Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.
Celý večer, jehož ústředním tématem byly různé formy lidského hrdinství, otevřel symfonický triptych Tři místa v Nové Anglii od Američana Charlese Ivese a tedy dílo, jehož první náčrtky vznikly na přelomu 19. a 20. století.
Už od počátečních ponurých taktů první věty Scaglione vyzařoval důslednost a čitelnost, jeho gestikulace perfektně korespondovala s líbeznými ostinaty violoncell a kontrabasů. Dirigent si dal velmi záležet na konstantně nízké zvukové intenzitě, což ve výsledku maximálně zesílilo účinek následného orchestrálního forte. Po klimaktické pasáži se orchestr nechal dovést až do úplného zhasnutí.
Následující věta s podtitulem Putnamovo tábořiště v Reddingu, která se námětově od občanské války vrátila k americké válce za nezávislost, byla koncentrátem hudebního humoru. Za zmínku stojí fakt, že Ives, povoláním úspěšný pojišťovací agent, záměrně inverzně otočil schéma vět rychlá – pomalá – rychlá a druhá část tak poněkud netypicky jiskřila v živém tempu. Jasnou první dobu aby posluchač ve větě pohledal (což se místy zdálo oříškem i pro orchestr), kompozice hýřila roztržitostí a nepředvídatelnými zvraty. Polyrytmické pasáže a ostře nelibozvučné souzvuky však ve výsledku hudebníkům nečinily potíže a Scaglionemu naopak posloužily jako materiál pro vtípek – v jednom momentě se ohlédl do publika s výborně zahranou bezradností ve tváři. Třetí větu si orchestr užíval. Sekce dřevěných dechových nástrojů mile kompenzovala nedostatky v hornách, smyčce se s patřičnou naléhavostí sjednotily v unisonu.
S Lincolnovým portrétem dalšího amerického skladatele Aarona Coplanda (pro nás významného pedagogickým vlivem na stále objevovanějšího Jana Nováka) se večer posunul k přímočařejšímu patriotismu ve formě melodramatického orchestrálního díla. Role vypravěče, přenášejícího text oslavující Abrahama Lincolna, jednoho z historicky nejzásadnějších prezidentů Spojených států amerických, se zhostil Brian Caspe. Toho mělo publikum Filharmonie Brno naposledy možnost vidět při provedení Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů v roce 2014.
Text samotný má mimořádnou sílu, neboť přímé řeči v něm obsažené pokrývají Lincolnovy nejzásadnější myšlenky a shrnutí jeho vizí o demokratické společnosti. Dílo tak má ve Spojených státech zřejmou prestiž, v minulosti roli vypravěče zastali nejenom hollywoodští herci, ale také například prezidenti Bill Clinton či Barack Obama. Historický význam mělo už načasování premiéry tohoto vlasteneckého opusu, k níž došlo krátce po vstoupení Spojených států do druhé světové války.
Patos díla byl výsostně americký, díky vysoké kvalitě provedení však velmi stravitelný (a bez okolků se dá říct, že i chutný). Ne každý má při poslechu okamžitě potřebu přísahat na vlajku, provedení se však rozhodně neminulo účinkem. Caspe volil velmi střízlivé polohy a dostál tak popisu prezidenta Lincolna obsaženém v samotném textu – tichého a melancholického muže. Zvýšení hlasu se nicméně nebál a soubor Caspe provedl až do triumfálního finále. Návrat filharmonie z Janáčkova divadla do Besedního domu umožnil jednu zásadní věc – mohutné forte celého orchestru v závěru bylo bez nadsázky fyzickým prožitkem. Když posluchače mrazí (a není to jen tím, že je únor), pak je všechno, jak má být.
Beethovenova Symfonie č. 3 „Eroica“ ve druhé polovině večera měla na první dvě skladby návaznost především tématickou. Téma hrdinství se od americké války za nezávislost a občanské války přeneslo k Evropě. Z původního Beethovenova záměru vyzdvihnout velikost Napoleona Bonaparta po velkém rozčarování sešlo a skladba je tak apoteózou „velkého člověka“.
Scaglione symfonii řídil bez partitury a energii takto ušetřenou velmi zřetelně vkládal do orchestru. Pohybově výrazných dirigentů je mnoho, Scaglioneho řeč těla je však efektivní a přitom vášnivá. Z orchestru vytáhnul jak dynamické oblouky, tak akcentaci. V úvodním allegru měla filharmonie slabší místa a na houslích jakoby se projevovala únava, což však postupně mizelo. Tragický pohřební pochod druhé věty brilantně prosvítil hoboj a ve scherzu dřeva brilantně frázovala v triolovém rytmu. Horny se nenechaly rozhodit nepovedeným vstupem a s dalšími se už popasovaly zdatně. Pizzicato čtvrté věty nepostrádalo hravost, komorně laděná kvartetová část v komorním stylu se povedla. Opět zazářil hoboj, a to jak v sólech, tak v celku.
Scaglioneho vedení tělesa se dá těžko něco vytknout. Je precizní, sálá z něj energie a hudbou, kterou provádí, je absolutně prodchnutý. S orchestrem navíc vypadá velmi sžitý. Snad se bude do Brna vracet častěji. Škoda pro nás, že je díky svému rozvrhu typickým uměleckým nomádem. Bylo by výhrou si ho tady jednou nechat. Orchestr bez šéfdirigenta je jako osiřelé dítě.
Lincolnův portrét a Eroica. Charles Ives: Tři místa v Nové Anglii, Aaron Copland: Lincolnův portrét, Ludwig van Beethoven: Symfonie č. Es op. 55 “Eroica”. Brian Caspe - vypravěč, Filharmonie Brno, Case Scaglione - dirigent
Zatím nebyl přidán žádný komentář..