Dalšímu z unikátních večerů sdružení pro novější hudbu Brno Contemporary Orchestra (BCO) patřil středeční večer v Besedním domě. Orchestr především díky svému zakladateli Pavlu Šnajdrovi v Brně již pět let provozuje hudbu 20. a 21. století s důrazem na díla instrumentačně atypická, výstřední či z jiných důvodů pro standardní symfonické orchestry provozně nevhodná, díla, která jsou přesto unikátní svojí hodnotou osvětovou i ryze hudební. Dramaturgie recenzovaného večera byla jedinečná a umocnil ji ještě malý předkoncert.
Graham a fantazie mladých violoncellistů
Půda Skleněné louky na Kounicově ulici za dobu své dosavadní existence prošla různými názvy i koncepty provozu. Nyní je velmi útulným klubovým místem pro setkávání se lidí okolo hudby, umění i aktuálních společenských témat. Nevím, zda podvečerní krátký koncert (jednoho!) díla Petera Grahama měl s večerem v Besedním domě souvislost cílenou či náhodnou. Jedná se však o vítané oživení koncertního provozu a třebas v Royal Festival Hall v Londýně se svého času na podobných předkoncertech zdarma a bez fraků hrával třeba Schnittke. Na Skleněné louce vystoupila dvojice znamenitých mladých violoncellistů Filip Skřivánek a Jan Zlámal, aby živě přednesli dva party z Grahamovy Fantazie pro šest violoncell (zbylé čtyři šly z nahrávky). Oba působili navenek nesměle a zjevně si se zdejším publikem nevěděli rady.
Grahamova desetiminutová konceptuální grafická kompozice je ve výsledku založena na kontrastu mezi banalitou sirénových glissand a nádherou cellového zvuku, důležitá je ale i cesta, jakou je schematická partitura vzkříšena k živému provozování. Oba mladíci věděli, co dělají, a potěšila i koncepce jejich přídavku. Skřivánek hrál Preludium z Bachovy sólové violoncellové suity G-dur v nepříliš živém tempu a bez snahy vyčnívat a Zlámal do Bacha doplňoval náhodně kontrapunktující druhý hlas. Když ovšem Bachova hudba došla, pustili se oba mladíci do rozverné improvizace, která měla po chvíli blíže k dětinskému blbnutí než k živé stavbě hudebních struktur. Rostoucí banalita se mohla leckomu zajídat. Violoncello je samo o sobě charismatický nástroj s obrovskou paletou všelijakých efektů, jehož vnějškovému kouzlu nicméně propadl nejeden nesoudný improvizátor.
Osudová dramata člověka
Večer v Besedním domě pak brněnští hudebníci pod vedením Pavla Šnajdra provedli náročný program nazvaný Božské? Ještě charakterističtější, byť na dnešní dobu nepatřičně patetická, by však byl název Osudová dramata člověka, který je vypůjčený z Kabeláčovy hudebně-dramatické trubkové sonáty. Hlavním lidským dramatem při koncertě byl vskutku nevšední charismatický projev houslisty Milana Paľy, který přednesl dvě z interpretačně nejnáročnějších skladeb posledních padesáti let. Jeho výkon nebudil nic než nadšení a obdiv.
Šest sólových Capriccií Salvatora Sciarrina z poloviny 70. let 20. století představuje unikátní pokus posunout technické možnosti a zvukové priority houslové hry někam úplně jinam. Technická složitost, zcela alternativní zvukový ideál i nemalé nároky na osobnost interpreta dělají z každého provedení výjimečnou událost. Nejinak tomu bylo v Paľově případě. Jeho suverénní nadhled nad technikou, zjevně podpořený dnes již spíše netypickou dávkou času věnovaného přípravě, z něj činí jednoho z nejpozoruhodnějších houslistů naší doby, navíc na vrcholu sil. Zapomeňte na světové superstar ze stále drahých cédéček a barevných žurnálů, zčásti v nich totiž jde o žijící legendy a toliko připomínky slavnější minulosti, zčásti jde o marketingové nádeníky beznadějně zapouzdřené ve svém omezeném repertoáru. Za pronikavou houslovou hrou nejezděte kus světa a raději si zjistěte, kdy má Milan Paľa další koncert. Byla by opravdu škoda neumět jej odlišit od okolní šedi.
