Brněnské Národní divadlo zahájilo sezonu věnovanou české hudbě operou Jakobín od Antonína Dvořáka. Premiéra inscenace v režii ředitele divadla Martina Glasera se odehrála 8. října v Janáčkově divadle pod vedením Jakuba Kleckera, který se souborem dílo rovněž hudebně nastudoval. Scénu přichystal Pavel Borák, kostýmy navrhl David Janošek a světelný design připravil Martin Špetlík. Na premiérovém večeru vystoupili v sólových rolích David Szendiuch (hrabě Vilém z Harasova), Roman Hoza (jeho syn Bohuš), Pavla Vykopalová (Bohušova žena Julie), Tadeáš Hoza (Adolf z Harasova), Jan Šťáva (purkrabí Filip), Aleš Briscein (učitelský mládenec Jiří), Petr Levíček (učitel Benda), Lucie Kaňková (Bendova dcera Terinka) a Jitka Zerhauová (klíčnice Lotinka). Sbor řídil Pavel Koňárek.
Národní divadlo Brno vykročilo do sezony 2023/2024 operou Jakobín Antonína Dvořáka a není to náhoda: v příštím roce proběhnou oslavy k tzv. Roku české hudby. A jak lépe zahájit českou hudební (i operní!) přehlídku než dílem, které je nejen plné charakteristické české melodiky, ale jehož zásadním motivem sama hudba také je. Kromě hlavního příběhu o návratu Bohuše, ztraceného syna hraběte Viléma, z Paříže totiž dostává prostor výrazný prostor také učitel hudby Benda připravující hudební produkci pro hraběte a jeho nového dědice Adolfa. Českost a muzikálnost jsou navíc v Dvořákově opeře hudebně i tematicky pevně provázané – když Bohuš (Roman Hoza) a jeho žena Julie (Pavla Vykopalová) hledají podporu a přístřeší u učitele Bendy, vydávají se za zpěváky vracející se do rodné krajiny a dokládají svůj původ větou „Jsme z Čech – a vy se ptáte, zda umíme zpívat?“ Laskavá komika díla do značné míry staví rovněž na hudební tematice, ať již se jedná o Bendovu serenádu, která by ani „Mozartu k hanbě nesloužila“, či roztomilé nadužívání bravissima a jiných italských hudebních výrazů. Hudba je jednoduše důležitou součástí Jakobínova příběhu i estetiky a z hlediska blížícího se Roku české hudby se takto jednalo o výtečný tah.
Neméně zásadním (a z hlediska příběhu snad i důležitější) je však také téma nedůvěry k cizímu a neznámému. Když se Bohuš s Julií vracejí do Čech, dostává se jim podezíravých pohledů nejen od purkrabího Filipa, ale rovněž i celého městečka. Byla to jedna z rovin, která se – i vzhledem k současné problematické politické situaci a vzrůstající nevoli části populace – hlásila k aktualizaci. Celé řady oper se v divokých režijních nastudováních posouvají blíže současnosti, aniž by tím byly schopny říci více než obyčejně, avšak Jakobín, který by tento potenciál měl, zůstal zakotven v idylickém osvícenství. Rád bych zdůraznil, že tento postřeh není výtkou samotnému Glaserovu režijnímu nastudování – jedná se pouze o polemiku z hlediska soudobých režijních trendů. Glaser uchopil Dvořákova Jakobína laskavě a vyšel vstříc spíše skladatelovu předobrazu a idylické půvabnosti než čemukoliv jinému, což je nepochybně také dobře. Podařilo se mu navíc výtečně vyvážit humorné prvky opery s těmi, které tíhnou již k tradičnějšímu vážnému dramatu. Rovněž kostýmy Davida Janoška vycházejí této interpretaci vstříc – jsou jednoduché, vycházejí z historických oděvů, avšak mají v sobě inherentně zakořeněnu onu pomyslnou lehkost a hravost a výtečně fungují jak u sólistů, tak i obyvatel městečka ve sborových scénách.
Velkou zásluhu na celkové estetice díla má rovněž famózní scéna Pavla Boráka, která sugestivně, přitom jednoduše, ztvárňuje malebnou „kopcovitost“ české krajiny. Scéna nicméně není statická, a právě svým pohybem skvěle pracuje s perspektivou celkovým vyzněním. Obzvláště podoba scény ve třetím jednání, kdy se na „kopečky“ s židlemi spustí sloupoví hraběcího zámku v sobě má až cosi z díla Salvadora Dalího. Proměny scény nápaditě akcentuje osvětlení Martina Špetlíka.
