Po Case Scaglionem je Alan Buribajev v této sezóně druhým dirigentem světové extratřídy, který se představil u pultu Filharmonie Brno. Buď musel dostat neobvykle vysoký počet zkoušek s orchestrem, nebo při nich byl nesmírně přísný a důsledný. Orchestr odvedl obrovský kus práce a navzdory jisté nervozitě před televizními kamerami byl výsledek vynikající, především v souhře celku a v jednotném vyrovnaném zvuku smyčcových skupin. Jednotlivci se v sólových výstupech většinou nevyvarovali chyb, také ale úspěšně zvládali zatěžkaný ruský výraz.
Buribajevův styl připomíná legendárního Jevgenije Mravinského, který těžil z dokonalé technické přípravy a během koncertu jen kontroloval a odměřoval zdárný průběh. Tato petrohradská škola stojí do určité míry v opozici vůči moskevské, jejímž legendárním zástupcem je Gennadij Rožděstvěnskij. Ten zkouší jen minimálně a těží z neopakovatelné atmosféry a napětí živého provedení. Ať Moskva, nebo Petrohrad, jejich syrový orchestrální zvuk spolu s mírně odlišným instrumentářem (např. u žesťů) a technikou (u bicích) dává ve výsledku značně odlišný zvuk oproti orchestrální tradici německé (včetně české) a anglické. Buribajev z Filharmonie Brno dokázal dostat něco z projevu výsostně ruského a za to mu patří dík. Moderní orchestr by se měl dokázat přeorientovat na rozličné styly, kultury a epochy mnohem více, než bylo dosud obvyklé.
Hudba Alfreda Garrijeviče Schnittkeho není pro Brňany ničím novým. Tentokrát dostali vskutku nesnadné sousto: Autorovo Concerto grosso č. 2 se sólovými houslemi a violoncellem, ale také s cembalem, elektrickou kytarou, baskytarou a dalším zajímavým instrumentářem včetně početných bicích. Dílo může působit nevlídně především pro nezkušeného posluchače: obrovitý orchestr tu sólisty nedoprovází, nýbrž se snaží rozbít jejich dokonalé souznění (inspirované krásným vztahem manželů Olega Kagana a Natálie Gutmanové, pro něž je koncert napsán). Přehlušuje je a narušuje jejich hru vpády ubíjejících banalit, které jsou pro skladatele synonymem zla.
Dalším problémem je jak samotná akustika Janáčkova divadla, tak i fakt, že program se zkouší v akusticky nanejvýš protichůdném Besedním domě. U takového Mozarta nebo i Mahlera už hudebníci vědí, kde při přechodu na generálku do Janáčkova divadla přidat a jak na to, výbušný Schnittke tím ale zjevně utrpěl. Je totiž postaven na maximálních myslitelných kontrastech prázdnoty a plnosti a je do značné míry založen na ubíjejícím efektu fortissimových pasáží, které mají posluchače katapultovat do krajních poloh duševní pozornosti. Když pasáže takto nevyzní, ztrácí se kýžený efekt a zbude jen pozorování něčeho velmi hlubokého, velkolepého, plného nepříjemných zážítků a schválností.
Přesto lze bez výhrad říci, že se jednalo o jeden z vrcholů aktuální sezóny. Člověk by čekal, že to bude třebas dobré, ale bojácné, nesmělé a povrchní. Opak byl pravdou. Navzdory technickým extrémům v partituře (např. v hlubokých žestích) byl projev orchestru zapálený a strhující. Dá se navíc předpokládat, že v uvolněnější atmosféře páteční reprízy bez televizních kamer budou ještě kontrastněji odstíněny útržky „zvracených“ estrádních pochodů a tanců.
Je potěšitelné, že se před orchestrem po dlouhé době jako sólisté objevili jeho vlastní dlouholetí koncertní mistři Marie Petříková (mnoha posluchačům známá ještě jako Gajdošová) a Pavel Šabacký. Není dobré, když jako sólisté vystupují výhradně cizí hvězdy, které nikdo z orchestru nikdy předtím neviděl. Svoji příležitost rozhodně nepropásli, přestože výrazově i technicky dominovala houslistka Marie Petříková. Od svého inauguračního koncertu s Filharmonií Brno, kdy počátkem 90. let hrála v Mahenově divadle Bartókův koncert, podává vyrovnané výkony a Schnittkeho náročnou partituru si vyloženě užívala. Violoncellista Pavel Šabacký vypadal mnohem ustaraněji, oči měl zamčené v notách, všechny ale zdárně vylovil, a tak na jeho výkonu byla škoda jen absence výrazu a dynamiky. Skromnost a pokora se cení ve všech oborech lidské činnosti, jako koncertní mistr a sólový hráč by si ale Šabacký měl rozmyslet priority a přiklonit se k celkově výraznějšímu projevu.
