Italský soubor Accordone začíná mít na Concentu Moraviae téměř domovské právo. Objevil se už na třetím ročníku festivalu a letos na něj připadl zahajovací koncert v rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově. Accordone to letos vzali hezky od podlahy a rozmáchli se i daleko mimo starou hudbu. Program nazvaný Neapolské příběhy se točil kolem hudby svázané s městem, kde byla doma vrcholná a pozdní barokní opera a v němž se také narodil i zemřel Enrico Caruso.
Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby. Podstatnější ovšem je, že bezvadně zpívá a dokáže stylově sjednotit i velmi rozdílný hudební materiál. Bylo velmi poučné srovnat si jeho vystoupení v uvolněném pořadu písní s loňským programem soustředěným na baroko. Oba koncerty spojovala Beasleyho umírněnost ve zdobení neapolských písní a detailní práce s barvou hlasu. V projevu celého souboru také byla přítomná stejná radost, lehkost a zdánlivá samozřejmost – ať už hrál lidové písně nebo barokní kantáty. Tady je ale nutné zdůraznit, že publikum bylo loni stejně nadšené, i když byl program mnohem závažnější a ve své podstatě „nezábavný“.
Z procházky dějinami neapolské hudby vyplynulo, jaká síla spočívá ve výrazných, charakteristických melodiích, které vzešly z místních lidových zdrojů. Jak se s nimi dá pracovat a postavit na nich nejen chytlavou písničku, ale nakonec i celé hudební drama, což věděli i Rossini a Verdi. Málokoho ale asi během koncertu napadlo, že když se s klenutými kantilénami začne pracovat pokleslým, kolotočářským způsobem, vyleze z nich něco jako Michal David. Zároveň si ale myslím, že smutný stav naší pop music měl velký vliv na to, s jakou samozřejmostí posluchači přijali nabízené písně. Tato hudba je u nás prostě doma a působí jako něco důvěrně známého. Italský pop u nás kraloval dlouhá léta, silně ovlivnil i domácí scénu a během koncertu Accordone se jasně ukázalo, že má s italskou operou společné kořeny.
Accordone ovšem nehráli žádný pokleslý pop – byla to sice zábava, ale provedená na mimořádné úrovni. Lidový živel, na nějž koncert poukazoval, reprezentovala v širším smyslu i dramaturgie, která kopírovala rockový koncert. Rychlý, energický úvod – střídání nálad – sólo na bicí – parodické citáty cizích hitů – rychlý závěr s refrénem vybízejícím ke společnému zpěvu i k přídavku. A jako přídavek jedna balada a opakování největší odrhovačky. Pražský výběr měl svůj set na Čarodějáles postavený úplně stejně, když sáhnu po domácím příkladu z nedávné doby. Accordone publikum skvěle bavili, ale nikdy nezapomínali hrát, i když byli oproti minulým vystoupením více schovaní za zpěvákem. Kromě zmíněného bubenického sóla nedošlo ani na jednu čistě instrumentální věc, což je při kvalitě souboru snad až škoda.
Rychlý úvod koncertu obstaral Tanec svatých, který si Marco Beasley sám napsal. Hned v úvodu jsme se setkali s textem drmoleným rychlostí, v níž bylo téměř nemožné rozeznat jednotlivé slabiky, natož slova. Ne snad, že by Marco Beasley neartikuoval, ale zdálo se, jako by jich vyslovoval několik najednou. Následující Serenádu napsal vedoucí souboru, cembalista Guido Morini. Začínala klenutou popovou melodií s výraznými smyčci, ale postupně přešla k recitativu jako ze staré opery – celek působil jako cesta od současné italské hudby až k florentské opeře. Do vězení s pekaři vyznělo jako plamenný projev táborového řečníka. Přispěl k tomu i doprovod bubnu a sborové přizvukování zbytku souboru. Balada Neapol je... už byl současný italský pop se vším všudy, včetně doprovodu klavíru. Marco Beasley v ní předvedl nádherné pianissimo v závěru. Venkovskou tarantellu Guida Moriniho charakterizoval výrazný chromatický motiv, který v mezihře kontrapunkticky převzaly smyčce. Následovalo virtuózní sólo na tamburínu, které publikum dokonale strhlo – chyběly už jen stroboskopy a mlha.
Staré líné ženské nás jako komické intermezzo na chvíli vrátily ke staré hudbě. Píseň Caruso napsal v roce 1986 Luigi Dalla – předkládá v ní romantizující a sentimentální pohled na poslední dny slavného pěvce a nazpíval ji mimo jiné i Luciano Pavarotti nebo Julio Iglesias. Accordone a Beasley pojali píseň komorně, s takovým minimem vnějšího patosu, jaké věc sama dovoluje. Ironicky exaltovaný citát Beethovenovy Patetické v úvodu klavírního doprovodu civilní vyznění podtrhl a nijak nezesměšnil. Píseň v montemaranském stylu předkládala energický lidový obraz všeobecného tance se smrtí. Tísnivou přítomnost smrti v tomto danse macabre připomínaly kromě refrénu disonantní smyčce. Píseň Vinćenza Valenteho Staré dobré časy nás pohoupala ve třídobém taktu. Cembalo Guida Moriniho imitovalo drnkání na mandolínu (jinak se po většinu koncertu drželo spíš v pozadí). Ironická a lehce vulgární óda na dívku jménem Cicerenella uzavřela koncert, i když bylo jasné, že to byla spíš výzva k vytleskání přídavku než konec. Přídavkem byla světoznámá O sole mio (stejně jako loni ve Slavkově) a ještě jednou Cicerenella, což pokládám za lenost. Publiku to ale nevadilo, připojilo se k refrénu a šťastně si nechalo podkuřovat, že je úplně jako opravdoví neapolitánci.
Accordone hrají se samozřejmostí, která dává úplně zapomenout na to, jak náročný repertoár je zrovna na programu. Za touto samozřejmostí se ale skrývá brilantní technika a jasný hudební záměr. Jednoduše stačí vědět, co udělat, a umět to udělat – jak prosté, milý Watsone.
Neapolské příběhy. Marco Beasley (1957): Ballo de li Sante, Guido Morini (1959): Serenata, Anonym: In galera li panettieri, Pino Daniele (1955): Napule è..., Guido Morini: Tarantella Tapanella, Vito De Lorenzi: Carataranta, Adriano Willaert (1490–1562): Vecchie letrose, Lucio Dalla (1943–2012): Caruso, Anonym: Canzone alla montemaranese, Vincenzo Valente (1855–1921): Tiempe belle, Anonym: Cicerenella. Accordone (Marco Beasley – zpěv, Guido Morini – cembalo, umělecký vedoucí, Rossella Croce, Claudia Combs – housle, Fabio Accurso – loutna, Stefano Rocco – kytara, Marco Frezzato – violoncello, Vito De Lorenzi – rámové bubny). 1. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..