Pravděpodobně nejpůsobivějšími složkami brněnského Jakobína jsou nicméně hudební nastudování a pěvecké výkony. Obsazení jednotlivých rolí je v tom nejlepším slova smyslu „hvězdné“ a současně výtečně korespondující s charaktery konkrétních rolí. David Szendiuch jako vážný, avšak ze ztráty syna stále zkroušený hrabě Vilém byl působivý nejen pěvecky, ale i herecky. Dokázal nejtragičtější postavu opery ztvárnit přesvědčivě ve všech jejích odstínech – ať již se jednalo o náhlá vzplání hněvu či teskná prozření. Hereckým i pěvecký protipólem mu byl představitel purkrabího Filipa Jan Šťáva, který stavěl primárně na vyhroceném (záměrně!) komickém výrazu, a to jak z hlediska zpěvu, tak i herectví. Šťávovi tyto role zkrátka svědčí a dokáže v nich najít i překvapivě jemné nuance, a to i navzdory (opět záměrnému!) přehrávání. Terinka a Jiří v provedení Lucie Kaňkové a Aleše Brisceina rovněž podali povedené výkony a skvěle se hodili ke svým rolím – něžná, hravá a mírně rozverná Kaňková spolu s žárlivým, drzým, bujarým, ale i hrdinným Brisceinem tvořili vyvážený pár. Výborný byl rovněž Petr Levíček jako roztržitý, dobrosrdečný, ale i mírně samolibý učitel Benda, jehož energické poletování po scéně bylo autentickým ztvárněním nemála kapelníků. Jeho hlavní devizou však byl jasný a libý zpěv se skvělým frázováním a vytříbenou prací s barvou hlasu. Ústřední trojici – Romanu Hozovi (Bohuš), Pavle Vykopalové (Julie) a Tadeáši Hozovi (Adolf) – nejen že nelze nic vytknout, ale (a to je horší) nelze je ani dostatečně vynachválit. Každý z nich ztvárnil svoji postavu nejen výborným pěveckým nastudováním s bezchybnou technickou složkou, ale také fantastickými hereckými výkony. Tadeáš Hoza se pohyboval po scéně s uhrančivou sebejistotou a místy i drzým úšklebkem. Pavla Vykopalová byla něžná, křehká a jemná, avšak když se rozhodla zachránit Bohuše z vězení, byla v pravém slova smyslu hrdinná a silná, což jsou kvality, které se rovněž výrazně projevily také na jejím pěveckém nastudování a výkonu. Roman Hoza s měkkým a lyrickým hlasem byl pro Bohuše rovněž skvělou volbou a současně výborným partnerem Pavle Vykopalové Jejich duet patří k tomu nejlepšímu, co tato operní inscenace hudebně nabízí. Hoza však byl pevný nejen v lyrických úsecích, ale také v hrdinných částech, aktivně vystupuje proti Adolfovi. Pro všechny tři pak platí bezchybná technika i intonace a povedená práce s frázováním a vnitřním rytmem frází. Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera byl nejen intonačně přesný, ale především barevně vyvážený a bylo zřejmé, že Klecker přistupuje k nastudování s hlubokým pochopením Dvořákovy melodiky i instrumentace čemuž přizpůsobil i práci s dynamikou, rytmikou a frázováním. Kvalitní, dynamicky vyvážený a intonačně pevný sbor v davových scénách – a že jich není málo! – pak byl pomyslnou třešničkou na dortu.
Brněnský Jakobín je nejen povedeným operním představením, ale také skvělým zahájením sezony, která oslaví Rok české hudby. A čím lépe zahájit tyto hudební oslavy než dílem, které je charakteristické nejen svou „českostí“ – jakkoliv problematická tato škatulka je – ale také svým přístupem k hudbě jako takové, která se zde stává nejen prostředkem, ale také předmětem opery. Národnímu divadlu Brno se vstup do nové sezony více než podařil.
Marie Červinková-Riegerová: Libreto
Jakub Klecker: Dirigent
Martin Glaser: Režie
Patricie Částková: Dramaturg
Pavel Borák: Scéna
David Janošek: Kostýmy
Pavel Koňárek: Sbormistr
David Szendiuch: Hrabě Vilém z Harasova
Roman Hoza: Bohuš z Harasova
Tadeáš Hoza: Adolf z Harasova
Jan Šťáva: Purkrabí Filip
Aleš Briscein j.h.: Jiří
Petr Levíček: Benda
Pavla Vykopalová: Julie
Lucie Kaňková j.h.: Terinka
Jitka Zerhauová: Lotinka, klíčnice
Janáčkovo divadlo,
neděle 8. 10. 2023,
19:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..