala po průvodu, neb jsem jí uložila, že mi má vyfotit nejlépe dvaapůlmetrovou transku s peřím a šteklema a motýlími křídly a tak, že si ji dám na Facebook s přípisem NĚKTEŘÍ LIDÉ SE TAK PROSTĚ NARODÍ.

Průvod doleva, máčky doprava

Během postávání za účelem konsolidace jsem si povšimla dvou nových fenoménů. Prvním bylo něco, co jsem si pracovně pojmenovala introvert pride: kromě civilně oděných občanů, kteří tam obvykle přivedli i děti, aby taky užili světa, když to mají na jízdu králů z Prahy daleko, tam také postávali občané zřetelně označení insigniemi kmenové příslušnosti, kteří ale nikam nešli, protože to už by na ně bylo moc. Druhým bylo tzv. křížové zastavení, protože logicky, když strávíte celé dopoledne pilováním kostýmu, kterým chcete zviditelnit homosexuální džinistické kominíky nebo jiné mořské panny, tak si to přece nepomačkáte v davu, že.

A zase se šlo a byli tam nafukovací jednorožci a dva starší pánové, co měli na sobě složitou konstrukci ověšenou polskými vlajkami a tvářili se nesmírně blaženě, že tak můžou stát vedle sebe a nikdo po nich nehází kamení ani jiné pukavce. A firmy Google a IBM zjevně přispěly svým zaměstnancům z Fondu kulturních a sociálních potřeb na alegorické vozy a bylo to velmi hezké a byly na nich balónky. A hudba duněla a my jsme dělali malé kroky a velké kroky a bylo nám veselo.

A bylo nám veselo i v tajemné Řásnovce, kde zase začalo pršet a má zuřivě fotografující žena se ptala, kam odbočit a já jsem zvolala: „Průvod doleva, máčky doprava.“ A lidé se smáli. Jako i úplně cizí lidi. A po chvíli zase pršet přestalo.

A u nemocnice Na Františku postávali páni příslušníci a tvářili se taky blaženě, asi že byli rádi, že na ně vyšla tahle šichta a ne páteční utkáni Sparta vs. Baník. A zaměstnanci nemocnice stáli na chodníku a k dokonalosti už jim chyběl jen transparent s nápisem FN ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ.

Spravedlivý díl pro každého

A pak se průvod zase zastavil. A zase začalo pršet a ne jen tak nějaké mrholení, to byly kapky jak pětikačky! A my jsme stály zrovna u alegorického vozu, který zpodobňoval ideu přeřvané dance music, a já se přistihla, že se u toho nesmírně šťastně kroutím do rytmu. A deštník byl sice duhový, ale nepostačoval a já měla brzy jeden rukáv durch mokrý, ale bylo mi to jedno a po způsobu sportovních fanoušků jsem povzbuzovala počasí, ať to s tím deštěm a sluncem naráz nevzdává, že tu duhu dá!

A pak jsme si druhý den přečetli, že toto zastavení nebylo způsobeno kavalírskou snahou vystřídat se na Čechově mostě s tramvají, alébrž snahou obecního antisemity Adama B. Bartoše, který se inspiroval klasickým číslem amerických hippies, a pokusil se se svými věrnými (celkem sedm kusů) zastavit průvod blokádou vsedě. Páni příslušníci ho naložili do antonu a má žena pravila: „A tak se i on mohl cítit diskriminován.“

A mezitím přestalo pršet a my jsme si opravily pruhy a zapůjčily malovátko i okolostojícím soudruhům, kteří se radovali, že jsou jako carevna, a šlo se dál. A radikální kožení křesťané si přinesli velikonoční řehtačky a mladí intersexuálové měli zcela rozkošnou vlajku a pak nás předešel živý obraz s oprátkami a to nás přešel smích. A já jsem chvíli nevěděla, jestli mám napsat dojemné poděkování našim pánům velkomožným, že mě neráčí popravovat, nebo začít ječet, že moje žena není ojeté auto, abych si ji někde registrovala.

A průvod se stočil na most. Na mostě už to bylo lepší. Na mostě už jsem se začala těšit, že vylezu na letenské schody a uvidím, jak nesou tu velikou vlajku. A ono je cosi v člověku od pradávna, že i kdyby dobrovolníci nesli po ulici padesát metrů krycí plachty na motorové čluny nebo jiného střižního kalika, rozlije se posvátná bázeň a okoralí recidivisté si narovnají límečky a já vylezu bez keců do schodů a na pět minut nastane všelidová harmonie.

A nastala.

A bylo to krásných pět minut.

A žena říkala, že narok pojedeme zas.

Foto Veronika Havlová

Komentáře

Reagovat
  • Jarod

    25. srpen 2014, 12:13
    Ech? Proč to milostivá prdla sem (na portál o HUDBĚ, sic!) a ne třeba na svůj blogísek?
  • Hanička

    22. srpen 2014, 10:37
    Opravdu skvělej článek a povedený fotky!
  • Hana Sheala

    19. srpen 2014, 15:22
    Skvělej článek. Taky sem měla rýmičku a zvýšenou teplotu i v Brně, tak aspoň reportáž :)
  • Hana Fabry

    19. srpen 2014, 12:29
    skvele, moc diiiik...

Dále si přečtěte

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Rok v Africe – to zní jako dobrodružství i dnes, kdy i ty nejodlehlejší kouty zeměkoule přestávají být nedostupné. Ale český turista se obvykle nepodívá příliš daleko za hotelovou pláž v Tunisu a my nebudeme mluvit o výletu, ale o životě. V prázdninovém seriálu přinášíme první část ohlédnutí Silvy Jasičové za rokem, který strávila jako učitelka v křesťanské škole v Zambii. Asi je zbytečné připomínat, že přitom místy dojde i na hudbu.  více


„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 25 evropských městech 17 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zaznělo kromě závěrečného koncertu v Rakousku další šest v jižní části Evropy od portugalského Amarante až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Po dvou týdnech od uvedení Mahlerovy Písně žalobné se do prostor Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno s podobně ambiciózním programem. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese koncertně provedla kompletní oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Nastudování aranže vytvořené Wolfgangem Amadeem Mozartem se společně s orchestrem ujal Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, a čtveřice sólistů ve složení Jana Sibera (soprán), Václava Krejčí Housková (mezzosoprán), Christoph Prégardien (tenor) a Lukáš Bařák (basbaryton).  více

Pro poslední koncert letošního, sedmnáctého ročníku multižánrového festivalu Groove Brno si organizátoři schovali opravdovou lahůdku. V sobotu 7. prosince vystoupil v brněnském Metro Music Baru americký baskytarista, zpěvák a experimentátor MonoNeon, kterého doprovodila trojice muzikantů Xavier Lynn (elektrická kytara, vokály), Dominique Xavier Taplin (klávesy, vokály) a Jackie Withfield (bicí, vokály).  více

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Nejčtenější

Kritika

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 25 evropských městech 17 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zaznělo kromě závěrečného koncertu v Rakousku další šest v jižní části Evropy od portugalského Amarante až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více