Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

28. září 2013, 0:59

Bludný Holanďan spoutaný prací, osudem i prokletím

Naše životy i touhy mají své meze, odehrávají se v klecích, i když ne zcela neprostupných. Tak bych shrnul inscenaci Bludného Holanďana, která měla včera premiéru v Janáčkově divadle. Dílo Richarda Wagnera (1813–1883) se na našich jevištích neobjevuje zrovna často, ale letošní dvojité výročí velkého skladatele reflektovala dramaturgie uvedením jeho první „opravdu wagnerovské“ opery (předchozí tři sám Wagner za plnohodnotné nepočítal a ani na jeho festivalu v Bayreuthu se nehrají). Volba Bludného Holanďana je poněkud podivná především vzhledem k tomu, že tu byl uveden asi před patnácti lety. Po něm se hrál ještě Tannhäuser a nyní jsme se vrátili zpět k Holanďanovi. O důvodech můžu jen spekulovat, ale podezírám divadlo, že se mu zdál z Wagnerových oper nejjednodušší. Z dramaturgického hlediska jsem nepochopil, co se přesně hraje. Wagner operu původně zamýšlel i napsal bez přestávek, první dějství navazovalo na předehru a celé dílo se mělo hrát v jednom kusu – taková je i běžná současná praxe. Provozní důvody kdysi vedly ke vzniku „roztrhané“ verze se dvěma přestávkami a oddělenou předehrou, my jsme viděli něco mezi těmito verzemi – hrálo se s oddělenou předehrou, přestávkou po prvním dějství a druhými dvěma akty v celku. Předpokládám, že to byl ústupek složitější přestavbě scény po prvním aktu a nemůžu říct, že by se mi to líbilo. Nakonec se ani na jevišti nic tak zázračného nestalo a plynulému proudu hudby, jak ho autor napsal, bych dal přednost.

Příběh prokletého námořníka, kterého může z věčného bloudění po moři vysvobodit jen láska dívky věrné až za hrob, je chmurná balada. Jejím živlem je moře, v hudbě prakticky všudypřítomné. Všechno v něm také začíná i končí – připlouvá z něj Holanďan a nakonec v něm mizí i se Sentou. V brněnské inscenaci se všechny postavy nacházejí v omezujícím sevření své práce, osudu nebo prokletí. Jako hustá klec vypadá loď bludného Holanďana, z jejích rudých plachet zůstal jeden segment páskové mříže a Holanďanův oblek pod černým pláštěm. Plachty jsou to, co pohání loď kupředu, jejich barva charakterizovala propojení mezi Holanďanem a Sentou, která měla k bílým šatům červený šál. Stejné pružné pásy, které tvořily Holanďanovu loď, převzaly na začátku druhého dějství i funkci přaden natažených od obřích vřeten ze zadní části jeviště k divákům. Přadleny jsou mezi svými vlákny spíš spoutány, než aby je ovládaly. Nejuvolněnější jsou scény norských námořníků, kteří byli skrze své povolání ze svazujících konvencí poněkud vyjmuti. Když se ale pokusili probudit k životu Holanďanovu posádku, spadla klec na celé jeviště.

Scéna Pavla Boráka je v zásadě velmi jednoduchá, ale bohatě využívá technických možností jeviště. Dobře vymyšlená je šikmá paluba norské lodi složená s několika překlápějících se segmentů. Ta dominuje prvnímu a třetímu dějství – v prvním působivě imituje houpání lodi na rozbouřeném moři, ve třetím po jednom sklopeném segmentu odchází Senta do moře, aby naplnila svůj úděl. Její odchod byl překvapivě neefektní, jako by se úplně odevzdala osudu, nebo si všechno dobře rozmyslela předem. Peter Čanecký vytvořil konvenční kostýmy, které odkazovaly k realistickému aspektu opery. Její metaforická rovina byla zakódována především v Borákově scéně.

Roman Polák v sobě nezapřel činoherního režiséra. Měl velmi dobře vypracované monology a snad ještě lépe dueta – interakce mezi jednotlivci byly pochopitelné, působivé a uvěřitelné. Hůře se mu dařilo se sbory, které upadaly do toporně rytmického pohybu a trošku „šlapaly zelí". Obzvlášť patrné to bylo ve veselé scéně námořníků v úvodu třetího dějství. Holanďanovo mužstvo provázelo svého velitele všude, jeho sbor zněl bohužel z reproduktorů, takže se nepříjemně vyděloval z ostatního dění. Strašidelná posádka také stahovala k zemi přadena, která bránila ve sblížení Holanďanovi a Sentě. Její původní nápadník Erik se ale do této svazující sítě chvíli předtím zamotal až příliš – pro Ivana Choupenitche režie zrovna přívětivá nebyla. Stejně tak zezačátku pro Petra Levíčka, který, myslím, neviděl na dirigenta.