Celý večer byl perfektně dramaturgicky promyšlený volbou interpretů, náležitě hrozivým pojmenováním („Dobro a zlo“), ale především volbou skladeb, které jsou spolu v dokonalé symbióze. Schnittke se stal hudebním velikánem, když načerpal od Šostakoviče jeho mnohovýznamovost a hloubku a zvýraznil kontrasty vysokého a nízkého, s nimiž byl díky své práci pro film v každodenním kontaktu. Šostakovič se koncem 20. let věnoval kultivaci svých hudebních výstředností a teatralit a nebyl si jistý, zda zvolí dráhu skladatele, nebo klavíristy. Definitivně se hudebním skladatelem stává ve chvíli, kdy jej jeho blízký přítel Ivan Ivanovič Sollertinskij seznámil s hudbou Gustava Mahlera. Šostakovič rozhodně neopustil svoji zálibu v bizarních výstřelcích, posunul ji ale na vyšší úroveň zapojením do komplexního celku symfonického dramatu. Pro Schnittkeho je tento postup zásadní komponentou celkového projevu a v závěrečné větě Šostakovičovy Osmé symfonie toto defilé všemožných podvratných „blbinek“ úplně obrátí dosavadní vývoj celé skladby.
Skladba má nanejvýš nepravděpodobnou stavbu a vyžaduje vskutku oduševnělou koncepci. Po katastrofické pomalé první větě následují dvě scherza, jež dále gradují a kulminují jak v katastrofičnosti, tak i v ušklebené banalitě. Buribajev svůj úspěch založil na precizní práci se smyčci a orchestr opravdu zněl jako vyměněný, přitom volil krajně rychlá tempa. Je zajímavé, že v mohutných tutti nezněly lesní rohy nikdy úplně čistě, vždycky někdo ujel, přesto ale zněly výtečně a bez obvyklého schovávání jeden za druhého.
Pro „televizní“ napětí je charakteristické, že všechna velká instrumentální sóla vyzněla vesměs znamenitě, ovšem často s drobným výpadkem. Zdeněk Nádeníček v první větě poněkud obtížněji uváděl strojek svého anglického rohu do provozní teploty, ale pak už to byl požitek. Jindy mdlý pikolista František Kantor ve druhé větě a místy ve třetí odvedl svůj životní výkon, a přestože vypadal, že je na pokraji zhroucení, dostál výrazovým požadavkům. Trumpetista František Kříž pojal teatrální kvapík ve střední části druhého scherza vskutku nedostižně, jakoby mu přitom ale jeden takt vypadl. Tympánista Lukáš Krejčí pojal drtivý závěr druhého scherza s patřičnou vervou, vynechal ale závěrečné dva takty. Violy ve třetí větě začaly neúprosnou toccatu s takovou vervou, že bylo až k neuvěření, že jsou to pořád ty brněnské. Úplně nejstylověji a velmi ostře zněl malý buben v podání Radka Tomáška. Kéž by si zdejší hudebníci tyto výrazové polohy zapamatovali i v budoucích kontaktech s ruskou hudbou.
Dirigent vystavěl v prvních třech větách děsivou symfonickou vizi zla. Poté už symfonie negraduje, ale odumírá, ve čtvrté větě tichou meditací a v páté sledem nemožných nesouvislých epizod, z nichž jediná zřetelně aspiruje na jakousi závěrečnou katarzi, spíš se ale jedná o parodii na očekávání závěrečného vyvrcholení a Buribajev ji proto nechal prohnat v až destabilizujícím rychlém tempu. Jinak ale v páté větě rozbíjí svoji agogickou nesmlouvavost a popouští uzdu rozličným pompézním rubatům a ritenutům.
Ve výsledku se sázka na velmi náročný program ukázala být šťastnou, orchestr tentokrát obtížné partitury zvládl na výbornou. Buribajev je stejně jako onehdy Scaglione mladý dirigent ověnčený úspěchy, právě v tuto chvíli vynikající a energický, stále ale dost skromný na to, aby dojel na hostování do Brna. Tyto parametry by měly být důsledně uplatňovány při hledání budoucích hostujících dirigentů i, dá-li Bůh, šéfdirigenta. Především se ale ukazuje, kde by se perspektivní dirigenti dali hledat: nikoliv nutně v českých vodách, v nichž se na jedné straně nacházejí pouze těžko dostupné mladé hvězdy (Hrůša, Netopil a nejen oni) a na druhé straně dirigenti za zenitem, kteří už u práce trochu odpočívají. Ani z ciziny není nutné zvát kdysi zvučná jména, která žijí jen z dávné podstaty – to je bohužel v hudební branži velmi časté. Mladíci před čtyřicítkou mívají energie nejvíc a Filharmonie Brno ji potřebuje jako sůl. Účast na jediné repríze koncertu dnes od 19:30 v Janáčkově divadle lze jen doporučit.
Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 2 pro housle, violoncello a orchestr, Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll op. 65. Hudební nastudování – Alan Buribajev, housle – Marie Petříková, violoncello – Pavel Šabacký, Filharmonie Brno. 7. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jan Špaček
8. duben 2016, 14:20Jan Špaček
8. duben 2016, 14:20