Koncertní provoz roku 2022 zahájil ansámbl Brno Contemporary Orchestra s dirigentem a uměleckým vedoucím Pavlem Šnajdrem na netradičním místě: hudebním sálem, ve kterém v pondělí 24. ledna zazněl program Stroje a strojky, se totiž stala pádová zkušebna Leteckého ústavu Fakulty strojního inženýrství VUT. Koncert se měl původně odehrát v hlavních výstavních prostorách Technického muzea, a to hned vedle Kaplanovy turbíny, kvůli prosincovému poškození střechy však musel být přesunutý právě do pádové zkušebny. Orchestr však nenechal nic náhodě, a kromě přesunu celého večera „vyzdobil“ hracími strojky, které zapůjčilo Technické muzeum v Brně, a turbínami od VUT svůj nově vzniklý hudební sál. Návštěvníci měli dokonce možnost si na ně zahrát a jak s úsměvem uvedl Pavel Rudolf z Energetického ústavu: „Máme vybrána nádherně na poklep znějící oběžná kola vírových turbín. Patent profesora Pochylého nalezl další aplikační oblast.“ V souladu s tématem tvořily dramaturgii večera skladby, které jsou ve svých konceptech (zadáních) mechanické, fyzikální či matematické.
Koncert zahájilo dílo Pět polydynamických skladeb poněkud pozapomenutého představitele hudební avantgardy dvacátých let Miroslava Ponce. Skladatel přirozeně tíhnul k moderní kompozici. Kromě hudebních experimentů živených mj. studiem u Aloise Háby nalezl zalíbení také v kresbě, kolážích a matematice. Poncova inklinace k uměleckým dílům stojícím na žánrových pomezích hnala vodu na mlýn jeho vlastním intermediálním a mezižánrovým pokusům. Jeho Pět polydynamických skladeb je postaveno na horizontálních a vertikálních kombinacích vybraných tónů z chromatické stupnice. Jak nicméně napovídá název, středobodem pětice skladeb jsou především dynamické odstíny. Ponc se nezaměřuje pouze na šířku dynamického spektra, ale každému z nástrojů dává jeho vlastní a na ostatních nástrojích často nezávislý dynamický průběh. Je nicméně důležité uvědomit si, že Pět polydynamických skladeb je ve skutečnosti souborem pěti hudebních studií, které si kladou za cíl prozkoumat na zvoleném hudebním materiálu všemožné (a to i ne zcela hudebně funkční) dynamické kombinace. Umělecké dílo se zde stává akademickou prací a zdánlivě nekonečné řady variací a permutací vznikají jen a pouze „za účelem výzkumu“. Poncova skladba tento fakt bere s hlavou vztyčenou. Nejde totiž o suchou dřinu, ale o intelektuální zábavu. Nastudování Pavla Šnajdra studijní charakter díla navíc povedeně akcentovalo a dirigentovo objektivní uchopení hudby, ve které se přirozená lyrika snoubí s akademickým odstupem, skvěle podtrhlo skladatelský záměr.
Zatímco úvodní skladbu ukolébal orchestr do mírného pianissima, následující For Large Ensemble, part C Luboše Mrkvičky vpadlo do nastalého ticha přímo dynamickým vrcholem. Právě část C, která na pondělním koncertu zazněla, zkomponoval autor roku 2017 přímo pro Brno Contemporary Orchestra. Zatímco pro Ponce byla středobodem díla dynamika, pro Mrkvičku to je barva. Sazba jí totiž doslova hýří: v rychle za sebou jdoucích úsecích se napříč všemi orchestrálními nástroji objevují drobné melodické útvary, které mizí stejně rychle jako se vynořily. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o středověký hoquetus aplikovaný na současnou tvorbu a vystupňovaný k maximálnímu využití techniky střídání hlasů a barev. Provedení orchestru bylo i v tomto případě na vysoké úrovni a hudebníci zůstávali rytmicky pevní i v náročných polyrytmických plochách. Druhá polovina díla naopak představovala výrazné uklidnění a skoro by se chtělo hledat paralelu opět ve středověké tvorbě – charakteristický zvuk druhé poloviny skladby totiž pramenil především ze hry nad dlouze položenou prodlevou. Tato technika představovala ve středověku důležitý mezistupeň mezi jednohlasem a polyfonií; pro její zřejmé zvukové kvality se k ní však skladatelé obracejí nadále. Mrkvička navíc využil bohatě obsazeného orchestru a tuto prodlevu postupně předával různým nástrojům, čímž povedeně měnil celkové vyznění skladby. Pavel Šnajdr zvládl s orchestrem výtečně i druhou polovinu díla, kde musel pečlivě sledovat a odstupňovat dynamiky jednotlivých nástrojů tak, aby zvuk i zvolené kompoziční a instrumentační techniky fungovaly tak, jak bylo třeba.
