„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.
V rámci JazzFestu v Brně Avishai Cohen vystoupil už počtvrté. Jednou hrál v divadle, třikrát v Bobycentru. Poprvé a podruhé vystoupil se svým klasickým jazzovým repertoárem, tedy s triem, s nímž dál koncertuje (například loni na podzim v Praze). Potřetí se v Brně odehrálo kontrabasistovo společné vystoupení s Filharmonií Brno a tato rozšířená sestava Cohenovu jazzovému repertoáru velmi slušela. Tentokrát však tím jediným, čím zručný hudebník navázal na své minulé účinkování na Moravě, bylo několik bravurních sól na kontrabas. Jinak bylo všechno nové, jiné, nejazzové. Výsledek? Na jedné straně zasloužený obrovský aplaus, a dokonce i potlesk ve stoje od velké části publika, na straně druhé vyslechnuté komentáře jako „Ze všech čtyř Cohenových koncertů v Brně to byl ten nejslabší“. Opravdu totiž záleželo na tom, co kdo očekával a na jakého Cohena přišel.
Na rozdíl od alba, aranžovaného zčásti tradičně a akusticky (s violoncellem a arabskou loutnou) vsází koncertní podoba programu na poprockovou sestavu: klávesy (Shai Bachar), kytara (Marc Kakon), bicí (Noam David) a basa (střídavě kontrabas a baskytara; Avishai Cohen) plus Cohenův zpěv a také velmi důležitá Karen Malka, už řadu let skvělá Cohenova dvorní vokalistka. Blízkovýchodní prvky jsou přítomny pouze ve způsobu zpěvu a v hebrejských textech některých písní, jinak se dal původ hudebníků vystopovat snad pouze v úvodní pasáži lehce chaotického intra, které předznamenalo následnou divokou jízdu napříč žánry. Od první skladby patřily k nejdůležitějším nástrojům bicí a vedle nich hra světel, která – místy až agresivně – upozorňovala na to, že tentokrát opravdu nepůjde o akustický jazz. Ostatně hned druhá skladba s baskytarou proplouvala mezi rytmy funky a reggae, a vytvořila tak můstek k jednomu z velkých hitů alba It’s Been So Long. Ten Cohen uvedl rockovou předehrou na basu, zatímco následující písni s kontrabasem vévodil disco rytmus jako z konce 70. let, zkreslený zpěv (doména klávesisty Bachara) a zelené světlo.
Dalším výrazným momentem koncertu byl už zmíněný tradicionál Motherless Child, jedno ze špičkových čísel zpěvačky Karen, která se v jeho úvodu představila jako suverénní soulová vokalistka. Cohen, v tomto případě za klávesami, se svým zpěvem připojil vzápětí, aby známou píseň odzpíval coby regulérní rockový hit. V následující skladbě došlo na nefalšovaný hiphop a poté možná nejsilnější píseň desky, Song Of Hope. Na albu příjemná směs jazzu a popu, na koncertě rock s výraznými bicími a s frontmanem opět u kláves.
Finále koncertu se neslo ve znamení dlouhých sól na bicí a kontrabas v rámci Palmierieho rozhoupané písně Vamos Pa’l Monte. Její koncertní verze se samozřejmě opět lišila od akustické podoby na albu, ale důležité bylo, že plné Bobycentru se alespoň zčásti změnilo v taneční sál. Před závěrečnou přídavkovou písní – opět zkreslený zpěv a popový zvuk – se Avishai Cohen ještě stihl představit jako sólový kontrabasista v instrumentální skladbě, aby přece jen doložil, že ani při tomto turné nezapomíná na své hudební kořeny.
Cohen při svém čtvrtém vystoupení v Brně předvedl kvalitní popovou show se vším, co k tomu patří – se špičkovou (nejen) doprovodnou zpěvačkou, výbornými hudebníky, hrou světel. S diváky komunikoval umírněně, protože energie, která se z pódia valila, řekla vše za něj. Jenže zatímco například Donny McCaslin o necelý měsíc dříve ve svém představení jazz s rockem či popem propojil naprosto organicky, Cohen oba žánry odděluje. Je výtečným jazzovým hudebníkem a – jak už nyní také víme – i dobrým popovým showmanem, ale necítí potřebu tyto dva světy spojovat. Ostatně ve zmíněném rozhovoru (který vyšel v časopisu Harmonie) mi řekl: „Když vydám album jako 1970, neznamená to, že se chci dál věnovat jenom jemu. Je to pouze jedna z platforem, které mě jako autora charakterizují.“ Těšme se tedy na další. Jsem přesvědčen, že ani v rámci JazzFestu Cohen ještě neřekl poslední slovo a nepředstavil vše, co umí. Třeba něco podobného jako někdejší projekt Almah s anglickým rohem, hobojem, violou a houslemi by mě moc bavilo.
Avishai Cohen „1970“. Bobycentrum Brno, 5. 4. 2018, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO
Zatím nebyl přidán žádný komentář..