Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.
Obě hudební tělesa symbolicky spojuje příslušnost k tuzemskému jazzovému hudebnímu vydavatelství Animal Music, jež v posledních letech sbírá jednoho žánrového Anděla za druhým. Mnozí z koní této stáje se v Brně na JazzFestu rozbíhali ke společnému hraní a nahrávání či představovali bezprostředně po vydání své album (letos kupř. trio Křišťan-Torok-Slavík, Slavíkova a Friedlova Mateřština, loni třeba David Dorůžka Trio, Luboš Soukup Q s Lionelem Leukem, Vertigo či Beata Hlavenková).
Na pódiu se tak vystřídala dvě hudební tělesa s velmi volným vztahem k jazzu jako k vyhraněnému hudebnímu stylu: Blue Shadows, seskupení stavěné na kompozicích Petra Ostrouchova a v živém programu obohacené hlasem britského expata Jamese Harriese – a znovuvzkříšené, v rozšířené sestavě se vracející sdružení Invisible World s protagonistou Tomášem Liškou. Zatímco Liškův kvintet potvrdil dokonalou pódiovou sehranost stvrzenou četným účinkováním na festivalech i hudebními cenami (mj. Audience Award na Ostrava Music Crossroads 2017 i nominace na letošního žánrového Anděla), Blue Shadows se na svém třetím (!) společném koncertu na pódiu ještě místy hledali a sehrávali za běhu. Ačkoliv to nebylo implicitně vyřčeno, šlo vlastně o mimopražský křest jejich loňského eponymního alba Blue Shadows – a osm melodií z prvního alba také na koncertě zaznělo. Nesporně má ovšem toto volné hudební sdružení výrazných hráčských individualit kolem kytaristy, pianisty a invenčního tvůrce Petra Ostrouchova (sestavené vlastně náhodou v listopadu 2015 pro natáčení jeho hudby k televizní minisérii Modré stíny, jež inspirovala i název kapely) výrazný potenciál, který se s rostoucí koncertní praxí jistě umocní. Jeho žánrová rozvolněnost až rozprostraněnost založená na individuálních preferencích jednotlivých špičkových muzikantů (Josef Štěpánek – kytary, pedal steel aj., Jiří Bárta – violoncello, Martin Novák – bicí, nyní i Matěj Belko – baskytara) spojená „hudebním jazykem beze slov“ autora, ale i aktivního hráče Petra Ostrouchova (kytara, piano) nabízí paletu možností a cest.
Jde zjevně o šťastné setkání vyhledávaných studiových hráčů, kteří si porozuměli a společné hudební vyjádření postupně cizelují: mimochodem, pro album i koncert použili jen dvě témata z iniciační minisérie (titulní zpívané intro Blue Shadows a hudební plochu Theme From Blue Shadows). Zbylé skladby se rodily postupně, v kolektivní sounáležitosti během nahrávacího týdne ve studiu Sono v září 2016. „Nothing was pre-composed“, zdůrazňuje ve sleevenote alba Petr Ostrouchov, který je převažující, ale nikoliv výhradní autor skladeb. Bude ještě chvíli trvat, než se vzájemná chemie spoluhráčů výrazněji ozřejmí živému auditoriu, ale je to na dobré cestě: její začátek je symptomaticky zaklíčován už v názvu úvodní skladby koncertu – Talking Without Speaking.
I následující čtveřice písní představila brněnskému publiku kompozice z alba, v nichž Petr Ostrouchov prodal kromě své kompoziční invence i tu aranžérskou (44 Years Later, Elsewhere, monumentální Theme From Blue Shadows i obměněné hlavní hudební téma ze zmíněné série Modré stíny obohacené hlasem Jamese Harriese). Harries zazpíval i dvě vlastní skladby - Thrift Store Angel a Sing It Out – a kapela za ním se bez problémů srovnala do role doprovodného tělesa. O šířce stylových hudebních preferencí Blue Shadows hodně vypověděl i následující blok tří coverů: původně Beckova Nobody´s Fault But My Own z desky Mutations vydané na sklonku devadesátých let, Cello Suite No 1, část Prelude in G Johanna Sebastiana Bacha originálně upravená pro violoncello a elektrickou kytaru a The Facts About Jimmy z alba A Few Small Repairs od Shawn Colvin rovněž z devadesátek.
