Klavírní koncert č. 2 Petra Iljiče Čajkovského je kompozice nevyrovnaná, autorovými současníky přijímaná rozporuplně a důvody jsou patrné dodnes. Klavír není do orchestru organicky zapojen, sóla a tutti se víc střídají v oddělených částech, než aby vytvářela pocit uceleného díla. V rámci čtvrtečního koncertu Filharmonie Brno k tomuto vědomí ještě přispělo sousedství Šostakovičovy desáté symfonie. Bylo by dobré, kdyby se naše filharmonická dramaturgie už naučila Šostakoviče přiměřeně kombinovat a jsem v tomto směru zvědavý na příští sezónu. Čajkovskij je sice vhodnějším protějškem než Mozart, ale pořád je to vítězství nedobré volby nad úplně mizernou.
Klavírní part koncertu je bravurní i efektní – z těchto dvou aspektů se Mariánu Lapšanskému dařilo reflektovat především první. Jeho technická bravura byla ovšem poněkud tělocvikářská, přehrávala noty, ale tvorbou tónu, dynamickými ani tempovými nuancemi se příliš nezabývala. Myslím, že z toho nakonec pramenil i nedostatek vnějšího efektu, který jsem už naznačil. Klavír zněl suše a zcela neromanticky, zřetelné to bylo především v pomalém tempu druhé věty, navíc v kontrastu s výraznými party sólových houslí a violoncella, které zněly skutečně lyricky a procítěně. Smyčce byly vůbec v nadstandardní formě, v jaké bych je rád slyšel častěji. Nejlépe nakonec vyzněla krátká, prudce gradující poslední věta a publikum si vymínilo i přídavek. Teď už ale přenechávám slovo Janu Špačkovi a jeho pohledu na provedení Symfonie č. 10 Dmitrije Šostakoviče.
Čtvrtek byl dobrý – a co pátek?
Od počátku svého působení na postu šéfdirigenta Filharmonie Brno před čtyřmi lety přináší Aleksandar Marković svému orchestru hned několik důležitých podnětů. Kromě elánu a motivace posouvat orchestr repertoárově i výkonnostně lze za nejdůležitější přínos považovat nový přístup k velkým orchestrálním skladbám. Není tím řečeno, že by takový Dvořák nebo Beethoven nezasluhovali tolik pozornosti, nicméně pokud je hráno celovečerní dílo pro velký pozdně romantický orchestr, lze předpokládat, že kromě zapálených posluchačů bude v obecenstvu také mnoho „first-time listeners“, kteří skladbu slyší poprvé. Nejen kvůli nim je třeba Mahlera, Brucknera, Richarda Strausse i Šostakoviče podat s důrazem na působivost vrcholných míst i na perfektní technické zvládnutí partitury, v rámci celku pak na celkovou stoprocentní koncentraci všech hudebníků. Ve světě už vcelku rozšířený zvyk vyhrotit veškeré pódiové dění až do roviny rituálně divadelní přinesl do Brna právě Marković.
Desátá Šostakovičova symfonie je zdánlivě snadnější než většina jejích předchůdkyň a každopádně se tu projevuje postupná stylová regrese od mohutných experimentujících monumentů směrem k umírněnějšímu výrazu. Orchestr je menší, než u takové sedmé či osmé symfonie, a je tu větší podíl pomalých ploch. To může být ošidné ve dvou aspektech: jednak skladba obtížněji vyznívá v podání orchestrů, které dávají přednost propracovanému detailu před zatěžkaným výrazným tónem, jak to dokážou hlavně Rusové, ale i Marković v tomto ohledu odvedl kus práce. Druhým rizikem je špatná akustika. Obojí se podepsalo na brněnském provedení Šostakovičovy symfonie a tak trochu nespravedlivě umenšilo účinek Markovičovy skvěle promyšlené, originální koncepce.
Nejméně úspěšná se z výše uvedených důvodů ukázala být první věta, v níž se v převažujících tichých pasážích nepodařilo vyvolat patřičné napětí. Ohnivá druhá věta vyšla dobře, dozajista i díky pohodlnějšímu zvolenému tempu. Orchestr udělal hodně práce na rytmické koordinaci v náročných přiznávkách, které jsou pro tuto skladbu typické, přesto to na bezchybný účinek nestačilo, přiznávky zejména v kontrabasech, ale i žestích přicházely pozdě a celek hrozil rozpadnutím. Mistrně vystavěná třetí věta byla jedním z vrcholů, Marković se na scherza specializuje a daří se mu lépe než jiným vykřesat z nich tu správnou jiskru a být v jejich koncipování originální. Rozvleklý pomalý úvod závěrečné věty (a nejen ten) ozdobil opravdu překrásný hobojový tón Viléma Veverky, zatímco celkově nejistě působila v celé skladbě neméně důležitá pikola Františka Kantora. Závěr byl velkolepý a nutno dodat, že problém s přiznávkami je častý na živých vystoupeních i u špičkových světových orchestrů a v dokonalém provedení se vyskytuje spíše jen na nahrávkách. Z individuálních výkonů je třeba vyzdvihnout stále se lepšící tympánovou hru Lukáše Krejčího, který roste v důležitou individualitu orchestru. Snaha o dynamické efekty v malém bubínku vyzněla spíše naprázdno, lépe by skladbě slušel pevný, výrazný rytmický podklad. Patřičně výrazné byly tamtamy, překvapila jen neschopnost je včas utlumit.
Bylo by zajímavé, kdyby se někde objevila recenze na páteční reprízu programu. Za několik posledních let se mnohokrát stalo, že páteční reprízy orchestrálních koncertů bývaly i o třídu lepší oproti čtvrtku, což by v případě popisovaného koncertu mohlo vést až k mimořádnému výsledku. Bohužel to příliš nesvědčí o profesionálních návycích. Stálo by ovšem za to zkusit se z pozice vedení orchestru s vžitým čtvrtečním nešvarem utkat. Zakončíme tedy otázkou mezi posluchače: Jaký byl pátek? Pište do komentářů.
Petr Iljič Čajkovskij: Klavírní koncert č. 2 G dur op. 44, Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Symfonie č. 10 e moll op. 93. Marián Lapšanský – klavír, hudební nastudování – Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 25. 4. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Foto Martin Zeman
Zatím nebyl přidán žádný komentář..