V programu nazvaném Vzdálené světlo se podruhé představila rezidentní sólistka koncertní sezóny Filharmonie Brno, houslistka Alina Pogostkina. Po jejím prvním vystoupení v houslovém koncertu Petra Iljiče Čajkovského přišel nyní na řadu soudobý repertoár.
Včerejší koncert Filharmonie Brno tvořil symetrický celek, v jehož centru byly dvě kompozice se světlem v názvu. Tou první byl houslový koncert současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse Vzdálené světlo, který uzavíral první polovinu programu. Po přestávce na něj navázala kompozice Canto V „Into the Heart of Light“ (Do srdce světla), jejím autorem je finský skladatel Einojuhani Rautavaara. Dramaturgická linka tedy putovala za vzdáleným světlem až do jeho srdce. V obou případech se jedná o skladby nepříliš staré až aktuální, Vasksův koncert vznikal v letech 1996–7, Rautavaarova kompozice je z roku 2011. Obě skladby se spolu střetly v umírněných harmonických postupech i vlídném a meditativním vyznění. Sólové violoncello ztvárňující světlo v závěru Rautavaarovy kompozice jako by vytvořilo krátkou tenorovou kódu k sopránovému sólu houslí ve Vzdáleném světle, sám o sobě se ale takový kompoziční postup jeví jako poněkud banální. Návaznost na houslový koncert mu dala hlubší smysl. Vasksův koncert je skladba jednovětá, ale zřetelně dělená na tři části. Působí velmi klasicky včetně preferovaných sólových houslí s virtuózními kadencemi v každé části a orchestru doprovázejícího spíš v pozadí.
Dvě světelné kompozice byly obklopeny inspiracemi literárními. Koncert zahájila Fantasia pro smyčcový orchestr Hanse Wernera Henzeho. Jedná se o suitu sestavenou z hudby k filmu Volkera Schlöndorffa Mladý Törless natočeného na námět románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. Je to svižná šestidílná skladba, jejíž rozměr 15 minut napovídá, že Henze vybíral z materiálu k filmu opravdu pečlivě a neopájel se vlastními nápady. Závěr koncertu patřil další suitě, tentokrát k divadelní hře Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda. Symbolistní drama inspirovalo více skladatelů, autorem včerejší suity byl Jean Sibelius. U Törlesse i Mélissandy lze vysledovat motiv rozechvělé duše uprostřed svazujícího řádu, což by mohla být paralela světla ze dvou centrálních kompozic. Mimohudební souvislosti tedy fungovaly výborně, hudebně se závěrečná suita z předchozího programu mírně vymykala silně romantickým zvukem a baladickým charakterem.
Alina Pogostkina se v Brně představila už několikrát, naposledy v houslovém koncertu Petra Iljiče Čajkovského na Nový rok. Během jeho provedení předvedla nádhernou kantilénu – housle jí opravdu zpívaly – a také lehké sklony k povrchním efektům ve virtuózních pasážích. Včera se veškerému předvádění vyhnula a bylo to jen k dobru věci. Podala velmi vážný a disciplinovaný výkon, od jemných flažoletů a glissand až po sólové kadence. Ty sice mají virtuózní charakter, ale Pogostkina se do něj spíš ponořila, než aby na něm předváděla vlastní schopnosti. Při použití berličky národnostních klišé by se dalo říci, že německá houslistka narozená v Rusku má ze své rodné země brilantní techniku kombinovanou s objemným tónem a z Německa ohromný cit pro výraz odpovídající charakteru interpretované skladby.
Včerejší koncert měl v názvu světlo. Smyčce Filharmonie Brno, na nichž ležela tíha větší části programu, ale zněly spíš zastřeně a především chladně. A to platí pro Henzeho Fantasii, Vasksův koncert i Rautavaarovo Canto V. Částečně je to přinejmenším u dvou světelných kompozic dáno jejich charakterem, částečně hudebním nastudováním dirigenta Juhy Kangase, ale také samotnými hráči. Meditativní charakter obou skladeb poněkud sklouzl k příliš rovným tónům bez pocitu prostoru, hudba neobklopovala ani nepronikala, krátce řečeno chyběly jí emoce. Dirigentova zřetelná gesta nasměrovala orchestr k přímočarému výrazu, ve zvuku ale chyběl potřebný éterický opar. V Sibeliově suitě se orchestr evidentně cítil více doma, smyčce víc zabraly, přidaly na vibratu, zvuk příjemně zhoustl a nebylo to zdaleka jen tím, že se k poslední skladbě přidala i dřeva a tympány. V závěrečném pianissimu se zřetelně ukázaly i rezervy samotného orchestru, který v nízké dynamické hladině nezněl vůbec přesvědčivě. Besední dům je přitom akusticky příznivý prostor a orchestr by v něm dobře znít měl, na kvalitu sálu se zde tedy vymlouvat nelze. Ze sólových nástrojů je potřeba zmínit nevýrazné violoncello v závěru Rautavaarovy skadby a naopak krásně zpěvný anglický roh v Pelléovi a Mélisandě.
Filharmonie Brno je v současné době bez šéfdirigenta a zdá se, že žádného aktivně nehledá. To vede ke snaze uvažovat o každém hostujícím dirigentovi jako o potenciálním kandidátovi na tuto pozici. Juha Kangas působil jako dirigent autoritativní, který ví, co chce od orchestru a nakonec i od publika: pokus o potlesk po druhé větě Sibeliovy suity dokázal utnout v samotném zárodku. Zároveň hleděl vtisknout jednotlivým kompozicím osobitý výraz vycházející z jejich stylu. To jsou dobré vlastnosti a je otázka, zda by se Kangasovi chtělo také pilovat celkovou kvalitu orchestru, kultivovat zvuk jednotlivých skupin a pěstovat interpretační úroveň i disciplínu. Jedná se samozřejmě o plané teoretizování, ale Filharmonie Brno šéfdirigenta bezpodmínečně potřebuje a je potřeba tuto otázku klást znovu a znovu.
Hans Werner Henze: Fantasia pro smyčcový orchestr (suita z hudby k filmu Volkera Schlöndorffa Mladý Törless), Pēteris Vasks: Tālā gaisma (Vzdálené světlo), koncert pro housle a smyčcový orchestr, Einojuhani Rautavaara: Canto V „Into the Heart of Light“ (Do srdce světla), Jean Sibelius: Pelléas a Mélisanda op. 46, suita z hudby k dramatu Maurice Maeterlincka). Hudební nastudování – Juha Kangas, housle Alina Pogostkina, Filharmonie Brno. 25. února 2016, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..