Na poli historicky poučené interpretace představuje dirigent, hráč na lesní roh a pedagog Václav Luks osobnost mezinárodního významu. Tento muž stojí v čele barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704, obě tato tělesa za účelem interpretace staré hudby také založil. S tímto orchestrem a sborem provedl úctyhodné množství děl vrcholného a pozdního baroka. Na rozlehlém poli staré hudby se však obrátil i k počátkům barokní hudby vůbec a velkou pozornost věnuje obzvláště odkazu Claudia Monteverdiho. Stal se také iniciátorem koncertního cyklu Hudební most Praha – Drážďany, který je jediným koncertním cyklem českého souboru v zahraničí. Ve středu 13. prosince v brněnském Besedním domě po boku Filharmonie Brno a Lenky Cafourkové Ďuricové provedl předehru k opeře Agrippina a kantátu Ero e Leandro Georga Friedricha Händela, Koncert g moll pro tři hoboje, fagot, dvě zobcové flétny, housle, smyčce a cembalo Antonia Vivaldiho a Symfonii č. 36 C dur zvanou „Linecká“ Wolfganga Amadea Mozarta. Na koncertu účinkovala také cembalistka Monika Knoblohová a theorbista Jan Krejča.
Do jaké míry je vlastně možné uchopit orchestr stylového rozpětí jakým je Filharmonie Brno a přetavit jej v komorní, dobově uvažující těleso při maximální možné autenticitě? Je možné dosáhnout cíleného zvuku a zachovat si přitom lehkost a přirozenost interpretace? Inu... všechno má svoji cenu. Již při zahájení koncertu v podobě předehry k opeře Agrippina od Georga Friedricha Händela mohly vzniknout nemalé pochybnosti o smyslu celého počínání. Václavu Luksovi se doopravdy podařilo zásadně proměnit zvuk orchestru. Ta tam byla běžně se vyskytující vibrata smyčců sloužící k zahlazení různorodých intonačních nejistot. V souladu se současným poznáním hudební historie volil ansámbl dokonce i vhodná zdobení, důrazy a interpretaci přizpůsobil i celkovému afektu díla. Přimějete-li ovšem hudebníky nakládat s materiálem dle jiných zvyklostí, než které se obyčejně vyskytují v jim blízké hudební literatuře, musí se to zákonitě někde projevit. Problematická, ne vždy přesvědčivá intonace a celkově nejistá interpretace představovaly nejzásadnější nedostatky. V případě sólových houslích se navíc tón často nepříliš přesvědčivě chvěl a sólistce občas i neúmyslně poskočil smyčec. Nejednalo by se o velké prohřešky, kdyby zbytek provedení byl sebejistý a dokázal se za sebe postavit. Hudebníci však jen velmi nepřesvědčivě usilovali o dravý dobový patos. V případě kantáty Ero e Leonardo byl rozporuplný dojem trochu paradoxně umocněn výtečným přednesem zpěvačky Lenky Cafourkové Ďuricové. Zpěvačka, která se angažuje i ve skutečně barokních projektech tak paradoxně ještě více rozpoltila výsledné vyznění. Hlasové polohy se pohybovaly od tichého a tenkého, téměř prosebného projevu, až po mohutné a plné deklamace. Pochvalu zaslouží především příkladná práce s tónem a snaha o neustále hudební napětí.
Ne že by Filharmonie Brno nepodala přiměřený výkon nebo nedokázala také vhodně volit dynamiku a zvukové polohy, dílům však scházela přesvědčivost a skutečné nasazení. Paradoxně největším dramatickým zážitkem byly energické „taneční kreace“ samotného dirigenta. Luks často až úsměvně teatrálně burcoval letargické hudebníky a za úporného supění, které se neslo až k zadním lavicím sálu, prožíval soukromé vytržení z uváděných hudebních děl. Netvrdím, že by měl dirigent zůstávat netečně a nezúčastněně nad věcí a blahosklonně projevovat emoce pouze při závěrečném potlesku. Pokud se však k posluchačům dostává hudba po většinu času okořeněná výrazným dýcháním a funěním, pak se milé uznání nad ponořením dirigenta do hudební faktury mění v čirou frustraci nad neustávajícími a rušivými zvuky, které žádný ze skladatelů do partitury určitě nevepsal.
