Bombarďák cílí přímo na dětského posluchače, a to na posluchače už malinko odrostlého. K dětem, které se nespokojí jen tak s něčím a které už brzy začnou se spolužáky poslouchat hity z komerčních rádií, se Bombarďák pokouší promlouvat jejich jazykem.
Na počátku byly dvě kompilace písní pro děti v podání různých interpretů – Bongo BonBoniéra a Bongo BomBarďák. Interpretovala je fiktivní kreslená kapela 3B (jakási česká soft varianta komiksových Gorillaz), která propůjčovala svou identitu Žambochům, Jablkoni, Slávku Janouškovi nebo Poletíme? S poslední zmíněnou kapelou projekt spojovala osoba Rudolfa Brančovského, muzikanta a také výtvarníka, který tříčlennou dvojrozměrnou kapelu ztvárnil. V neposlední řadě pak existovalo spojení s brněnskou zábavní halou Bongo – nejen názvem alb, ale opět i propojením s Brančovským-výtvarníkem. To vše přetrvávalo na albu Písničky kluka BomBarďáka, na kterém však už písně složila a nahrála nová kapela ve složení Michal Dalecký, Jiří Jelínek a Filip Nebřenský. Z kompilačního projektu se tedy stala samostatná skupina. Nyní přichází Bombarďák s druhým samostatným albem, s nímž se zřejmě definitivně odpoutává od své minulosti. Zmizelo spojení s Bongem i s původní kreslenou kapelou (Brančovský se svými Poletíme? mezitím zpřetrhal pouta se značkou Indies Scope a přešel k jinému vydavateli), z názvu Bombarďák zmizelo druhé velké „B“ (které mělo smysl právě ve spojení s konceptem 3B). O výtvarnou stránku obalu se nově postarala věčně třináctiletá komiksová rebelka Fagi, postava známá z Facebooku a také z představení divadla Dno, s nímž Bombarďáka pojí postava Jiřího Jelínka. Na ose výtvarník–hudba bylo tak jedno logické spojení (Brančovský) vystřídáno vazbou ještě logičtější (Jelínek—Fagi).
Zatímco grafika a vůbec prezentace kapely doznala velkých změn, po hudební stránce Bombarďák navazuje na předchozí album Písničky kluka BomBarďáka. Pánové se dál dělí o hudbu (Dalecký, Nebřenský) a texty (Jelínek) a tam, kde je to třeba, zvou do jednotlivých písní hosty. Jsou to například Milan Cais (Tata Bojs) na bicí, Václav Kalendra na trubku nebo Milan Jakeš na housle, ženské party nazpívala Johana Vaňousová. Pokračuje spolupráce s mistrem zvuku Ondřejem Ježkem (vše od různých nástrojů až po mix a mastering nahrávky) nebo s bubeníkem Ondřejem Pečenkou, který je mimochodem zakladatelem a bývalým členem Kašpárka v rohlíku a dnes protagonistou skupiny Pískomil se vrací.
A právě ke Kašpárkovi a Pískomilovi má Bombarďák ze všech ostatních současných písňových projektů pro děti nejblíže. Pánové Uhlíř a Svěrák dbají na didakticky pečlivou výslovnost, kultivovanou češtinu a hudební uhlazenost – někdy až příliš syntetickou. Petr Skoumal zhudebňoval texty předních básníků a i jeho hudební složka, jakkoli kvalitní, byla především líbivá a hitová. Slávek Janoušek na svých Dušičkách nebo Luboš Javůrek na Projdeme se po zoo zůstávají v dobrém slova smyslu v zajetí folkového jazyka a například novější projekt Loutky v nemocnici nebo Sto zvířat na svém dětském albu se hudebně pohybují na pomezí tvorby pro děti a pro dospělé, čemuž částečně podřizují i texty. Bombarďák – podobně jako Kašpárek i Pískomil – cílí přímo na dětského posluchače, a to na posluchače už malinko odrostlého (řekněme druhý stupeň základní školy). K dětem, které se nespokojí jen tak s něčím a které už brzy začnou se spolužáky poslouchat hity z komerčních rádií, se Bombarďák pokouší promlouvat jejich jazykem. Je to jazyk živý, dynamický, ne vždy nespisovný, ale přece jen s řadou prvků obecné češtiny (tím se odlišuje od Svěrákových textů). Tomu odpovídá i způsob interpretace – zpěv se střídá s mluvenými vstupy nebo i s řevem, místo mají v písních komické „divadelní“ scénky (záměna Turnova a Trutnova v písni Duet). Škála hudebních forem je opět úctyhodná. Bombarďák použije vše, co by děti mohlo oslovit a utahat (tedy co je dostatečně rychlé). Na albu tak najdeme ska (Josefína, Řval), swing (Racek), speed tango (Teplota) i vtipnou (protože laskavou) parodii romské hudby (Padavka s nejlepší hláškou alba „Housle padá…“ – poslechněte si!). Naopak písničkářskému folku (tedy tomu „staromódnímu“ s akustickou kytarou bez bohatšího doprovodu) se Bombarďák vyhýbá a country je přítomno pouze jako negativní vymezení („Znám jedno nádraží / vzhled má jak z country desky“).
Velmi pestrá je i textová složka alba. Přitom písničky – průměrná stopáž je těsně pod dvě minuty! – zpravidla stojí na jediném nápadu, roztaženém na plochu celé skladby. Typickým příkladem je úvodní Cáky cák, ve které se toho, přiznejme, moc neděje. Nebo Kukurukuku, kde se neděje vůbec nic. Ze zajímavých témat zmíním den otevřených klecí v zoo (píseň Čardáš; pamětníci srovnají s Amnestií Karla Plíhala), už zmíněný Duet, píseň Vánoční, ve které se do nesprávných rukou dostal křovinořez, nebo píseň o chechtavém rackovi, který marně přátelům vypráví vtipy (asi každý máme mezi přáteli podobně neúspěšného vypravěče). Přesah k písňové tvorbě pro dospělé představují písně Kostka (s pointou „Včera jsem letěla na nějaký demonstraci), Nádraží nebo Metař (vědí děti, co to znamená „c’est la vie“?). A závěrečná Želva je klidným protipólem Kašpárkova punkového hitu Želvy. Píp je prostě sbírka písní více i méně povedených, přičemž to lepší výrazně převažuje. Jediným momentem, s nímž mám jako posluchač i rodič problém, je píseň Pan kanál. Nápad propojit sprostého „pana kanála“ s kanárem, který mu vypípává sprostá slova, je samozřejmě vtipný. Bohužel v textu zůstalo nevypípaných „kanálových“ slov docela dost. Na druhou stranu – touha „potichoučku si zasprosťačit“ k určitému dětskému věku patří a možná je z psychologického hlediska správně, když se v jedné z osmnácti písní malinko upustí ventil.
Bombarďák – Píp, vydavatel: Indies Scope 2015. 18 skladeb, celková stopáž: 35:58
Zatím nebyl přidán žádný komentář..