Hudební těleso Brno Contemporary Orchestra - věnující se soudobé hudební tvorbě - navázalo na předchozí koncert From Czechoslovakia pohledem z druhé strany. Program koncertu For Czechoslovakia zahrnoval díla světových autorů, která byla buďto napsána přímo pro účel výročí nebo s tématem Československého státu alespoň nepřímo souvisí. Jako první zazněla skladba Quo vadis? skladatele Aloise Piňose, od jehož úmrtí 19. září uplyne rovných deset let.
Dílo začínající řinčením činelů a násilnými údery klavíru si ze Sienkiewiczovy rozsáhlé prózy bere ony věčné otázky – kam kráčíme, jaký je směr událostí života člověka, společnosti, jak se mění v průběhu času. Piňosovu výtvoru se nedá upřít různorodost a pestrost sdělení. Zatímco úvodní takty skladby dávají pocítit skladatelovu dravost a dramatičnost, záhy se v hudebním předivu objevují lyričtější, bezmála konejšivé pasáže. Čím více se však klidné vody prohlubují, tím humornějším a cyničtějším se toto hudební sdělení stává. Nesmlouvavé údery bicích však posluchače stále obrací zpět k závažnosti díla. Hudba umně kloubí moderní skladatelské postupy a objektivitu sdělení. Ve své nejzazší formě připomíná středověký hoquetus – jinak srozumitelné melodické linky jsou roztrhány a předávány mezi jednotlivými nástroji. Vzniká tak účelně organizovaný zmatek. Skladatel nicméně neupadá do bezbřehého negativismu a dílo navzdory všem disonancím a atypickým hudebním prvkům pouze vznáší již názvem avizovanou otázku… Quo vadis? Skladatel neodpovídá, pouze pokorně klopí hlavu.
Skladba Rolanda Dahindena s prostým názvem Brno nabídla podobnou, ale v jistých ohledech diametrálně odlišnou porci hudební moderny. Koneckonců málokteré dílo se snaží napodobit zvuk mluvené češtiny. Dalším nevšedním prvkem bylo užití snímaného zvuku nástrojů, který se poté vracel jako ozvěna zpět posluchačům. Skladba Brno byla plná lomozu, skřípání, škrábání, hučení, vrzání, drnčení, zvonění a dalších možných hluků a zvuků, které jsou nástroje schopny vytvořit. Glissanda, hra u kobylky, dýchání do sólového basklarinetu – vše tu našlo své uplatnění. Něžná zvonkohra a sametový basklarinet výtečně kontrastovaly s úsečnými smyčci. Zdánlivě by se chtělo plesat nad pozoruhodným barevným spektrem, kterým výsledek oplýval… Jen kdyby to vše bylo alespoň trochu zajímavé. Dahindenova hudba totiž vyložila všechny karty na stůl hned z kraje, což jí bohužel na celou partii nevystačilo. Nač se skladatel vůbec obtěžoval členit dílo na jednotlivé vnitřní segmenty, když každá část oplývala stejnými hudebními postupy a stejným témbrovým pojetím? Jedná se vlastně do jisté míry o problém soudobé hudby obecně. Tvrdit, že moderní skladby postrádají punc novosti, je jako píchnout do vosího hnízda. Z mnoha stran se nejspíše sletí zarytí obhájci atonální melodiky, seriální kompoziční techniky, disonantního kontrapunktu nebo grafických partitur. Já však ani v nejmenším nesnižuji důležitost a kouzlo nové hudby, naopak! Skladatelé však v mnoha případech pouze vyměnili jedno klišé za druhé – rádoby nečekaná tremola s dramatickou ppp<fff>ppp (!) dynamikou se stávají pouhým ekvivalentem sekvencovitých postupů. Vlna moderní hudby tak ztratila to, co ji dělalo skutečně soudobou – momenty překvapení. Samozřejmě i dnes se najdou skladatelé, kteří dokáží balancovat na hraně starého a nového kompozičního jazyka, a přitom stále přesahovat tato rozdělení. Svěží moderna naneštěstí už není vlna, zůstali pouze jednotlivci.
Skladba Concordanza Sofie Gubajduliny nabídla o něco umírněnější hudební jazyk. I skupiny nástrojů byly o něco jednotnější než v předchozích dílech. Skladatelka však okořenila skladbu i užitím sykavek a dalších zvuků, které instrumentalisté vydávali. Homogennější faktura navíc pomohla k jednoznačnějšímu odstínování dynamiky. I zde se však objevovala spousta opotřebených hudebních sdělení. Skladba sice pochází z roku 1971, a není tedy zcela férové vyčítat dílu jistou - z dnešního úhlu pohledu - vnímanou schematičnost, přesto její uvedení ještě o něco více prohloubilo zřetelná rizika nové hudby.
Konec dobrý, všechno dobré. Plastový hrad Elliotta Sharpa, napsaný na objednávku BCO, naopak ukázal, proč nová hudba má nejen smysl, ale proč je třeba ji i aktivně propagovat. Už jen zastoupení harfy a cimbálu v orchestru bylo relativně netypické, hlavní devizou však zůstává skladatelovo nakládání s hudebním předivem. Kombinování barevných lyrických skvrn, úsečných dramatických rytmů, glissand, pizzicat, náhlých meditativních souzvuků dlouhých tónu a zvuků křičícího, bezmála jazzového basklarinetu – s tím vším skladatel nakládal v každé části díla nově a svěže. Výtečná byla také práce s dynamikou, za což zaslouží pochvalu nejen skladatel, ale především interpreti. Náhlý kontrast něžné souhry klarinetu a cimbálu proti burácejícímu orchestru, to vše zajistilo, že dílo skutečně ožilo. Nikoliv přímo obsazením a dynamikou samotnou, ale hlavně hudební logikou – akcí a reakcí.
Orchestr pod vedením Pavla Šnajdra podal výtečný výkon. Soudobá hudba bývá pro interprety oříškem, na Brno Contemporary Orchestra je však vidět, že moderna je jejich denním chlebem. Sólový basklarinetista Lukáš Daňhel dodal tónům basklarinetu osobitý odstín a vypořádal se i s technickými nesnázemi skladeb. Až na skutečně pár drobných chyb – jako byly například přeznívající housle v dramatickém a jinak náhlém konci Dahindenova Brna – podali hudebníci pozoruhodný výkon.
Nedá mi to. Je mrzuté, že i v tomto případě Besední dům zel prázdnotou. Je jasné, že moderní hudební tvorba nemusí oslovovat každého, ale z prázdného sálu, tolik kontrastního k plnému nasazení hudebníků, mi bylo trochu smutno. Dvě skladby byly nově složeny přímo pro orchestr a zbývající dvojice patří stále ke svěží hudební tvorbě konce 20. a začátku 21. století. Ale kde byli posluchači?
Alois Piňos: Quo Vadis? Hudba pro trombon sólo a komorní soubor (2001), Roland Dahinden: Brno. Klangraumprozess for bassclarinet with 2 violins, viola, cello, double bass, percussion and electronic (2018) – Objednávka BCO, Sofia Gubajodulina: Concordanza. Pro komorní orchestr (1971), Elliott Sharp: Plastový hrad (2018) – objednávka BCO. 20. března 2018, Besední dům.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..