Brno Contemporary Orchestra má letos za sebou třetí rok existence, což v životě orchestru není téměř nic. Za tak krátkou dobu se ani nestačí pořádně usadit, ať už v charakteristickém repertoáru, interpretačním stylu nebo alespoň v konkrétním místě. Po včerejším koncertu v Besedním domě se ale zdá, že by sdružení zaměřené na soudobou hudbu mohlo najít ke všem těmto věcem cestu.
Koncerty BCO sleduji od počátku a jejich výsledky jsou – při tak krátké době existence celkem pochopitelně – spíš kolísavé. Od mimořádně povedených akcí festivalového charakteru, jako bylo provedení skladby Professor Bad Trip v suchém doku na Brněnské přehradě, přes vcelku konvenční až snobské večery ve vile Tugendhat, rozháraný večer téměř studentského rázu při Setkávání nové hudby v Divadle na Orlí, až po propadák v sálu Břetislava Bakaly. Orchestr trpěl celkovou roztříštěností, hledal souhru a tvář, dramaturgie často působila na poslední chvíli splácaným a nekoncepčním dojmem. Pro tuto sezónu ale došlo k důležité věci: BCO získal alespoň kousek organizačního zázemí u Filharmonie Brno. Ta stále více plní kromě své hlavní, tedy koncertní náplně, také svou druhou funkci agentury. Nejen při pořádání festivalů (Velikonoční, blízká Expozice nové hudby atd.), ale také v rámci svých abonentních cyklů. Z těch netradičních byly tento týden zahájeny dva: již po druhé cyklus Jazz & World Music a zcela nově cyklus zaměřený na soudobou hudbu.
BCO se tak dostal nejen do katalogu a kalendáře filharmonických akcí, ale také do Besedního domu, který pro jeho potřeby vyhovuje rozměry i akustikou. Cyklus je sice krátký, obsahuje pouhé tři koncerty, ale přece by to mohl být nejen začátek krásného přátelství, ale také cesty ke klidu na poctivou práci – výjimečně to nemyslím nijak ironicky. Pokud chcete hrát sebedivočejší a sebeneslýchanější hudbu, musíte ji předat posluchačům, a pokud ji mají přijmout, je potřeba ji zahrát pořádně. Nejen s chutí a zápalem, ale také s maximální dávkou suverenity, která při provozování často velmi složitých kompozic netrpí, ale hraje pokud možno se stejnou samozřejmostí jako vídeňáci Strausse. Mimochodem – není to tak dlouho, co ND Brno poskytlo přístřeší pro Ensemble Opera Diversa podobně jako nyní Filharmonie Brno pro BCO (a již dříve pro Czech Ensemble Baroque). Spolupráce příspěvkových a nezávislých organizací je věc, kterou bych rád viděl častěji – při rozumném nastavení parametrů obohacuje obě strany.
Před včerejším koncertem zaujala už při prvním pohledu do programu dramaturgie, která vytvářela symetrický celek ze dvou sólových skladeb následovaných dvěma orchestrálními se zřetelnými východisky v baroku. Dramaturg Viktor Pantůček vytvořil pořad z hudby, která používá současné prostředky, ale zároveň je ukotvená v klasice, od které se může odpíchnout jak interpret, tak posluchač. Oba v ní mohou najít záchytný bod ve chvílích nejistoty a ujistit se, že věci probíhají tak, jak mají. Pokládám to za důležité pro obě strany, ale momentálně možná víc pro samotný orchestr. Ten se ve zvoleném repertoáru cítil evidentně dobře a pokud se ve skladbách podobného rázu pevně ukotví a najde svou jistotu, mohou se stát východiskem pro mnohem experimentálnější a dobře zvládnuté projekty. Dva hlavní autoři večera, Alfred Schnittke a Frank Martin, patří k Pantůčkovým oblíbencům, což ví každý, kdo sleduje také sbor Vox Iuvenalis – tady by snad bylo dobré si preventivně pohlídat, aby se obě sdružení při výběru „svých“ skladatelů příliš nekopírovala.
