Komorní pěvecký koncert na zámku v Miloticích na mě do značné míry zapůsobil jako afterparty po vynikající Calisto v Mikulově. Roli v tom samozřejmě hrála účast Tomáše Krále, ale především stejné období, z nějž pocházel repertoár. Vrcholnou monodii první poloviny sedmnáctého století jsme v Miloticích měli před sebou v té nejčistší podobě. Pouze zpěv, dvě theorby (nebo theorba a barokní kytara), účinkující v malém freskovém sále opravdu na dosah ruky.
Tady bych hned řekl, že hlas Roberty Invernizzi byl na takovou blízkost možná až příliš velký. Krásně zacházela s emocemi a afekty, jejich ztvárnění bylo přímočaré, zmocňovala se jich jakoby zvenku a otevřeně. Ve forte ale bylo intenzity jejího hlasu opravdu až moc (seděl jsem ve druhé řadě). Rozhodně se ale neztrácela dynamická a barevná pestrost, pianissima jí zněla bezvadně. Tomáš Král má oproti Robertě Invernizzi mnohem lyričtější projev, chápe se interpretovaných skladeb spíš zevnitř. Bylo nesmírně poučné sledovat, jak mohou oba zcela rozdílné přístupy existovat vedle sebe v bezprostřední blízkosti, konfrontovat se a zároveň doplňovat. Koncert tím také vyzněl – i když možná zcela nechtěně – jako diskuse o správné interpretaci staré hudby a připomínka, že na to není jeden recept. Při rozdílnosti obou pěvců jsem o to víc ocenil, jak mají výrazově srovnaná dueta. Nebylo jich mnoho, ale bylo poznat, že se na nich pracovalo. Nechci opomíjet Jana Krejču ani Craiga Marchitelliho, ale zároveň nechci předstírat, že se nějak vyznám ve hře na theorbu. Z obecného muzikantského hlediska bylo jejich souhře sotva co vytknout.
V pořadu koncertu se střídali nejen účinkující, ale především afekty (nebo chcete-li nálady) jednotlivých čísel. Večer byl pestrý a držel publikum v pozornosti. První dvě skladby přednesl Tomáš Král téměř bez přerušení, na středně rychlou Occhi, occhi miei cari (Oči mé předrahé) navázala Amor tu m'hai pur (Amore, přece jsi mě dostal). Spojení dvou vytvořilo něco jako mnohem pozdější árii s rychlým závěrem – strettou. Následující dvě skladby interpretovala Roberta Invernizzi – byla to Strana armonia d’amore (Podivuhodná harmonie lásky) s ohňostrojem ozdob v závěru a Son ruinato (Jsem zničen) – pocitově vlastně zcela otočená dvojice oproti úvodu. Při vší chvále, kterou jsem na její zpěv uvedl, musím ale také říct, že jí nezněly dobře sykavky. Přesněji řečeno syčely opravdu o hodně víc, než bych si u nekompromisně špičkového výkonu představoval. Následoval delší blok složený z díla G. G. Kapspergera. Uvedla ho instrumentální dvojice Passacaglia a Ballo – opět vážný úvod s prosvětleným vyústěním. Trojice Alma che fai (Co tropíš, duše), Disperato dolore (Zoufalá bolesti) a Tuo piangendo i miei passati tempi (Kráčím oplakáveje své minulé časy) byla zjasněná dlouhým zdobením závěrečného slova speranza (naděje). První půli uzavřela Poi ch'è tolto è la lingua (Protože jazyk je zbaven moci), kterou přednesli oba interpreti společně.
Druhou část koncertu otevřela Ninna nanna (Ukolébavka!), Roberta Invernizzi předvedla bezvadná pianissima a schopnost i v nejtišší dynamice zřetelně vyjadřovat emoce, občas se ale dostávala pod tón. Krásnou práci s barvou hlasu předvedla v následujících L’Eraclito Amoroso (Zamilovaný Herakleitos) a Mi fà rider la speranza (Ta naděje je mi k smíchu). Tomáš Král se ve druhé polovině téměř nedostal sólově ke slovu, program byl přece jen zaměřen na hostující hvězdu. Jedinou výjimkou byla O, perdutti diletti (Ach, zmizelé radosti). Roberta Invernizzi poté provedla ještě Folle è ben chi si crede (Je blázen, kdo si myslí) a Voglio di vita uscir (Z žití chci uniknout). Na závěr zaznělo ve společném provedení obou pěvců Viver tra pianti (Žití mezi nářky). V duetu jsme vyslechli i přídavek O come sei gentile (Jak jsi krásná) Claudia Monteverdiho.
Krásný koncert zaznamenával Český rozhlas, záznam bude vysílán ve čtvrtek 18. července 2013 ve 21.20 v rámci pořadu Musica Antiqua. Diváci byli proto žádáni o vypnutí mobilních telefonů důrazněji než jindy. Málokomu z nich ale došlo, že by nemuseli hlučet vůbec, tedy ani cvakat spouštěmi fotoaparátů – jeden dobrák si dokonce ani nevypnul blesk (agenturní fotograf se krčil v koutě a fotil jen v pauzách, jak sami vidíte). To samozřejmě není jen problém Milotic, děje se to prakticky všude. Concentus Moraviae dělá ohromnou práci, nevymlouvá se na nezkušené publikum a učí jej na maloměstských štacích poslouchat hudbu na nejvyšší úrovni. Jsem přesvědčený, že festival už se pomalu dostává do postavení, kdy by své publikum mohl začít také nenápadně učit, jak se na takových koncertech chovat.
Roberta Invernizzi – soprán, Tomáš Král – baryton, Craig Marchitelli, Jan Krejča – theorba. Giovanni Felice Sances (1600 – 1679): Occhi, occhi miei cari, Benedetto Ferrari (1603–1681): Amor tu m'hai pur, Giulio Romano (1551–1680): Strana armonia d’amore, Benedetto Ferrari: Son ruinato appassionato, Giovanni Girolamo Kapsperger (1580–1651): Passacaglia, Ballo, Alma che fai, Disperato dolore, Tuo piangendo i miei passati tempi, Camillo Orlandi: Poi ch'è tolto è la lingua, Giovanni Girolamo Kapsperger: Ninna Nanna, Barbara Strozzi (1619–1677): L’Eraclito Amoroso, Mi fà rider la speranza, Giovanni Felice Sances: O, perduti diletti fiamme, Tarquinio Merula (1595–1665): Folle è ben chi si crede, Claudio Monteverdi: Voglio di vita uscir, Giovanni Felice Sances: Viver tra pianti. 17. 6. 2013, Kyjov, Milotice, zámek, Freskový sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..