Pěvecký recitál Adama Plachetky publikum přijalo jako velkou událost. Bylo k tomu vedeno už pořadatelskou péčí, která se návštěvníka koncertu přívětivě zmocnila hned ve dveřích Besedního domu. Adam Plachetka má pověst vynikajícího pěvce, které v mnoha ohledech dostál, i když se zdálo, že mu trvalo celou první polovinu koncertu, než se uvolnil.
Repertoár koncertu tvořila směs árií z oper dvou údajných rivalů a nepřátel na život a na smrt – tedy Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho. Titul koncertu Molieri oba dva skladatele sloučil do jedné osoby, připomněl i jejich příslušnost k jedné době a stejnému kulturnímu prostoru. Možná se může zdát až banální po tisící vyvracet legendu o tom, že Salieri Mozarta otrávil, nebo měl vůbec nějaký zájem či podíl na jeho smrti. Romantické příběhy prolnuté s lidovými povídačkami ale mají tuhý život a neškodí si občas připomenout, že Formanův Amadeus je z faktického hlediska v podstatě výmysl (jako ostatně většina filmů, to není žádná vada). Ke způsobu, jakým se legenda vyvracela, i mluvenému slovu během koncertu se ještě vrátíme později.
Při výběru jednotlivých árií byl Mozart proti Salierimu ve výhodě od samého počátku. Pokud by dramaturgie úmyslně nesáhla k jeho opomíjeným dílům, vždy stavěla proti sobě věci když ne vyloženě známé, tak aspoň zaslechnuté nebo pocházející z opery, jejíž titul se sem tam někde mihne. Proti tomu Salieri se nehraje prakticky vůbec a nikde, jeho opery se uvádějí spíš jako festivalové kuriozity, což je osud většiny jeho vrstevníků. Mozartova nejzdařilejší, a dalo by se říci až vizionářská díla naopak přežila svou dobu a bez umělé podpory se udržela na repertoáru až do dnešní doby. Koncert ale naznačil přinejmenším jednu pozoruhodnou věc. Mozartova operní genialita nebyla ani tak v jednotlivých áriích, ale především v neschematické dramaturgii a psychologické kresbě postav. To se z jednotlivých kousků vytrhaných z kontextu vlastně příliš nepozná a celý program vyzněl velmi vyrovnaně.
Nakonec se mohlo zdát, že Salieri byl stejně dobrý operní skladatel a po této stránce mu program poskytl velmi slušné zadostiučinění. Je ovšem pravděpodobné, že při zhlédnutí dvou celých operních děl obou skladatelů – řekněme Dona Giovanniho a Falstaffa, ať zůstaneme u vrcholů obou autorů – by se publikum přiklonilo k Mozartovi. Roli by v tom samozřejmě hrálo i jméno skladatele, které posluchači vnímají jako posvěcení pro kdejakou provozní skladbičku. Ale vynalézavá hudebně-dramaturgická charakteristika postav i jejich citových pohnutek by v tomto případě měla také jistě nemalý podíl. Salieri byl stručně řečeno vynikající skladatel, ale také byl mužem přítomnosti a prožitého úspěchu, zatímco Mozart viděl dopředu. To je pro publikum vždy těžké přijmout a doby, kdy se tak začalo dít, se předčasně zesnulý skladatel nedožil.
Adam Plachetka má letos třicet let, což pro pěvce není žádný věk, pořád se dá mluvit o začínající a rozvíjející se kariéře. Adamu Plachetkovi se ovšem rozvíjí velmi úspěšně, působí ve Vídeňské státní opeře, kde se od ansámblových a vedlejších rolí propracoval k viditelnějším úlohám Malatesty v Donu Pasqualem, Hlasatele v Lohengrinovi, Herkula v Gluckově Alceste, hraběte Almavivy ve Figarově svatbě a titulní úloze v Donu Giovannim. Z tohoto výčtu je jasné, že ve Vídni je veden v oboru baryton, bez často přidávané předpony „bas-“, která k Plachetkovu hlasu alespoň zatím spíš nepatří. V Metropolitní opeře zpívá v této sezóně Belcora v Nápoji lásky, debutoval jako Masetto v Donu Giovannim – to je jediná role z tohoto výčtu, která se dá zařadit k basu. I když Plachetkův rozsah do basových hloubek zasahuje, barevně a charakterem se zdá být spíš v barytonu a je samozřejmě na pěvci a jeho učiteli, jak se jim sestup do hloubek bude zdát dlouhodobě příznivý. Prozatím se jedná o pevně posazený a průbojný hlas, vhodný právě na úlohy mozartovského typu. Hlas bezpečně ovládaný, dramatický bez zřetelného tlaku a námahy, ještě mu ale potřebuje uzrát charakter.
To se projevilo především v první polovině koncertu, kdy Adam Plachetka působil dojmem, že uvízl v jedné výrazové poloze směřující k vážnému dramatu. Mezi rozčileným Almavivou z Figarovy svatby, chvástavým Salieriho Falstaffem a ironickým Figarem nebyl prakticky žádný rozdíl a jednotlivá čísla začala poněkud splývat dohromady, jakkoli se pěvcův projev sám o sobě poslouchá velmi dobře. Ve druhé polovině se zuřivý Salieriho Axur ještě držel ve stejné poloze, která k němu ale seděla stejně jako k Almavivovi, změna přišla s árií Guglielma z Mozartovy komedie Così fan tutte. Adam Plachetka se přepojil do polohy svůdného vychloubání a narozdíl od Falstaffa vyzněl Guglielmo zcela uvolněně, přesvědčivě a opravdu zábavně. Ve výrazové pestrosti se Adamu Plachetkovi již podařilo setrvat, každá árie byla jiná, měla svou osobitost, pěvec každému číslu vytvořil jeho malý, svébytný svět díky proměnlivému a dobře volenému výrazu.
Czech Ensemble Baroque Orchestra doprovázel spolehlivě, dával pěvci přednost ve všem všudy a ze všeho nejvíc se projevoval v poněkud bombastických závěrech. Šéf orchestru Roman Válek si na takové věci potrpí možná až přehnaně, jeho láska k činelům a bubnům vždy někde vyplave na povrch. Není to žádná katastrofa, pokud se příliš neopakuje. Horší byly mluvené vstupy dvou figurek představujících Bacha a Mozarta – lepší označení než figurky si dvě nepodařené karikatury nezaslouží. Před každou árií uvedly publikum do děje a přečetly kousek posléze zpívaného textu. To samo o sobě není úplně marné, ale riziko, zda časté promluvy koncert spíš neroztrhají na kusy, je potřeba důkladně zvážit. Když se ale přičte strašlivá míra nevkusného vtipkování, z nějž se mluvené vstupy skládají, dostává se koncert někam k úrovni televizní estrády. Závěrečná árie následovaná dvěma přídavky, které dva breptající herci již neuváděli, dala jasně za pravdu variantě bez mluvení. Konec tedy skutečně korunoval dílo, najednou zněla jen hudba a zpěv, Adam Plachetka byl zcela přesvědčivý. A takové to mělo být celé od začátku.
Molieri. Wolfgang Amadeus Mozart (árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, La finta giardiniera, Così fan tutte), Antonio Salieri (Falstaff, La scuola de’ gelosi, La grotta di Trofonio, Axur, re d’Ormus). Adam Plachetka, hudební nastudování – Roman Válek, Czech Ensemble Baroque Orchestra. 16. listopadu 2015, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..