Premiérovaná Musica anima mechanica od Petra Hromádky, která také vznikla na objednávku Brno Contemporary Orchestra, představila ještě zcela odlišný kompoziční svět – na rozdíl od předcházejících děl použila skladba spíše tradičnější tonální hudební jazyk, tento nicméně obohatila o nahrávku různých mechanických zvuků, které s orchestrem tvořily živý dialog. Výsledná kombinace jako by vypadla z filmů Tima Burtona či z kabaretu – temná, rytmická, melodická, svůdná, místy mechanická a přiměřeně opulentní. V dobrém smyslu! Ostatně původním dramaturgickým záměrem bylo, aby skladatel zaranžoval a zvarioval některý z hracích strojků uložených v Technickém muzeu v Brně. Nakonec však vznikla zcela svébytná kompozice, která tuto estetiku využívá k dosažení vlastních uměleckých cílů. Provedení bylo taktéž velmi dobré, ačkoliv jej zpočátku trápily jisté rytmické nesrovnalosti mezi tepem orchestru a strojů a strojků z nahrávky. Dirigent nicméně reagoval okamžitě a naznačil zvukaři, aby odposlechy s nahrávkou zesílil. Po zbytek skladby si pak hudebníci udrželi rytmickou přesnost důležitou k adekvátnímu provedení Hromádkovy skladby.
Mezi skladby vycházející z racionálního konstruktu lze bezpochyby zařadit také Jalons (Milníky) Iannise Xenakise. Dílo vzniklo roku 1986 u příležitosti desátého výročí Ensemble intercontemporain, jehož vedoucímu a zakladateli Pierru Boulezovi byla věnována. Skladba dokazuje, že matematické modely mohou u hudební kompozice nejen fungovat, ale být stejně dechberoucí jako tradiční metody. Xenakisova skladba v sobě skýtá fascinující dynamické i melodické vrcholy, které umocnilo provedení Brno Contemporary Orchestra a obzvláště „ševelení“ v pianissimu bylo velmi působivé.
Závěrečné Dreams of Machines pro pianolu a ansámbl skladatele Trevora Grahla bylo poslední premiérou večera a současně jistým vyvrcholením všeho předešlého. Hudba byla tonálnější, ale současně „roztěkaná“, proměnlivá, polyrytmická, pravidelná i minimalistická. A to vše bylo korunováno bohatou barevností faktury. Za pianolu, která stála většinu času v opozici proti orchestru, usedl klavírista a skladatel Wolfgang Heisig. Kromě hudebníků zazněla také hrací skřínka, po které měl Heisig možnost vyměnit si váleček na poslední část skladby. Expresivní hudba, která jako by se vždy na chvíli poddala nějakému extrému, byla výtečnou tečkou za povedeným večerem. Spojením neotřelého prostředí, do kterého se člověk mimo profesi jen tak nedostane, pestré dramaturgie i skvělých hudebních výkonů vznikl večer, kterým Brno Contemporary Orchestra skutečně vkročila do roku 2022 tou správnou nohou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..