Koncert začal jakoby symbolicky nejsilnějším odkazem na starou hudbu – Předehru k Orfeovi Louise Andriessena přednesla na cembalo Barbara Maria Willi. Odkaz to byl víceznačný: nejen že se jednalo o připomínku dokonalého bájného pěvce, který dojal i strážce podsvětí, ale také nejstaršího operního námětu a tím doby kolem roku 1600. Tehdy se etablovalo pojetí hudby, jaká je ještě dnes běžně přijímána a pokládána masově za „normální“. Skladba pracuje s prostředky minimalismu oproštěnými na co nejzákladnější podstatu a vytváří také zřetelné polyfonické struktury, ovšem opět v té nejzákladnější formě – kánonu. Odkazy na rozložené akordy Orfeovy lyry jsou nabíledni. Dalším odkazem k hudební historii byla interpretace B. M. Willi, která tuto „předehru k neexistující opeře“ hrála opravdu jako starou hudbu, na kterou se víceméně specializuje.
Následující Concerto grosso č. 3 Alfreda Schnittkeho bylo zřejmě největší interpretační výzvou večera, s níž se BCO vyrovnal velmi dobře, i když rezervy tu byly, to se také musí říct. Důmyslná, složitá, ale také vtipná kompozice pro dvoje housle, klavír, cembalo, celestu a smyčce začíná motivem B-A-C-H a přes barokní ritornel v dráždivých harmoniích přejde do pestrobarevné disonance. Ozvou se ohlasy Haydna i Beethovena, posluchač může přemýšlet, jestli Schnittke staré mistry připomíná, nebo si z nich dělá legraci. BCO poněkud nezvládl závěr skladby, kde se střídají plná forte s jemnými piany – v těch se nesmí ztrácet napětí, což se orchestru bohužel nedařilo a provedení ztratilo tah. V celkovém vyznění večera to neznamenalo žádnou tragédii, ale hudba mě nakonec k přestávce spíš ukolébala než nabudila. Doufám, že se BCO ke Schnittkeho Concertu ještě vrátí a zapracuje na něm, dobrý grunt byl bezpochyby přítomen.
Druhou polovinu večera zahájilo Canto I Miloslava Ištvana. Krásnou desetidílnou věc pro sólovou violu přednesl z balkónu nad pódiem Stanislav Vacek. V nevyslovených, ale přece přítomných polyfoniích z jednoho hlasu jsem cítil možný zdroj inspirace Pavla Zemka Nováka, který z jednohlasého uvažování vytváří svůj tvůrčí princip. Provedení ve ztemělém sále bylo maximálně působivé a koncentrované. Závěr večera patřil Malé koncertantní symfonii Franka Martina – velmi klasicky působící skladbě, která na tradiční výrazové prostředky spíš jaksi mimochodem naráží, než že by z nich prvoplánově vycházela. Tady se orchestr i jeho vedoucí Pavel Šnajdr s dílem vyloženě našli a energickým provedením si vysloužili oprávněný a frenetický potlesk.
Sál Besedního domu plný nebyl, soudobá hudba není a zřejmě nikdy nebude masová záležitost. Návštěva se mi ale nakonec nezdála tak špatná, jak to ještě čtvrt hodiny před začátkem vypadalo. Doufám, že to časem bude lepší, na prováděné hudbě nebylo nic nestravitelného. Spíš se v ní našlo dost zábavných momentů pro každého, kdo byl ochoten je vnímat. A Brno Contemporary Orchestra by v takto sestavených a provedených večerech mohl najít svoji tvář a hudební domov, ze kterého může vycházet, a ve chvílích tápání se do něj zase vracet.
Koncert pro struny. Louis Andriessen: Předehra k Orfeovi, Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 3, Miloslav Ištvan: Canto I, Frank Martin: Malá koncertantní symfonie. Barbara Maria Willi – cembalo, Lenka Koplová, Kristina Hrubá Czajkowská – housle, Stanislav Vacek – viola, Pavla Kopecká – harfa, Stanislav Slavíček – klavír, hudební nastudování – Pavel Šnajdr, BCO – Brno Contemporary Orchestra. 16. 10. 2014, Besední dům, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..