Dobrý den, zahrajeme vám řadu efektních přídavků a mezi ně se vmáčkne i nějaká ta hodnotnější skladba – ale tím se nenechte rušit. Josef Špaček a Miroslav Sekera svůj koncert na zámku v Rájci-Jestřebí tímto způsobem neuvedli, ale klidně by mohli. Fantastické hudební cítění a nekompromisní virtuozitu hudebníci většinou vyplýtvali na perfektně naleštěný, ale v zásadě průměrný program.
Vlastně to ani nebude kritika, ale jen krátké zamyšlení nad přídavky – kořením a prokletím koncertů vážné hudby v jednom. Když se podíváme na ohlášený program (Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír, Pablo de Sarasate: Baskické capriccio, Bohuslav Martinů: Česká rapsodie pro housle a klavír, Edvard Hagerup Grieg: Sonáta č. 2 G dur pro housle a klavír), je to pořad v zásadě vyvážený. Letošní ročník festivalu Concentus Moraviae konfrontací národních hudebních škol – české, španělské a norské – předvádí jejich rozdílnosti, ale také podobná myšlenková východiska. Program se toho drží, představuje většinou rozsáhlejší kompozice s jedinou výjimkou Baskického capriccia, které sice má efektní přídavkový charakter (a Josef Špaček ho ve svém repertoáru mezi přídavky i řadí), ale zařazením na druhé místo z něj byla alespoň sejmuta funkce efektní tečky, pro niž se zapomene na všechno, co bylo před ní. Hudba Edvarda Griega mi osobně příliš nesedí, ale jeho Sonáta č. 2 je kus líbezně melodické, pro autora charakteristické muziky. Janáčkova houslová sonáta a Česká rapsodie Bohuslava Martinů jsou skladby ryzí krásy. Josef Špaček a Miroslav Sekera je perfektně výrazově odstínili, ale po Griegově skladbě se nechali vřelým přijetím publika strhnout k sérii přídavků, kterými stavbu koncertu a předpokládám, že i zamýšlené vyznění, totálně umlátili.
Vzpomínka na Ameriku Henriho Vieuxtempse, čili variace na píseň Yankee Doodle, svou strukturou de facto kopíruje druhou větu Baskického capriccia. Série variací od méně zdobených přes flažoletovou až po krkolomně brilantní, navíc na popěvek podobný notoricky známému Friggin in the Riggin (Sex Pistols, Anthrax, Tři sestry atd.). Publikum se blaženě rozkývalo a málem si i zpívalo, přídavek prostě zabral na tisíc procent a tak přišel i další: Liebesfreud Fritze Kreislera. Pěkný valčík legendárního houslového virtuóza zahráli oba hudebníci parádně, stejně jako celý koncert, ale v této chvíli už se z koncertu začala stávat zábavná směska. Na závěr přišel ještě Fibichův Poem (doufám, že si to pamatuji dobře, v té chvíli už se mi začalo všechno mlžit). Publikum se uklidnilo a nejedna dušička jistě zaslzela při představě, jaký by byl s takovou muzikou krásný funus.
Miroslav Sekera i Josef Špaček jsou vynikající hudebníci a zvláště ten druhý má před sebou pravděpodobně hvězdnou kariéru. Má pro ni všechny předpoklady – perfektní techniku, hudební cit, suverénní vystupování bez namyšlenosti, charisma, hudbu evidentně miluje nejen jako zaměstnání. Já se opravdu velmi těším na to, až si uvědomí, že i přídavek je součást koncertu a že není potřeba vytvářet z posluchačsky velmi vstřícně sestaveného večera cosi na hranici estrády. Rozhodně už nikdy nechci slyšet, jak svoji muzikantskou hřivnu rozhazuje v drobných.
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír, Pablo de Sarasate: Caprice basque, Bohuslav Martinů: Česká rapsodie pro housle a klavír, Edvard Hagerup Grieg: Sonáta č. 2 G dur pro housle a klavír op. 13. Josef Špaček – housle, Miroslav Sekera – klavír. 19. 6. 2014, Rájec-Jestřebí, zámek, Slavnostní sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..