Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.
Jak jinak než dílem patrona souboru Arnolda Schönberga by podobný koncert měl začít. Drei Volksliedsätze (Tři lidové písně) patří mezi jedno z posledních sborových děl autora, dokončil jej v roce 1948, spadá tedy do tvůrčího období rozšířené tonality. Spolu se skladatelovou zálibou v modální melodice 15. a 16. století však tato skutečnost odlišuje cyklus od typických atonálních a dodekafonických děl. Vyznačuje se naopak líbivou, místy až romantickou harmonií. Sbor rozvinul pozvolný úvod první části jistými nástupy všech hlasů a se suverénní jistotou a přesvědčivostí, kterou si také udržel po celý večer, se prozpíval až ke zvukové pestrosti části druhé a třetí.
Následovalo první ze dvou do programu zařazených děl Arvo Pärta. Skladba Nunc dimittis patřící do skladatelovy rozsáhlé tvorby pro sbor je typická proudem spirituálního minimalismu, který nabízí rozvážně klenutou sazbou hlasů silný duchovní zážitek. V podání rakouského tělesa k němu došlo i bez kostelní akustiky s dlouhým dozvukem. Technika tintinnabuli, připomínající zvony, zde dostala velkorysý prostor a sboristé disonantně bijící se půltónové souzvuky podtrhli také přesvědčivým napětím vyzařujícím z jejich přednesu.
Bohatá práce s výrazem, dynamikou a agogikou nebyla záležitostí pouze tohoto silně vygradovaného kusu. Každý tón vycházející z úst sboristů zazníval zřetelně, průzračně, se zdánlivou lehkostí a samozřejmostí i v obtížných vysokých polohách sopránu. Není třeba tyto kvality zmiňovat u každého díla, které včera zaznělo, jelikož by se stěží našlo místo, kdy sbor polevil na intenzitě a na koncentraci. Tato funkčnost byla jistě výsledkem neustálé nonverbální komunikace každého člena se sbormistrem Erwinem Ortnerem, který veškeré výrazové detaily vyjadřoval zřetelnými gesty. Právě patrná energie proudící mezi jednotlivými účinkujícími, dotvořená (u mnohých sborů nezvykle) důkladnou prací s výrazem a mimikou, nabídla divákům kromě hlubokého poslechového také vizuální zážitek. Nelze opomenout také precizní výslovnost, v dnešní sborové praxi poměrně nezvyklou.
Možná právě z hlediska výslovnosti by se dalo považovat za odvážné zařazení Deseti zpěvů pro ženský sbor Josefa
Suka do programu koncertu. Je to však obava zbytečná, jelikož texty v českém a slovenském nářečí zaznívaly v podání
ženské části sboru tak, že jim většina slov byla rozumět bez výraznějšího přízvuku. Stejně jako v předchozích
skladbách bylo i v tomto cyklu patrné pochopení významu textu každé z částí. Soubor deseti lidových námětů různého původu je sám o sobě značně pestrý, jak tematicky, tak hudebně, ovšem sbormistr dokázal svým hudebním nastudováním diverzitu jednotlivých kousků ještě znásobit. Oproti interpretaci jiných těles si více pohrál s tempovou rozdílností i dynamickými kontrasty. Neopomenutelný je v tomto případě také čtyřruční part klavíru, který zdaleka nezůstává jen u doprovodné funkce, ale dotváří charakter celého cyklu. Arnold Schoenberg Chor u klaviatury doprovodila mladá dvojice Darya Volkova a Christoph Traxler, kteří se nelehkých partů zhostili až na pár nejistých úseků s přehledem a patřičnou výrazovostí.
Koncert po přestávce pokračoval dílem v Rakousku proslulého, u nás však téměř neznámého skladatele Johanna Nepomuka Davida. Z jeho poměrně významného sborového cyklu Zehn Volkliedsätze (Deset lidových písní) zazněly tři vybrané čtyřhlasy. V prvním z nich sbor po pauze chvíli hledal společnou intonaci, sladil se však rychle a bez znatelnějších problémů. I zde zaznívala zřetelná němčina a hudební tah prostupující přímočarými a harmonicky nápaditými skladbičkami.
Ve stejném duchu jako chvalozpěv Nunc dimittis pak zazněla druhá Pärtova a capella skladba Virgencita na texty španělských modliteb, věnovaná mexickému lidu a mariánskému kultu. Skladbu plnou napětí z disonantních souzvuků, rozvedených však následně do harmonicky líbivých akordů, vystihuje snad nejlépe označení „mrazivě krásné“.
Na závěr večera se sbor přenesl na lehčí, taneční vlnu – pro završení pestrého programu zvolil jedno ze dvou opusových čísel Liebeslieder Walzer (Valčíkové písně lásky) Johanessa Brahmse. V podání sboru opět s doprovodem čtyřručního klavíru zaznělo všech osmnáct rozsahem drobných písní, mezi nimiž se střídal bezstarostný valčíkový pulz i melodika závažnějšího ražení. Všechny části propojoval milostný obsah veršů, zrcadlící pravděpodobně skladatelův nenaplněný platonický cit k ženám. Přestože se celková délka cyklu mohla zdát dlouhá a jednotvárná, nejevila se tak zřejmě pro zpěváky, kteří znatelně ožili a dílo rakouského skladatele přednesli s ještě větší mírou nadšení a zapálení než předcházející části. Náboj vyzařující z každého protagonisty tak musel strhnout i nejednoho diváka v sále.
Středeční večer v Mozartově sále Reduty se tak vydařil více než na výbornou a stal se událostí, na kterou bude hudební
Brno jistě dlouho vzpomínat – nejen kvůli dost možná (bohužel) poslední možnosti vychutnat si sborový koncert naživo,
ale zejména díky špičkovým výkonům všech účinkujících.
Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno
ARNOLD SCHÖNBERG
Drei Volksliedsätze
ARVO PÄRT
Nunc dimittis
JOSEF SUK
Deset zpěvů pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce
JOHANN NEPOMUK DAVID
Zehn Volksliedsätze – výběr
ARVO PÄRT
Virgencita
JOHANNES BRAHMS
Liebeslieder-Walzer
Erwin Ortner – sbormistr
Darya Volkova, Christoph Traxler – klavír
Arnold Schoenberg Chor
Mozartův sál divadla Reduta
Středa 30. 9. 2020
Zatím nebyl přidán žádný komentář..