Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.
Zprofanovanou Every You And Every Me lišácky obešli bez živého hraní formou úvodního retrospektivního videa. (To se dá ovšem pochopit: Don’t Worry Be Happy od Bobbyho McFerrina asi hned tak naživo neuslyšíme.) I tak byl playlist kapely našlapaný a v pětadvaceti písních obsáhl celou diskografii. Z každého studiového alba zazněl alespoň jeden song včetně tematické skladby Twenty Years, zařazené ovšem už na Best of k deseti letům kapely (Once More With Feeling). S aktuální výroční kompilace (A Place for Us to Dream) to byla zase Jesus‘ Son.
Nemá cenu vyjmenovávat, co vše se hrálo, každý má svou srdcovku někde jinde (setlist k nahlédnutí zde: setlist.fm). Důležité je, že všechno fungovalo. Kapela podala skoro až nadpřirozený výkon, když v horku v uzavřené hale sázela jednu pecku za druhou v podstatě dvě hodiny nepřetržité. Publikum sborově odzpívalo své oblíbené songy a všichni se vzájemně nabíjeli dobrou energií. Ani nevadilo, že zdaleka nebylo vyprodáno a že hala nebyla zcela zatemněná, takže přítomní zčásti přišli o kouzlo jejich vizuální show. Tu je ovšem třeba vypíchnout.
Promítání jak hrajících muzikantů, tak videí, byla dotažená do detailu (množstvím kamer i vizualizací) a celé to dalo koncertu příjemný nostalgický patos, jaký si kulaté jubileum Placebo žádá. Například projekcí k songu Without You I’m Nothing tematicky vzdali Placebo holt svému „objeviteli“ Davidu Bowiemu nebo obrazově, při závěrečné písni The Bitter End, vyjádřili svůj postoj k současnému americkému prezidentovi.
Zvukově se koncert obešel bez větších problémů a na akustickou přívětivost výstavního prostoru byl vlastně docela dobrý, zejména ve druhé části haly. Trošku zazlobil ve výškách ve skladbě Devil in the Details, ale nebylo to nic zásadního, co by se objevovalo celý koncert. Zvukově mi chyběla jen údernost bubeníka Steva Forresta, který kapelu opustil v roce 2015. Naopak příjemným zpestřením byly housle, které v některých písních zazněly naživo. Každopádně všichni hudebníci v čele s Brianem Molko a Stefanem Olsdalem na sobě do slova nenechali nit suchou a stejně na tom byly i všichni pod podiem. Zejména po tom, co po třech čtvrtinách koncertu Brian publiku sdělil, že uzavírá melancholickou část vystoupení a teď je čas na tu správnou narozeninovou párty a tanec. Emoce i teplota byly vyšroubovány nad dosavadní bod varu a brněnské osazenstvo si vysloužilo za svůj výkon několik přídavků včetně oblíbeného coveru Kate Bush Running Up That Hill. Jednoduše řečeno: tato Birthday party se povedla.
Malý dodatek…
Oslava dvacátých narozenin, aneb ukončení teenage věku, se většinou odehrává ve velmi bujarém a nespoutaném duchu. Pokud se ovšem jedná o oslavu 20 let kapely, znamená to, že kapela i fanoušci už bezstarostnému mládí trošku odrostli (v dřívějších dobách Brian oslovení „ladies and gentleman“ asi tak často nepoužíval ). Ale nevadí, protože všichni se do tohoto věku rádi, alespoň na chvíli, vrátí. Nevýhodu to má pouze pro organizátory, protože fanouškovská základna obsahuje minimum školou povinných „dětí“, které jsou ochotny na své idoly čekat celé odpoledne, než se hala otevře, aby byli první pod podiem. Ale zkušený a pracující lid dochází většinou na čas či s lehkým zpožděním se sílou zvyku, že oficiální začátek je plus mínus o hodinu dříve než ten reálný. A tak se může stát, že pak stojí fronta podél celé haly (čekající vzorně ve dvoj až trojstupu) na vstup a uteče vám předkapela a někomu i začátek. Protože tentokrát pořadatelé nic neprodlužovali, ba naopak. Předskokan Niceland měl už 19:30 odehráno a avizovaný začátek Placeba ve 20:15 se o půlhodiny uspíšil. Tak doufám, že v tu dobu už byla většina lidí na svých místech, jen si asi nestihli koupit pivo.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..