A co víc: návrat k písním beze slov z alba Blue Shadows (Home, Dancing in the Supine) prošel plynule a samozřejmě. Suverénní, na českých pódiích dávno zdomácnělý James Harries přidal hitovku Everybody´s Talkin´, kterou proslavil Harry Nilsson jako titulní melodii filmu Midnight Cowboy v roce 1969, a vzápětí další (jednu ze dvou zpívaných) píseň z alba – Song of Happiness. Přídavkem byla Harriesova singlová novinka Lights z loňského podzimu. Limitem Blue Shadows (překonatelným rodící se sounáležitostí, sehraností a společnou hudební řečí) je paradoxně hráčská zručnost a pestrost snáze dosažitelná postupným vrstvením ve studiových podmínkách, hůře přenosná do živého hraní (například Štěpánkovy různě kombinované kytary či doplňky v podobě mandolin a banja zhutňující nahrávku). Pět muzikantů na pódiu na dvanáct nástrojů současně prostě nezahraje ani při extrémním nasazení. Je tu ovšem řada možností, cest – a další motivace: režisér původní série Modrých stínů Viktor Tauš chystá pokračování s názvem Vodník a opět počítá s Petrem Ostrouchovem jako s autorem hudby.
Druhá polovina koncertního večera na Provázku se nesla ve znamení dalšího, tentokrát obnoveného projektu Tomáše Lišky Invisible World. Eponymní album tohoto hudebního seskupení vyšlo v roce 2009; tehdy byli kmenovými hráči David Dorůžka (kytara), Tomáš Liška (kontrabas) a Daniele di Bonaventura (bandoleon) a kapela se profilovala příklonem k iberské a latinské muzice. Mezitím (2016) Liška na JazzFestu představil svůj společný projekt s Lubošem Malinou (banjo) a Michalem Nejtkem (piano) – Fragile Bliss; paralelně ovšem formoval novou sestavu Invisible World. Z té původní v ní zůstal pouze kytarový mág David Dorůžka; starobylý bandoleon nahradil akordeon Vídeňana Nikoly Zariće, muzikanta srbského původu. Přidal se jeho stálý spoluhráč, rodák z Istanbulu Efe Turumtay (housle), který spolu s Nikolou žije a koncertuje ve Vídni. Sestavu završil Liškův spoluhráč z Druhé trávy Kamil Slezák (bicí). Loňské album Invisible Faces spolu s obměnami složení kapely naznačilo, že latinské rytmy doplní rytmika východního Balkánu – a tak se také stalo.
Album – jak podotkl Liška během koncertu – sklidilo řadu vesměs kladných recenzí; jen Efeho se prý poněkud dotklo, že byl označen za zpěváka. Je pochopitelné, že se cítí být (a je!) především houslistou – ovšem jeho procítěný vokální přednes turecké lidové písně Bahçada Yeşil Çınar podepisuje recenzentův dojem. Jeho herní styl ovlivněný orientálními melodickými postupy v souhře se stálým souputníkem Zarićem a invenčním Liškou, jehož převážně sólový kontrabas jim sekunduje, je ovšem pro hudební tvář nové sestavy, alba i koncertního vystoupení dominantní. Zdánlivě do pozadí ustoupila kytara Davida Dorůžky, ale jen do okamžiků, kdy si zjednal pozornost sólovou pasáží (např. hned v úvodu alba i koncertu, ve skladbě Safran). I druhá, rozsáhlá hudební plocha, k níž Lišku inspiroval jeden z pohádkových příběhů Hermanna Hesse (People from Faldum), nabídla každému z hudební sestavy dostatečný prostor (mimo jiné krásný dialog mezi akordeonem a kontrabasem). Několika reminiscencemi se kapela vrátila k předchozímu projektu Invisible World (Alegría con masca, Bonami), převážily však nadžánrové hudební kompozice z albové novinky i mimo ni (Kalimba, Bartaruga i „Nikiho nová skladba“ ještě bez názvu). Podobně jako u Blue Shadows prozradil o hudebních preferencích a směřování kapely zvolený cover – v případě Invisible World jeden jediný: Atmaca (čti atmadža = turecky jestřáb) od v Turecku usazené tradiční romské kapely Laco Tayfa. Jejich improvizační styl zvaný dogaclama blízký dvojici Zarić-Turumtay, kteří se ve vlastní úpravě jejich řízné balkánské skladby spolu s Liškou dokonale vyřádili, chytil a nadchl i přítomné posluchače – a ukázal, za které hranice se Tomáš Liška (se svou pečlivě vybranou suitou spoluhráčů - spolucestovatelů po neviditelných, málo zřetelných cestách mimo zavedené styly a žánry) vypravil tentokrát.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..