Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Typickou charakteristikou menších hudebních center, mezi něž patří i Brno, je průběžné míšení vlivů provinčnosti a světovosti. Oba kontrastní světy se vzájemně ovlivňují a vedou spolu bizarní soužití, které je přítomno na celém festivale, na každém koncertě a tak trochu v každém z nás. Kdo tu v Brně žijeme a máme rádi hudbu, máme možnost být pravidelně svědky jak světově unikátních vystoupení, tak i té nejhorší představitelné šmíry. Takto pestrá nabídka však skýtá jedno nebezpečí: ne každý se v ní dokáže zavčasu zorientovat, a tak býváme svědky vyprodané šmíry s ovacemi vstoje i špatně navštívených koncertů s vlažným potleskem, které by jinak dost dobře zdobily Londýn, Berlín nebo Moskvu. A nemusíme ani nutně znát Smetanovu Čertovu stěnu, abychom vytušili, že se rarach často a rád převléká za poustevníka a provinčnost za světový rozhled.

Když si takto anebo jakkoliv jinak zoufáme nad tím, že je některý z výjimečných festivalových koncertů z poloviny prázdný, dojdeme ke dvěma důvodům tohoto stavu. První důvod je ten, že předchozích deset až patnáct let se Moravský podzim postupně měnil v prázdnou skořápku, která nabízela mnoho lesku a málo hudebních kvalit. Přitom největším bohatstvím každého festivalu jsou zapálení, věrní a pravidelní příznivci, kteří nepotřebují žádnou propagaci, protože vědí, kdy se festival koná, a sami si potřebné informace seženou. Tyto diváky Moravský podzim postupně znechutil a přišel o ně, tak jako v tomto období „víry v prázdné skořápky“ mnoho kulturních podniků. Nyní dochází k paradoxní situaci, kdy se po Janáčkově Brnu i Moravskému podzimu daří vrátit slovu festival jeho původní význam, spočívající v nabídce výjimečných, neběžných a dramaturgicky i interpretačně zajímavých programů, a obecenstvo zůstává doma.

S tím souvisí druhý možný důvod, který představuje největší paradox, a tím je propagace. Moravský podzim je totiž po neúnosných uměleckých výsledcích agentury ArsKoncert nově organizován Filharmonií Brno. Ta má všechny své běžné sezónní abonentní cykly prodány více než uspokojivě, koncerty bývají plné a propagace si vystačí s pro forma měsíčními programy za účelem připomenutí, co se vlastně děje, a k rozšíření povědomí o sobě mezi běžnými občany a návštěvníky města. Úplně jiná situace je ale u festivalu, který vlastní posluchače z výše uvedených důvodů nemá, mnozí nepochopí na brněnské hudební poměry vcelku vysoké ceny za vstupenky a hlavně z jednoduché masové propagace si málokdo odvodí, proč by měl na některý z koncertů jít. To, že tu hrají světové hvězdy, se píše i na plakátech cirkusových show s živými medvědy nebo s Helenou Vondráčkovou. Neexistuje tu cílená propagace jednotlivých koncertů a chybí schopnost jednoduše ve dvou větách přitažlivě shrnout možný přínos každého z koncertů pro běžného člověka.

Takové a ještě mnohé jiné myšlenky se člověka zmocňovaly ve chvíli, kdy jej nevychovaná uvaděčka příkře odmítla vpustit na balkon. Usedl tedy do parteru Besedního domu, zhasly zdobené lustry a pod jediným zdrojem světla, reflektorem nad pódiem namířeným přímo dolů, usedl ke klavíru jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Je jedním z posledních žáků legendárního Genricha Gustavoviče Nejgauze (+1964) z moskevské konzervatoře a představuje to nejzajímavější, ale i nejsvéhlavější, co ruská klavírní škola dala světu. A podobně jako tato škola sama, i charismatický projev pianisty může mít své příznivce i odpůrce. Já se jednoznačně přikláním k těm prvním.

Pro všestranného Alexeje Borisoviče je typické hluboké soustředění, kterého ovšem dokáže dosáhnout vcelku snadno a bez teatrálních velkých gest. Toto soustředění dokáže velice rychle přenést i na posluchače: ani jeden zbytečný pohyb navíc, ani nejmenší vytržení z koncentrace, všechno pokorně, oddaně a s hodinářskou péčí o detail slouží co nejlepšímu interpretačnímu výkonu. Dobře mu k tomu posloužila jak tma v sále, tak i výběr repertoáru, kterým byla originální klavírní Preludia Clauda Debussyho ponejvíce z hudebně přelomových let 1912 a 1913 (pianista vybíral především z druhé řady Preludií, zatímco první vznikla o tři roky dříve). Ta mu umožnila jednotný interpretační přístup bez nutnosti zásadních změn stylu, jak tomu bývá na recitálech, kde se začíná Haydnem a končí Rachmaninovem.