V Kabeláčových dílech hraje mluvené i zpívané slovo významnou úlohu. Na rozdíl od běžného zhudebňování textu se tady jedná o maximální dominanci slova, které však nemusí být použito jako součást syntaktických struktur (vět, souvětí a celých sdělení), nýbrž podle hudební logiky jako evokativní útržky rozličných délek a závažností. Osudová dramata člověka jsou sonátou pro trubku, klavír, bicí a recitátora a použity jsou zde ikonické fragmenty z Hamleta, pašijí, lamentační veršované sekvence Stabat Mater a z Komenského Labyrintu. Sonáta vznikla ve stejné době jako Sciarrinova Capriccia. Kabeláčův upřímný patos tady byl umocněn špičkovou interpretací. Dominovala v ní jak precizní trubka, tak i na poslední chvíli zaskakující herec David Vonšík, který se vyvaroval recitačních manýr a svou inteligentní mírností umocnil hodnověrnost slova.
Paľa zcela opanoval pódium
Svoji tři roky starou koncertní větu pro housle a velký komorní orchestr Dieter Ammann pojmenoval Unbalanced Instability. Jde o explozivní eklektickou přehlídku rozličných orchestračních fines a i zde je třeba ocenit mimořádnou úroveň orchestrální hry, nevídanou nejen na některých dřívějších koncertech BCO, ale i u místní filharmonie. Paľa opět zcela opanoval pódium a pronikl technicky záludnou partiturou s mimořádnou soustředěností a pokorou. Zmínit je třeba i čítankovou příhodu, kdy mu závada na nástroji (zřejmě krajní expresivitou přetržená struna) nedovolila pokračovat ve hře. Paľa proto nejblíže sedícímu orchestrálnímu hráči bleskově zrekvíroval housle a dohrál na ně bez známky nedostatku a zřejmě jen s minimem vynechání.
Jak už to někdy u výjimečných, citlivě promyšlených a posluchačsky prožitých dramaturgických počinů bývá, závěr koncertu byl silný a překvapivý. Navíc ovšem ve své umanutosti a oproštěnosti byl umocněný vším pachtěním, jež mu předcházelo a dočkalo se tak alternativního pohledu z úplně jiného kontextu. Galina Ustvolskaja patřící k největším outsiderům hudebních dějin zcela pomíjela technické či společenské okolnosti konpomování a koncertování. Dokázala vždy šokovat mírou nadhledu a dominance nad samotným aktem tvoření, nad jeho smyslem, psychologií i marností. Její pátá symfonie AMEN je psána pro recitátora (textem je modlitba Otče náš v církevní slovanštině), housle, hoboj, trubku (tentokrát s jiným hráčem v ne zcela optimální formě), tubu a překližkovou krabici s dřevěnými paličkami. Jako nesmírně silný se ukázal její styl práce s pomalými repetitivními strukturami a ostinaty, jež v mysli člověka vyjedou koleje a později při každém opakování intenzivně drásají.
Drásal bohužel i hluk ze schodiště Besedního domu, který zkazil několik tichých momentů. A patřil k nim i závěr Ustvolské symfonie. Není to v Besedním domě zdaleka poprvé. I když mohlo jít o samotné čekající hudebníky, měl by v této elitní brněnské koncertní síni existovat režim, jenž by během všech koncertů rušení vyloučil. Celkově se ale navzdory panujícím venkovským poměrům jednalo o jeden z nejintenzivnějších brněnských koncertů letošního roku. Kdo dosud působení souboru BCO nezaznamenal, měl by zbystřit.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..