Jakub Klecker nastudoval operu výborně. Musím ocenit, že se mu dařilo držet orchestr dynamicky na uzdě tak, aby nepřekrýval zpěváky, ale zároveň jej neudusil. Měl výborně vystavěné scény jako celky: třeba tempová gradace duetu Senty a Holanďana ve druhém dějství byla pozvolná, vyrůstala téměř z nehybnosti k extatickému vyvrcholení. Snad nejlépe vyšel úvod třetího dějství – zásluhu na tom měl sbor, který zpíval výborně, jak jsme v brněnské opeře zvyklí. Pokud se Jakubovi Kleckerovi v některých vypjatých místech nedařilo vydolovat z orchestru potřebnou expresivitu, řekl bych, že to spadá spíš na vrub konkrétních hráčů. Standardně zlobivé horny se neukáznily ani včera a to, co vyváděly při duetu Dalanda s Holanďanem, nemá na profesionální scéně co dělat. Myslím, že by také stálo za úvahu zkusit orchestr jinak rozesadit, dechy nakumulované na jedné straně vytvářejí v přední části hlediště pocit dynamické nerovnováhy – jakoby zvuk padal doprava.

Jiří Sulženko byl velmi dobrý Daland, hodně starostlivý a poněkud lakomý tatík, výborně i hrál. Petr Levíček musel v roli Kormidelníka při své písni šplhat na stožár, což zvládl dost dobře, ale přece jen bylo slyšet, že nemá na zpívání klid. Byla to režisérská zbytečnost, která poškodila Levíčkův výkon – typově se na roli hodí po všech stránkách a zpíval dobře. Jitka Zerhauová se objevila v menší roli chůvy a dirigentky přadlen. Ivan Choupenitch je vlastníkem nepochopitelné dvojice nádherného hlasového materiálu a strašlivého tremola, což mě uvádí v úžas už mnoho let. Včera podal jeden ze svých lepších výkonů pěvecky i herecky. Kombinaci velkého a pěkného hlasu s tremolem předvedla také Szilvia Rálik v roli Senty. Její tremolo není tak silné jako Choupenitchovo, ale zřetelné bylo i tak dost, hlavně v intonačně nejistých nástupech. Frank Blees se na Holanďana hodil zjevem, jeho typově odpovídajícímu hlasu ale scházel objem a ke konci se poněkud ztrácel.

Zmínil bych i podivné okolnosto kolem účinkování Janice Baird. Ta zpívala v minulé sezóně Elektru, divadlo ji ohlašovalo jako „hvězdu Metropolitní opery“ a měla i zpívat Sentu. Potom z obsazení zničehonic zmizela a místo ní se v něm objevila Iveta Jiříková, což nikdo nepovažoval za nutné komentovat. To je ze strany divadla směrem k publiku nehorázná povýšenost, která spoléhá na to, že si nikdo ničeho nevšimne. Opera zápasí o diváky, ani premiéry nejsou zdaleka vyprodané – to není situace, kdy by si z těch zbylých mohla ještě dělat dobrý den. Odbytý je i program, který obsahuje obsáhlé citáty z Wagnerových spisů, úryvky dobových kritik, profily umělců, převod libreta do češtiny, jediným autorským textem je krátké shrnutí inscenací Wagnerových oper na našich jevištích, jehož autorem je zkratka pp. Nějaký rozbor díla, rozhovor s dirigentem nebo režisérem už tu není. Pořád se mluví o tom, jak je Wagner náročný a naše publikum na něj není zvyklé, a když už na jeho dílo dojde, tak je ono údajně neznalé publikum prostě hozeno do vody, ať si s tím nějak poradí (solidní a zároveň vstřícný rozbor díla do programu patří, dopřávají si ho i ve Vídni, kde se Wagner pravidelně hraje a publikum ho zná). To souvisí s jednou zcela obecnou věcí, která se netýká jen Brna: jsem přesvědčený, že Wagner je náročný především pro divadlo, které ho inscenuje. Pro publikum už tolik ne, když je inscenace dobrá. Takže řeči o tom, jak je těžký, pokládám z velké části za výmluvy, aby se s ním naše opery nemusely zbytečně párat.

Bludný Holanďan v Brně není špička, nemá cenu si lhát do kapsy. Je to ale solidní inscenace, hlavně dobře hudebně nastudovaná. Toto jsou mé dojmy napsané hned po představení, další kritiky ještě přijdou. Jejich autory budou vedoucí redaktor Redakce vážné hudby stanice Vltava Petr Veber a muzikolog Jan Špaček.

Richard Wagner: Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie: Roman Polák, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Peter Čanecký, sbormistr: Pavel Koňárek. Daland – Jiří Sulženko, Senta, jeho dcera – Szilvia Rálik, Erik, myslivec – Ivan Choupenitch, Holanďan – Frank Blees, Mary, Sentina chůva – Jitka Zerhauová, Kormidelník – Petr Levíček, orchestr a sbor opery ND Brno. 27. 9. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Michal

    28. září 2013, 11:14
    Dobrý den... Musím Vás upozornit, že ještě před tím než začnete psát recenzi, je potřeba si o inscenaci zjistit správné informace... Což se zde vůbec nestalo... Janice Baird nahradila Silvia Rálik. Paní Jiříková tuto roly měla zpívat od začátku. Takže si "Dobrý den" děláte spíš Vy z nás! S Pozdravem. M

Dále si přečtěte

Bludného Holanďana má Národní divadlo Brno na repertoáru od 27. září a premiéra měla nejen srdečný ohlas v auditoriu, ale v celkovém pohledu opravdu dobré parametry hudebního nastudování.  více

Tento pátek má v Janáčkově divadle premiéru nové nastudování opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. S režisérem inscenace Romanem Polákem jsme mluvili především o díle samotném, o jeho současné práci v brněnské opeře, ale také o síle slova a pokoře. Navíc přikládáme fotky z jevištních zkoušek.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více