Pro svůj v pořadí druhý koncert v rámci Symfonického abonmá připravila Filharmonie Brno divácky vděčný program z díla Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. Program ovšem spíš napovídá zaběhlou rutinu, než dramaturgický čin, a nebýt parádně vystavěného podání Dvořákovy Sedmé symfonie d-moll, byla by celá koncepce večera na pováženou.
Bez uzardění či akademické nabubřelosti je třeba přiznat, že Dvořákova tvorba patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy v hudbě vzniklo, a o jejích přednostech by se dalo pojednat i mnohem obšírněji. Potud je všechno v pořádku a je dobré Dvořáka hrát. Problém je jinde: z celého obsáhlého díla skladatelova se v drtivé většině případů hraje nějakých deset procent repertoáru, zkrátka toho nejznámějšího. Z orchestrálních skladeb se stále opakuje vybraných pět symfonií, violoncellový koncert, výjimečně klavírní či houslový, dále Stabat mater, mnohem méně Requiem a nějaké předehry. Z oper Rusalka. Ostatní vzácně.
Druhý problém je interpretační a je přinejmenším stejně závažný: Dvořák představuje všednost a každodennost, každý ho zná, všechno u něj jde tak nějak samo, a tak se rezignuje na poctivé hudebnické řemeslo, nácvik i soustředění a všechno se nechá tak nějak volně plynout. Výsledkem je nepříliš přesděvčivá česká interpretační tradice, jejímž jediným výrazným rysem je mozartovská lehkost na úkor výrazu. Dvořákova sedmá symfonie v podání místního orchestru pod taktovkou Petra Altrichtera tu zazněla nedávno, přesně před sedmi lety, 11. a 12. ledna 2007. Bylo to tehdy výtečné, ale úplně stejné jako dnes, jen orchestr byl jinak rozestavený. Při pomyšlení na rok 2021 a zase úplně stejný večer si člověk klade otázku, jestli by posláním samostatného zřizovaného symfonického orchestru nemělo být něco víc. Cizí dirigenti by určitě dokázali vnést do Dvořáka svěží vítr.
Zůstaňme ale na koncertě. Úvod zajistil Dvořákův Zlatý kolovrat. Erbenovské symfonické básně jsou Dvořákovým nejambicióznějším počinem na poli programní hudby a text Erbenových balad je u nich jediným výrazným formovým pojítkem, přesto bohužel nikoho nenapadlo jej otisknout v programech. V případě Kolovratu jde o pestrou mozaiku typických Dvořákových mikrosvětů, které v tomto případě přicházejí nezvykle náhle a nesouvisle. Právě v těchto případech je nezbytně třeba vtisknout skladbě pevné interpretační pojetí a vyřešit celkovou architekturu díla. Skladba ale uplynula spíše obyčejně, bez vzruchu, bez vrcholných míst a bez velkých průšvihů, snad výjimkou dřev, která v jednom morbidním místě zřejmě nedostala od dirigenta nástup a chytala se postupně až o pár taktů později. Rozmáchlá dirigentská gesta mohou posluchače dostat do varu, ale v kontrastu s ospalým a málo koncentrovaným orchestrem působí nepatřičně.
V podobném duchu začala Čajkovského shakespearovská orchestrální předehra Romeo a Julie, jedna z nejmilovanějších skladeb vůbec. Nedlouho po začátku, odhadem tři minuty, se k zemi poroučel dirigentský pult. Hbitě přiskočil sekundista pan Strnad (podle webu filharmonie Bohumil, podle aktuálního soupisu Bohumír) a jal se jej spravovat. O pár sekund později se k technickým silám připojil i Karel Plocek z viol. Když situace se dvěma montéry před dirigentem začala připomínat Českou sodu, zastavil Altrichter hru, pult se dal brzy do pořádku (následně zkolaboval až ve druhé půli) a orchestr pokračoval – k velkému překvapení nikoliv znovu od začátku, nýbrž prostě tam, kde se přestalo. Mohl to být chvilkový zkrat, přesto je to kuriózní. Padlý pult byl nicméně tím správným impulsem, který muzikanty konečně probudil a přiměl k mnohem lepší souhře. Čajkovskij tak nakonec vyzněl působivě a někdo snad i uronil slzu nad přívaly něžné hudby. Škoda jen, že bicí hrály velmi potichu. Sice není zvykem hrát jednotlivé národní skladatelské školy autenticky podle jejich interpretačních zvyklostí, brněnská filharmonie však jednotný výraz bicích usazený nemá, pokaždé zní jinak, proto je škoda, že zrovna ruská hudba přišla o jeden ze svých charakteristických rysů. Naopak parádně zde vyšly obě trubky (František Kříž a Vojtěch Novotný), mimo jiné ve svém velkolepém unisonu, ale i po přestávce ve Dvořákovi.
Ve Dvořákově sedmé symfonii byli hudebníci jako vyměnění. Skladba dobře známá, dirigent taky, koncepce vystavěná, tak vlastně nebyl důvod, aby se dílo nedařilo. Zarazí jen výkonnostní rozdíl oproti Zlatému kolovratu. Je škoda, že naše orchestry (Českou filharmonii nevyjímaje – jejich probíhající souborné provedení Dvořákových symfonií vykazuje stejnou výkonnostní nevyrovnanost mezi Dvořákovými ranými a pozdními symfoniemi) nedokážou svému mistrovi udělat aspoň tu malou službu a hrát všechny jeho skladby s plným nasazením, tak jako ty cizí (v Brně naposledy Wiener Symphoniker na Moravském podzimu v Novosvětské). Vyznění sedmé symfonie bylo v Brně velkolepé, přesto snad krom trubek nelze nikoho pochválit za plné nasazení, i osvědčení sólisté školácky chybovali (tympány). Tradičně nevýrazná byla violoncella, se smyčci bohužel nikdo soustavně nepracuje a akustika Janáčkova divadla v orchestru nikoho nemotivuje ke krajním individuálním výkonům.
Jako celek byl koncert pěkným zážitkem, byl ale také důležitým pohledem do zrcadla. Hleděla do něj nejen Filharmonie Brno, ale i město Brno a celá česká hudební kultura. Nebyl to pohled beznadějný, ale lichotivý také ne. Dvořák stále čeká v podání našich orchestrů na svou renesanci. Kdo zvedne hozenou rukavici? Co zahrát během poloviny sezóny celé Dvořákovo orchestrální dílo? V Brně to ale nejde, orchestr tu totiž z nějakých záhadných důvodů nemůže hrát moc často. Škoda.
Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d-moll op. 70. Filharmonie Brno, dirigent Petr Altrichter. 13. února 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. února 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.
Filharmonie Brno
17. únor 2014, 11:21Lukáš Krejčí
15. únor 2014, 18:36Jan Špaček
15. únor 2014, 23:01Martin Opršál
15. únor 2014, 10:36Jan Špaček
15. únor 2014, 13:09pravidelný posluchač
15. únor 2014, 0:43Jan Špaček
15. únor 2014, 9:22Vilém Veverka
17. únor 2014, 20:58