Velmi vtipné a tedy i zábavné, divadelně nápadité a hudebně zajímavé a navrch inteligentní: to vše jsou přívlastky, kterými lze označit novou hudební komedii Bítls v produkci Městského divadla Brno. Ztřeštěný muzikál postavený na písních legendárních Beatles je ukázkou původního divadla, které diváka skoro tři hodiny budí k salvám smíchu a zároveň má přidanou hodnotu v podobě nenucené a trefné sondy do naší socialistické minulosti.
Příběh o mladících z jihomoravského městečka roku 1967 snících o slávě velkých kapel a hrajících ve své kapele Beatrolls je dílem autorského tria Petr Štěpán, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, který novou inscenaci také režíroval. Při ohlédnutí se za dosavadní tvorbou těchto divadelníků, která u mne místy budila i rozpaky (Sněhurka a sedm trpaslíků, Měsíční kámen, Baron Trenck, Mendel aneb Vzpoura hrášků), lze nyní konstatovat, že Bítls je to nejpovedenější, co z této dílny vzešlo. Filmové či divadelní retro návraty do naší minulosti jsou často jen zástěrkou jak výdělečně recyklovat populární hity, osoby či události. To ale není případ inscenace Bítls. Bláznivá féerie s písněmi nejslavnější skupiny všech dob je nejen ukázkou kultivovaného a vtipného hudebního divadla. V jiné optice je tato hudební komedie žánrovým rámcem divadla, které je vlastně velkou poctou divadelní imaginaci, lidské svobodě, hudebnímu temperamentu Jižní Moravy i geniálních Brouků (a vzpomenete si na to nejen při hudební aranži slavné Žluté ponorky do cimbálové podoby). V příběhu čeká diváka překvapivá a doslovná srážka našeho žírného kraje limitovaného tehdy železnou oponou s ostrovním královstvím, jehož panovnice Alžběta do hry dokonce vstoupí, zasáhne a přijede na místní hody. Více by nebylo fér vyzradit.
Vtipné dialogy, přesně stavěné figury
Zdařilý výsledek tady stojí na dobře konstruovaném, vtipnými dialogy, a přesně stavěnými figurami bodrých venkovanů obdařeném, ale i zápletkami naditém scénáři, který je navrch prošpikovaný vtipnými úpravami veleznámých hitů. Už dlouho jsem na divadle nezaznamenal takovou neutuchající salvu slovních i situačních vtípků, které nejsou ze čtvrté cenové, nemají sestupnou tendenci a dokážou určit a formulovat odér celého večera. Jistě: Bítls jsou zejména bláznivou a veselou divadelní hříčkou, připomeňme však otřepané tvrzení, že dělat kvalitní a trefný humor je na divadle nelehká a dramaticky vážná věc. Tady se potkáme s příběhem chlapců Juřana, Žanka a Pavlíka, jejichž život se změní, když se na jejich socialisticky zatuchlém maloměstě objeví dva tajemní cizinci – první, který si v elegantním obleku v místní knajpě objednává martini s vodkou (ano je to ten slavný agent), a druhý, jenž nápadně připomíná právě chlapíka jménem Ringo Starr. Ten zase přijíždí na Moravu pátrat po svých rodinných kořenech.
Nejde o vtíravý písničkál
Na výsledku lze ocenit mnoho věcí. Inscenace Bítls není prachobyčejným písničkálem či juke box muzikálem tedy jakýmsi jevištním provedením slavných songů, kdy příběh je vlastně druhokolejný a je často jen chatrným lepidlem hudebního materiálu. Tvůrci inscenace si tady hrají s významy i použitím písniček, zábavně je montují do děje nebo na něj roubují. Dokázali jste si třeba někdy představit, že při slavné Oh! Darling může tajný agent James B. dělat jihomoravské pubescentce vynucený pánský striptýz? Ano, jde to…
Bítls nabízí mnoho velmi zdařilých hudebních aranží bítlsácké muziky třeba do podoby moravského foklóru, dechovky, symfonické či až staré barokní muziky. Nápadité úpravy pořízené speciálně pro orchestr divadla představují velmi záslužné dílo Daniela Kyzlinka a Jiřího Levíčka a mají lví podíl na úspěchu večera. Kriticky přiznejme, že někdy zejména sólové interpretace válů (zní tady Here Comes the Sun, Love Me Do, All You Need Is Love, Let It Be, Michelle, Help! ) občas trochu pokulhávají, ale radost z gejzíru energie, jak se tady na vás po celou dobu řítí, převažuje. Čeká vás totiž řada choreograficky i režijně výtečně vedených sborových čísel. Při písni Lucy in the Sky with Diamonds (Brouci tehdy jeli na halucinogenní droze LSD) inscenace nabídne vydařený delirický obraz, kdy se prostupují dva zcela rozdílné světy zaplněné pop ikonami sedmi posledních dekád černobílého socialistického a barvami hýřícího kapitalistického světa. Ferda Mravenec si v tomto výstupu zatančí s jeho Výsostí Alžbětou II. a k tomu jim uklízí Fredie Mercury oblečený za ženu nebo se tady motá Harry Potter. Tyto sborové výstupy spolu s finální scénou na závěr jsou královskou korunou jedinečného večera, který má šanci se stát hitem pro všechny generace.