Zde se dostáváme k největší interpretační hodnotě Ljubimovova stylu a potažmo toho, co ruská škola přinášela a přináší světovým pódiím (vzpomeňme namátkou Svjatoslava Těofiloviče Richtěra nebo ze současnosti Grigorije Lipmanoviče Sokolova): jednotnou, logickou a nebanální interpretační koncepci. Zatímco ve střední a západní Evropě se setkáváme s takovým přístupem ke studiu skladby, kdy se většina času věnuje hráčské technice a koncepce tak nějak vyplyne sama, případně se u vybraných pasáží často řídí principem vyváženosti, u Rusů se předem stanoví princip budování interpretace skladby a její průběh už je jen důslednou realizací tohoto principu, jakoby nám svůj záměr odhaloval přímo skladatel, ne-li ještě někdo nad ním. Pokud se u Ljubimova dostane dynamika či tempo do krajnosti, není to z rozhodnutí interpreta, že zazáří, ale prostě to vyplynulo z daných okolností a zvolené koncepce. Hudba běsní, ale interpret zůstává klidný, soustředěný, pokorný.

A hovoříme-li o těch principech, je sám Debussy velkou výzvou. Vzorová francouzská interpretační škola u něj velí excelovat právě co se týče techniky a výrazu. Někdy to připomíná dostihy v tom, kdo dokáže náročné klavírní záchvěvy zahrát ve větším pianissimu, rychleji a vyrovnaněji. U Ljubimova, jak je u Rusů typické, k žádným mezním pianissimům nedocházelo, místo toho nabízel suverénní piana a mezzopiana. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby. Vždy jsem se cítil nesvůj, když jsem četl, že Debussy cíleně čerpal svůj styl z Musorgského, ve Ljubimovově podání ovšem tato souvislost dávala solidní smysl, stejně jako jsem u posledních dvou preludií první poloviny (Střídavé tercie a Ohňostroj) nejednou vzpomněl i na Messiaena. A když už jsme mluvili o technice, ta je u Ljubimova suverénní a zjevně odpracovaná léty dřiny, je však u něj dovedena na takovou úroveň, že při hře zbytečně nespotřebovává interpretovu pozornost. Senzační a bezchybný Ljubimovův projev budil opravdové nadšení.

Ve druhé polovině koncertu se k dalším Debussyho Preludiím ve volnějším zpracování přidal perkusista Vladimir Tarasov. Zdálo se, že zajímavý nápad rozvinout ono nedořečené, kterého je u Debussyho vždycky dostatek, se jakoby nepovedl. Těžko říci, čím to bylo. Tarasov zvolil sám pro sebe krajně soustředěnou roli, ale při provedení jakoby se nedokázal koncentrovat na vhodně volené improvizace a jeho různá přikrášlení zůstávaly vesměs v banální rovině. Kdyby byl koncert delší, možná by se dokázal do své role více dostat, ale v této podobě, i se třemi dalšími debussyovskými přídavky, to spíše působilo jako fantastický koncert a po přestávce jam session proměnlivé úrovně. Překvapivé je to i proto, že na internetu volně dostupný záznam staršího vystoupení Ljubimova s Tarasovem ve stejném repertoáru působí o mnoho promyšleněji:

Claude Debussy: Preludia (výběr z I. a II. knihy). Claude Debussy (dekonstrukce Alexej Ljubimov a Vladimir Tarasov): Preludia (výběr z I. a II. knihy), 2 fragmenty ze scénické hudby ke hře Gabriela d’Annunzio Umučení sv. Šebestiána. Alexej Ljubimov klavír, Vladimir Tarasov bicí nástroje. 31. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Aneta Bendová

    4. listopad 2013, 10:46
    Souhlasím s vyjádřením o druhé půli koncertu (tedy mimo jiné). Ačkoli jsem na "dekonstrukční" část byla o kousek zvědavější než na tu první, nutno uznat, že právě ona dopadla lépe. Tarasov a jeho hra na bicí a perkuse a především výběr různých nástrojů a zvuků se po krátkém čase začali opakovat a stávat až samoúčelnými. A spíš docházelo k dotváření atmosféry než dekonstrukci.
  • Miloš Zapletal

    3. listopad 2013, 16:30
    Moc pěkná a poučná recenze! Osobně jsem nebyl z Preludií v Ljubimovově interpretaci nijak zvlášť nadšený (ty technické nedostatky shrnula, tuším, ve své recenzi Tatiana Škapcová), i když - jak vysvětluje recenze - zde bylo vše podřízeno jednotné interpretační koncepci, občas pravda trochu na úkor technické brilance... Jenom bych připomenul, že ne pouze Rusové přistupují ke studiu skladeb koncepčně, stylově, pokorně (i když přiznávám, že problematice ruské klavírní školy moc nerozumím) - vzpomeňme Wilhelma Kempfa a jeho podle mě nepřekonanou interpretaci (v pravém slova smyslu) Beethovenových sonát, Alfreda Cortota, který taky občas, i v nahrávkách, kašlal na chyby, hlavně když to posloužilo svému účelu, tedy nechat promluvit mrtvého Chpopina, vzpomeňme Guldu, Buchbindera, Baduru-Skodu a nebo i Barenboima a jejich beethovenovské, ale i mozartovské, kreace atd. (Tím nechci ovšem nijak snižovat výjimečnost Richtera a Sokolova...)

Dále si přečtěte

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více