V barokní hudbě měla improvizace nezastupitelné místo – melodické ozdoby i způsoby akordické hry byly plně v režii hudebníků. Hráč schopný pohotové a invenční improvizace byl náležitě uznáván. Většinou se improvizace týkala nástrojů bassa continua, které tvořily harmonickou složku skladeb a nad těmito nástroji plynula již (do větší části) neimprovizovaná hudba v podání houslí, flétny a dalších dobových nástrojů. Jenže! Co se stane, když se sejde theorbista a cembalista (tradiční continuové nástroje) a rozhodnou se, že si melodickou i harmonickou část skladeb rozdělí rovným dílem? Vznikne barokní podoba jazzové jam session v provedení theorbisty Thomase Dunforda a cembalisty Jeana Rondeau. Návštěvníci festivalu Concentus Moraviae tak 15. června v tišnovském kostele sv. Václava mohli vyslechnout díla Roberta de Viséeho, Marina Maraise, François Couperina, Jeana-Henryho d'Angleberta a Antoina Forqueraye v podobě, v jaké je nejspíše ještě neslyšeli.
Již úvodní Suite en ré mineur skladatele Roberta de Viséeho odhalilo, jakým způsobem bude probíhat i zbytek koncertu – vytříbený hudební dialog plný dynamických, výrazových i tempových změn se snoubil s bezchybnou technikou obou umělců. Theorbista s velkým citem měnil barvu tónu dle hudebního kontextu; bylo-li třeba ostřejšího a průraznějšího tónu, hrál co nejblíže kobylce. Když hudba ale vyžadovala měkčí zvuk, posunul se nad rozetu či ve výjimečných případech až ke krku. Oba hudebníci navíc výtečně pracovali s tempem a častá rubata – ruku v ruce s francouzskou hudební tradicí notes inégales – umocňovala v hudbě její přirozenou citovost. Tempově nejpůsobivější pak byly okamžiky, kdy oba svorně zrychlovali či zpomalovali.
Zcela samostatnou kapitolou koncertu však byl dialog mezi oběma instrumentalisty. Všechno, co je třeba míti na zřeteli, zde bylo dovedeno prakticky k bezchybnému: frázování, dynamika, předávání motivů, invenční doprovody, které vždy braly na zřetel toho druhého, i záměrné změny barvy u theorby ve vypjatých či klidných momentech. To vše s maximální přirozeností, ohledem na náladu skladeb a s jasným hudebním záměrem. Koncert skutečně v lecčem připomínal jazzovou jam session a její charakteristické střídání sólujících hudebníků.
Thomas Dunford a Jean Rondeau však nehráli vždy jen spolu. Například již druhá skladba večera (Les Voix Humaines od Marina Maraise) zazněla pouze v provedení theorby. Podobně pak zaznělo preludium ze Suite II en ré mineur Jeana-Henryho d’Angleberta sólově na cembalo. Hudebníci hráli prakticky celý koncert attacca, navazovali tak na sebe jednotlivé věty (ale i skladby) bez potlesku, který by pravděpodobně narušil delikátní eleganci, s níž spolu oba účinkující beze slov rozmlouvali. Také dramaturgicky lze koncert považovat za vydařený – program večera představil oba nástroje v rozličných polohách a náladách, posluchači si tak mohli užít sladké snění, taneční lehkost i hluboký smutek. Na závěr však byly moudře zvoleny svižnější skladby La Portugaise a La Jupiter Antoina Forqueraye.
Koncert představil hudbu francouzských barokních mistrů v netradičním pojetí. Současně ji nenásilně aktualizoval a to vše v technicky bezchybné a interpretačně zdařilé formě. Osobně bych si podobný „barokní jam“ dal s velikou chutí ještě jednou.
Thomas Dunford / loutna
Jean Rondeau / cembalo
Robert De Visée: Suite en Ré mineur
Marin Marais: Les Voix Humaines
François Couperin: Prélude en Do Majeur, La Ménetou, Le Dodo ou l'amour au berceau, La Ténébreuse, La Favorite
Jean-Henry d’Anglebert: Suite II en ré mineur (Prélude, Sarabande Grave)
Antoine Forqueray a Jean-Baptiste Forqueray: La Portugaise, La Sylva, La Jupiter
15. 6. 2021, 19:30, Tišnov, kostel sv. Václava
Zatím nebyl přidán žádný komentář..