Ocenit musím také svižnou práci orchestru, který divákům až na dvě odhalení zůstává zatajen. Orchestřiště je tentokrát nápaditě situováno a vykryto nad scénou. A kapela pod vedením Emy Mikeškové tak sedí na pomyslném nebi přímo nad hlavami účinkujících. A odhalit ji může - jak jinak - jen Rockový pánbůh, který tady vstupuje do děje. Když ve finále zápletka hrozí zašmodrcháním velmi vtipně ji tento Bůh v tradici deus ex machina na závěr také uzavře i se svými čtyřmi apoštoly (Ray Charkes , Jimi Hendrix, Janis Joplin, Aretha Franklin). Uznání zaslouží povedená často jen náznaková scéna Jaroslava Milfajta z jakoby lepenkového vlnitého papundeklu a výtečné dobové šatky z dílny Andrey Kučerové.
Nerozjívené výkony herců
Vedle zdařilé režie Stano Slováka, která kontroluje účinkující, aby se neutrhli z řetězu a přísně drželi své groteskní role, musím poukázat na několik výkonů, i když se mi tady líbil celý soubor. Vezměme to z domácí strany: inscenaci herecky kraluje Petr Štěpán jako předseda MNV Homola, tento portrét soudruha nepostrádá koncentrovanou českou ustrašenost, ale i srdečnost našinců z regionu. Za jedna! Výtečný obrázek jeho podržtašky Kolóška podal Alan Novotný, perfektně držená figura nejistého patolízala a přes den nuceně abstinujícího alkoholika. V centru pozornosti stojí chlapecká kapela složená z tří teenagerů mimo soubor. Já viděl Dominika Brychtu, Matyáše Kyncla a Tomáše Herajta a musím konstatovat, že jim velké jeviště pranic nepřekáželo. Výkony neškolených herců mají v tomto případě autenticitu, nejsou přehrávané a škarohlídům může vadit jen imitování hraní na elektrické kytary stejně jako fakt, kolik dospívajících ji v té době asi opravdu mělo. Kristýna Daňhelová strhne jako přesně odehraná obecní kráska Maňa, mimořádně živě napsaná figura. Režie musí do budoucna přísně uhlídat tyto přesné groteskní kontury všech, aby se z Bítls po čase nestala laciná estráda.
Zahraničí stranu (ať už ostrovní či nadpozemskou) výtečně zastupuje James B. v podání Aleše Slaniny. Ten ve figuře vtipně zaměstnal filmová gesta svého hrdiny, která uvozuje všudypřítomným ššš. Rockový pánbůh Dušana Vitázka je do detailu cizelovanou postavou nebeského lehce samolibého suveréna, jehož slovenština mu dává neskutečný glanc. Zajímavou postavou je po celou dobu mlčící britská panovnice Alžběta, která si v podání Sáry Milfajtové vypálí toliko jeden ale dech beroucí song.
Douška na závěr: Bítls je primárně hudební komedií určenou k pobavení a tuto ambici inscenace po všech stránkách naplňuje. Přestože tvůrci po celý večer v textu i výkladu inscenace obchází zjevnější politikum látky, ještě před závěrečným mejdanem při A Hard Days Night promítnou sérii černobílých snímků, kterou inscenaci zaplaťpánbůh na chvilku a možná i trochu alibisticky povznesou nad toliko zábavnou spotřební šarádu. V hořké tečce zde ukazují násilně vymítané symboly doby ústící do tvrdé normalizace, ať to byl bratříček Kryl, vězněný Havel, souzení Plastici, zavržená Čáslavská či Brežněvovy jidášké polibky nebo nechvalně známá Anticharta. Tyto snímky a slova Rockového pánbíčka tak naštěstí připomenou, že vše to tehdy nebyla jen bezbřehá bžunda, i když jsme - slovy jistého českého pop koryfeje - měli krásný uděl a měli ho žít non-stop.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..