Samostatnou kapitolou je pak užití současných hudebních nástrojů. Zde by se mohly o slovo přihlásit nesouhlasné hlasy a vyčítat mi, že doba pokročila, nástroje se zdokonalují, Filharmonie Brno prostě nemá barokní housle a smyčce pro hráče, a i kdyby měla, stejně na ně nejsou patřičně zvyklí. Pravda! Co naplat, že s barokním smyčcem se tón tvoří jinak, proč se trápit tím, že střevové struny mají diametrálně odlišný charakter zvuku. V jistém slova smyslu jsou tyto námitky oprávněné! Vždyť přece i Barokní orchestr Pražské konzervatoře pod taktovkou Jakuba Kydlíčka si dává za cíl seznamovat studenty se zásadami historicky poučené interpretace a mladí hudebníci užívají také současných nástrojů. Jistě… jenže pomineme-li fakt, že Kydlíčkovi žáci věnují studiu barokního repertoáru podstatně více času než Filharmonie Brno a jsou proto i na charakteristické hudebně-interpretační znaky doby zvyklí, stále nám zbývá absurdní kombinování nástrojů z různých období v Koncertu g moll Antonia Vivaldiho. Co se stane, přidáme-li do relativně početného orchestru osazeného moderními nástroji dvě dobové zobcové flétny? Nic! Flétny jako by tam totiž ani nebyly. Tu a tam, když se proud tónů dostatečně ukáznil, flétny vykoukly z hudební faktury, vzápětí však byly převálcovány zvukem moderních nástrojů. Ano, i v Kydlíčkově orchestru vystupují zobcové flétny po boku moderních houslí, velikost ansámblu je však nesrovnatelná.
Z hlediska interpretace byla nejsilnějším kusem večera Symfonie č. 36 C dur „Linecká“ Wolfganga Amadea Mozarta, zde se orchestr zjevně cítil mnohem více doma. Ovšem ani v tomto případě nebyl výsledný výkon stoprocentní. Například ve druhé části Poco adagio se mírně neshodly žesťové nástroje, objevovala se i intonační nejistota napříč celým orchestrem.
Koncert Filharmonie Brno s Václavem Luksem sliboval mnohé, dostál svému slovu však jen částečně. Orchestru se nedá upřít upřímná snaha o podání co nejvěrnějšího výkonu – smyčcová sekce se držela Luksova vedení velmi dobře, nad vším se však vznášel opar nejistoty a ani obyčejně rozšafně a příjemně naladěný orchestr nehýřil nadšením. Problém však nebyl vůbec na jeho straně! Filharmonie Brno se projevuje jako orchestr, který výtečně zvládá hudební díla pozdního 18. a 19. století. V současné době těleso představuje také výtečného interpreta soudobé hudby, což je bezesporu věc, kterou by se Filharmonie Brno měla ohánět v každou příhodnou chvíli. Luks naopak potvrdil, že je na slovo vzatým odborníkem na tzv. historicky poučenou interpretaci. (Ať již tento výraz dirigent rád má nebo ne.) Dokázal totiž v jediném koncertu vštípit ohromné množství interpretačních zásad orchestru, který se ani v nejmenší míře na zvolené období nespecializuje. Výsledek však nemohl být již z principu věci srovnatelný s provedením stejných děl orchestrem, který se na starou hudbu specializuje. Pro koho tedy byl koncert vlastně určen? Přiznám se, že jsem měl pochybnosti. Když jsem již začínal přemýšlet, mělo-li to celé vlastně smysl, ozval se za mými zády šepot: „A co je to vlastně za ten veliký nástroj?“ Po přibližně deseti minutách se ozval další hlas z opačné strany: „Hmmm, theorba? To jsem v životě neslyšela!“ Pokud tedy koncert nakonec obohatil posluchače, byť jen o část specifického instrumentáře staré hudby, nejednalo se o promarněný čas…
soprán: Lenka Cafourková, housle: Marie Petříková, hoboj: Marcela Tománková, zobcová flétna: Michaela, zobcová flétna: Irena Ošťádalová, dirigent: Václav Luks. Filharmonie Brno 13. prosince 2017
Zatím nebyl přidán žádný komentář..