V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.
Patrně vinou indispozice se do představení nezapojila zpěvačka Judi Vinar, takže avizovaný projekt Gimme5 se rázem překlopil v jinou, neméně osvědčenou koncertní variantu Bobby McFerrin & WeBe3. Aniž by ovšem někdo uznal za vhodné diváky informovat, proč se tak stalo. Ti ovšem o tradiční průběh představení ochuzeni nebyli. Ač je Bobby na pódiu už mnohém méně dominantní, než jak jsme bývali zvyklí, charisma, hlas ani výrazové dovednosti neztratil.
Jeho příznivci o něm už znají vše: zpěvák s obrovským rozsahem a hlasovou technikou, aranžér, komponista, hlasový pedagog, dirigent. Od každé z této jeho dovedností mohlo zcela zaplněné auditorium Sona ochutnat. Mnohem více však zapojoval své (protentokrát) tři souputníky, s nimiž spolupracuje od roku 1986. Všichni patří do zakladatelské sestavy a capellového sdružení Voicestra, se kterým McFerrin objížděl svět a nahrál album Circlesongs (1997). K tomuto projektu se nedávno vrátil s užší sestavou (i když Voicestru mu na část představení supluje liberecký vokální ansámbl Akcent, pro tuto příležitost zúžený na tucet hlasů), kdy jeho blízká suita – Rhiannon, Joey Blake a David Worm – rozehrává předzpěvy nápěvů i ostinátních motivů pro sbor spolu s ním nebo místo něj. Tato trojice je, jak ostatně předvedli v samostatném minirecitálu v rámci představení, sezpívaná i jako trio WeBe3. To si založili jako vedlejšák paralelně s Voicestrou v roce 1986. Rhiannon je McFerrinovi věkově i naturelem nejbližší jazzová zpěvačka s uměleckým jménem odkazujícím k postavě z velšského mýtu Mabinogi. Je vyznavačkou a mnohaletou aktivní lektorkou stylu „sharing of song“ a vokální improvizace. Tato někdejší studentka a později vyučující jazzového zpěvu na univerzitě v Berkeley si pořídila (funkční) farmu na Havaji. Zde si vedle chovu kachen a hus či pěstování zeleniny vybudovala art centrum, v němž pořádá lekce, setkání i muzikantské festivaly.
Joey Blake (v sestavě zastává roli basisty) o sobě říká: „Jsem to já, kdo je zodpovědný za nastavení hudebního stylu, harmonické struktury, rytmu a timingu, aby to ostatní nemuseli hlídat.“ Jeho vášní je improvizace ve všemožných stylech, od latiny, blues, funku, hiphopu až k jazzu a gospelu (jak ostatně v Brně předvedl na pódiu).
Jeho parťák David Worm, v sestavě zastávající vocal percussion a beatbox, je rovněž výborným zpěvákem-tenoristou. Blízkost k McFerrinově hudební filosofii dokládá jeho krédo: „Práce s různými technikami vokálních perkusí, s jazykem, rty, hrudníkem, dechem, je skvělý způsob, jak poznat řadu kulturních i hudebních identit celého světa a prostřednictvím jejich rytmů se spojit s tepem jejich společenství.“ Doprovodný sbor Akcent se trvalejší spoluprací se špičkovými improvizátory vyprofiloval ve tvárné hudební těleso, s nímž Bobby McFerrin pracuje s chutí. Potřebuje totiž nejen sbor schopný čtyřhlasého zpěvu, ale flexibilní, bohatě strukturovaný nástroj pro velmi niterně laděné improvizace.
