Rok 1894, Antonín Dvořák přijíždí na prázdniny z New Yorku do Čech. S ním i jeho děti a manželka, kterou – jak se později ukáže – nikdy opravdu nemiloval. Televizní film o rodinném dramatu z dějin české hudby může začít.
Scénář filmu Americké dopisy začal vznikat už v 90. letech a Petr Zikmund jej původně psal pro Antonína Moskalyka. Nakonec skončil u režiséra Jaroslava Brabce a před několika dny měl premiéru v České televizi, v jejíž produkci také vznikl. Dramatický konflikt, na němž je snímek postaven, vychází velmi povrchně ze skutečnosti: Antonín Dvořák se ještě jako člen orchestru Prozatímního divadla v roce 1865 sblížil s herečkou Josefinou Čermákovou, nakonec se o osm let později oženil s její mladší sestrou Annou. Josefina se provdala za hraběte Václava Kounice a obě rodiny udržovaly přátelské styky. Scénář ale do tohoto základu vnáší milostný vztah mezi Dvořákem a Josefinou. Dvořáka sice kdysi mladá herečka okouzlila, ale představa přetrvávajícího milostného vztahu mezi ní a zralým skladatelem je absurdní, stejně jako to, že by mu psala do Ameriky milostné, až citové vyděračské dopisy: přijeď, možná brzy umřu.
Film snese celkově vzato hodně přísná měřítka a patří v naší televizní produkci určitě ke špičce. Scénáři je těžké něco vyčítat až do okamžiku, kdy si člověk začne klást otázku, proč je to celé zrovna o Antonínu Dvořákovi. Proč zrovna v jeho životě bylo potřeba uměle vytvořit skandální historku a vnést do něj něco cizorodého. Postava skladatele je vnějškově zachycena velmi věrohodně – nejedná se zdaleka jen o podobu, ale také o herecký výkon Hynka Čermáka. Ano, tak se Dvořák skutečně mohl reálně chovat, projevovat: být rozladěný, když se mu hudební dílo nedaří, poněkud dětinsky spokojený při pozorování vlaků a nadšený z vlastních úspěchů. Jeho projevy jsou za všech okolností venkovsky přímočaré – myslím to zcela pozitivně. Do toho ale přichází jaksi nevěrohodné rozdvojení jeho osobnosti ve vztahu ke dvěma ženám: manželce a vysnívané milence. Film nepřináší pohled do života Antonína Dvořáka a pokud to tvůrci slibovali, tak lhali.
Nečekám od hraného filmu, že bude suplovat dokument a neberu nikomu právo na uměleckou licenci. Vastně mi ani nejde o to, že by se autoři filmu odchylovali od historické reality. Z filmu vyplývá celkem jasně, že Dvořák se svojí ženou žil z důvodů praktických (stará se o domácnost, píše mu dopisy) a fyzických (spí s ním a rodí mu děti). Rodinné problémy řeší Dvořák bez okolků včetně toho, že dá své dceři facku, když ji přistihne s Josefem Sukem při pokusu o sblížení. Svoje city ale posílá už třicet let transcendentně manželčině sestře, kterou nikdy nepřestal milovat. Je hluboce věřící, ale milostnou korespondenci čte v kostele a když se rozčílí, tak bez mrknutí oka řekne „sakra“ a ani se nezarazí. To je u takového typu osobnosti nepravděpodobné bez ohledu na to, jestli se jedná o Antonína Dvořáka nebo Frantu Studnicu od Kyjova. Z tohoto hlediska se mi zdá poněkud nepravděpodobné i vytěsňování úmrtí tří dětí, které mezi Dvořákem a jeho manželkou leží jako nepřekonatelný stín a tvoří druhý zásadní aspekt jejich manželské krize.
Dlužno říci, že film jako celek funguje a režisér Jaroslav Brabec odvedl dobrou práci. Vede hlavní dějovou linku i vedlejší linie – třeba vznikající vztah mezi Josefem Sukem a Otilkou Dvořákovou – přesvědčivě, postavy jsou uvěřitelně stylizované. Také herci jsou výborní, kromě zmíněného Hynka Čermáka i Petra Špalková jako Dvořákova manželka a Soňa Norisová jako Josefina. Mimořádná je postava Josefa Václava Sládka, kterou ztvárnil Vladimír Javorský – nervově labilní, věčně pochybující a nespokojený básník je vlastně největším Dvořákovým protihráčem i protikladem. Vystupuje zde ale také jako novinář a jeho interview, které s Dvořákem dělá, je organicky vpletenou záminkou pro pohledy zpět do skladatelovy minulosti a smyšlených traumat. Sládek zde má skvěle vymyšlenou úlohu teleskopu namířeného do minulosti. V pozadí a zcela mimo hru zůstává postava Václava Kounice, který se objevuje jen jako doplněk své ženy – démoni pod povrchem, kteří mají podle scénáře předobraz v podobnosti s portrétem španělské královské rodiny od Goyi, se naplno projevují výhradně v trojúhelníku Dvořák – Anna – Josefina. Hrabě Kounic (Igor Bareš) je tu jen do počtu.
Americké dopisy v archivu České televize ➚
Jestli ve filmu o geniálním skladateli něco opravdu zapláče, tak je to hudba. Zachází se tu s ní velmi povrchně a banálně, objevují se především známé úryvky největších „hitů“: Novosvětské, Stabat Mater, „amerického“ kvartetu, Slovanského tance č. 8, violoncellového koncertu. Skladatelovu tvůrčí krizi demonstruje zadrhávající snaha složit proslulou Humoresku č. 7, která je navíc naivně spojená s inspirací lokomotivami. Rozpory ve scénáři v mnohém zaretušovala režie, ale hudba je sestavena s nápaditostí dramaturga promenádních koncertů: přinejmenším mi chyběl písňový cyklus Cypřiše, k němuž Dvořáka jeho dávné okouzlení Josefinou inspirovalo. Autorská hudba Jana Jiráska je citlivá, funkční, jako by ani neexistovala, což pokládám v tomto případě za jednoznačné plus.
Petr Zikmund a Jaroslav Brabec vytvořili film, který by mohl v mnohém definovat televizní standard. Jen bych bych byl opatrný při žánrovém zařazení – do kategorie „životopisný“ spadá jen okrajově.
Americké dopisy. Česko, 2015, 102 min. Režie: Jaroslav Brabec, scénář: Petr Zikmund, kamera: Tomáš Sysel, hudba: Jan Jirásek. Hrají: Hynek Čermák, Soňa Norisová, Petra Špalková, Vladimír Javorský, Igor Bareš, Jan Novotný, Filip Kaňkovský, Sabina Rojková, Marek Ostrý, Petr Koutecký, Vanda Exnerová, Milan Duchek, Oldřich Vlach, Marie Spurná, Milan Šimáček, Zuzana Onufráková, Tereza Nádvorníková, Miroslav Hruška. Premiéra 4. ledna 2015 na ČT 1.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..