Brněnské vystoupení nemělo úplně pevný rámec (i když pouze o živelnou improvizaci nešlo ani náhodou). Zůstalo schéma, v němž se každá skladba rozehrává pod taktovkou jednoho ze čtveřice vokalistů Ten sbor „naučí“ hlavní ostinátní motiv, který pak podbarvuje celou skladbu a do nějž pak sám nebo s někým ze zbylé trojice improvizuje v určitém stylu (významnou roli má dvojice sidemanů Blake a Worm, kteří logicky suplují basu a bicí). Předností takového koncertu je symbolická lekce z řady hudebních stylů (mnohdy z několika v jediné písni), které se posluchači dostává: od afrických kultovních zpěvů Zuluů, súfijských chorálů a indických rág až k extatickým gospelovým sborovým modlitbám. V těch nejzdařilejších momentech šlo i díky bezprostřední blízkosti s publikem o téměř mystický zážitek, oslavu hudební sounáležitosti a spontánnosti.
Jindy se ovšem Bobby McFerrin držel stranou a dění na pódiu pozoroval jakoby s odstupem, jako demiurg přehlížející, co sám stvořil. Obvyklé hlavní téma opakované v podkresu evokuje společnou modlitbu, do níž předzpěvák vnáší improvizovaná sdělení v tajemném jazyce (muzikanti tomu říkají svahilština), z něhož občas probleskne anglické slovo či víceslovné sdělení. Toto se pak opakuje jako mantra. Naléhavostí i jistou manipulativností to připomíná kultovní vzývání či obřad jakéhosi očistného rituálu, zvláště pokud se podaří vtáhnout a zapojit publikum. Už od první skladby zpívaného dialogu Bobbyho s Rhiannon, který podbarvovaly basa a bicí, rozehrál McFerrin škálu svých dovedností od krásně znělého falzetového zpěvu s basovými přídechy evokujícího dvojhlas až k používání vlastního hrudníku jako ozvučnice doprovodného bubnu, který rozezníval rytmickými údery do prsou. Další, tentokrát bezeslovný vášnivý až hádavý dialog s Rhiannon vyústil do kňouravé kakofonie, aby se vzápětí zklidnil a spolu se sborem vyústil do srozumitelné zpívané mantry Here We Are. Vzápětí se McFerrin stáhl do role pozorovatele a exhibovali jiní. V ukázce nácviku gospelu si Joey Blake sbor za sebou rozezpíval po sekcích a své vlastní sólo podepřené sborovým ostinátem vystupňoval až extatickému závěru ve stylu filmu Sestra v akci. Poněkud jinak modifikovaný gospel nabídl i David Worm, jenž zapojil do rytmu tleskající publikum a jehož mantrou byl Life in Peace. Příležitost k samostatné prezentaci dostali i sbor Akcent v krásném harmonickém čtyřhlasu – a následně i WeBe3 v ukázce z vlastního repertoáru. Rhiannon v ukázce svého jedinečného hlasového rozsahu v bezeslovném sólu provázená basou a beatboxem Joeyho a Davida vrcholící společnými mantrami Don´t Go Alone, Try to Find A Way a (společně s Bobbym) Eyes Open Wide.
V několika závěrečných číslech se opět vrátil do popředí Bobby McFerrin, aby rozehrál škálu svých hlasových dovedností v dialogu s auditoriem. Očekávanými hříčkami, z nichž dříve sestával celý program koncertu, tentokrát ovšem hlavní protagonista poměrně šetřil. A tak došlo na simulaci rytmu jedoucího vlaku, řízenou improvizaci střídáním dvou melodických nápěvů, které naučil publikum. Hrou s melodií i rytmem navodil pocit sounáležitosti s každým v sále, kdo byl ochoten a schopen si alespoň pobrukovat. Větší plochu rozehrál nad starozákonním příběhem muže, který se nebyl schopen rozhodnout – Double Minded Man, tentokrát se skutečným textem, příběhem s poselstvím ve stylu starých country recitativů. Podobně až mystickou atmosféru navodil další gospel Who´s Riding My Car. Pak přišlo zpívané poděkování publiku a spoluhráčům – a po nadšených standing ovations i tradiční (stejný jako před osmi lety na JazzFestu) subtilní, procítěný přídavek na dobrou noc: Somewhere Over the Rainbow. Pro ty, kteří docenili i filosofický přesah McFerrinova projektu, byl koncert zážitkem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..